Každý z nás má své rituály, které s oblibou praktikujeme při psaní. Někdo si udělá pořádný hrnek kafe nebo čaje, jiný zase zapne hudbu. Mnozí rádi píší o samotě, zavření někde ve své pracovně či pokoji, aby se mohli zcela ponořit do příběhu, a ti ostatní vyhledávají veřejná místa jako kavárny nebo třeba posluchárny na vysokých školách. Vždy je ale inspirativní...
Některé příběhy nás doprovází celý život, protože mají něco, co jiným chybí. Některé jsou zkrátka obyčejné a jiné zase milujeme natolik, že se k nim neustále vracíme a pamatujeme si každičký detail. Čím to je? Zamyslela jsem se nad touhle otázkou a vzniklo z toho video, které najdete uvnitř článku.
Nápadů míváme nepočítaně, kolik z nich ale doopravdy dotáhneme k realizaci? Jenom naprosté minimum, bohužel. Z vlastní zkušenosti vím, že sršet inspirací nestačí. Často se mi stává, že v noci nespím, protože se mi v hlavě rodí jeden objevný nápad za druhým a nemůžu se zastavit. Vše si zapíšu do zápisníku a teprve až se úplně vyčerpám (jak fyzicky, tak mentálně), konečně usnu....
Už jste někdy měli spisovatelský blok? Jestli ano, víte, že to není nic příjemného, když je vaší největší touhou psát a právě to vám nejde. Naštěstí žijeme v době, kdy každý problém má své řešení, tak jsem zapátrala ve vodách internetu a zjistila, jak se s blokem vypořádávají slavní spisovatelé.
Tak. Konečně se mi podařilo dostat se do kurzu tvůrčího psaní, a navíc vedeného synem básníka Egona Bondyho a brněnským akademikem Zbyňkem Fišerem. Těšila jsem se jako malá, je to přeci poprvé, co nebudu tvořit sama zalezlá někde v koutku. Je to poprvé, co jdu takříkajíc s kůží na trh. A dobře dělám.
Múza je někdy dost zákeřná záležitost. V zásadě platí, že když máte ideální podmínky k tvorbě, stávkuje, a naopak když nemáte čas/energii/počítač u sebe, náhle vás zaplaví spousta objevných myšlenek a nápadů. Jako by se vám snad vysmívala. A největší legraci si z vás dělá, když vás vzbudí uprostřed noci a vám nezbývá nic jiného, než rozlepit víčka a poloslepě si vše naškrábat do zápisníku.
O spisovatelích se toho už napovídalo mnohé. Někdy jsou to podivíni s výstředními zvyky, jindy naprostí introverti, nebo zase nestoudní exhibicionisté. Představa, že většina spisovatelů buď holduje alkoholu, bere drogy nebo případně obojí, je dnes už naštěstí překonaná. Ale i tak spisovatelské řemeslo zůstává zahaleno tajemstvím nebo také rouškou různých podivností a zvláštností.
V jednom z předchozích článků jsem se zamýšlela nad výhodami a nevýhodami spontánnosti a plánování v tvůrčím psaní. Tenhle článek ale nabízí trochu jiný pohled. Když jsem včera datlovala do počítače svých obvyklých 1700 slov, došlo mi, že chvílemi upadám do zvláštního tranzu a když se pak „proberu“, mám před sebou dlouhý odstavec naprosto spontánních slov a vět. Navíc shlédnutí filmové adaptace románu Jacka Kerouacka...
Vždycky jsem si lámala hlavu nad tím, jak spisovatelé dokáží napsat knihu o více než tři sta stranách a nezbláznit se z toho. Sama jsem se pokoušela něco napsat už tolikrát, že to snad ani nedokážu spočítat, a kromě jednoho případu (který jsem sice dotáhla do konce, nijak valně však nedopadl) jsem to vždy vzdala daleko před koncem. A tak jsem...
Už pět dní se můj život točí kolem psaní. Vděčím za to jedné bláznivé akci a desítkám tisíců nadšenců, kteří počínaje prvním listopadovým dnem žhaví svoje počítače a zaměstnávají múzy. Je listopad, to znamená svátek pro pisálky. NaNoWriMo.