Jak slavní spisovatelé překonávají spisovatelský blok

Už jste někdy měli spisovatelský blok? Jestli ano, víte, že to není nic příjemného, když je vaší největší touhou psát a právě to vám nejde. Naštěstí žijeme v době, kdy každý problém má své řešení, tak jsem zapátrala ve vodách internetu a zjistila, jak se s blokem vypořádávají slavní spisovatelé. 

Cenu za nejkurióznější lék na spisovatelský blok ode mě získává Dan Brown. Jeho metodu jsem zatím nezkoušela a asi nejspíš nikdy nebudu, zato mu nelze upřít jistá vynalézavost.  Tvůrce populárních (a pro mě poněkud stereotypních) thrillerů se totiž zavěsí ve své domácí tělocvičně hlavou dolů. V této pozici mu nateče do hlavy nejen krev, ale také nápady a inspirace a dle jeho slov po chvíli relaxování hlavou dolů přijde vytoužený „wow“ moment. Pokud to někdo vyzkoušíte, dejte mi, prosím, vědět. Výsledky a pozorování by mě zajímaly. 😉

Můj oblíbenec Neil Gaiman se s blokem vypořádává méně drastičtěji. Když se u psaní zasekne, prostě ho nechá ladem týden nebo déle. Podle něj je nejlepší začít úplně od začátku s čistým štítem. Vrací se k rozepsanému dílu teprve tehdy, když už si vlastně nepamatuje, o čem chtěl psát. Vidí ho jakoby poprvé, což mu umožní na něj nahlédnout z nové perspektivy, už není ovlivněný svými předchozími očekáváními a limity. A pak jednoduše pokračuje v psaní – co se mu nezdá, přepíše, a slovo po slově buduje příběh. 

Ray Bradbury
Ray Bradbury miloval tvůrčí psaní natolik, že spisovatelským blokem nikdy netrpěl.

Ray Bradbury patří k těm šťastným, kteří se nikdy nesetkali se spisovatelským blokem. Mám ho ráda nejenom kvůli jeho úžasným knihám, ze kterých přímo sálá melancholie, ale také protože psaní tolik miloval. Poznáte to z každé věty. A jestli mi nevěříte, přečtěte si, co v jednom z rozhovorů prohlásil o tom, jaké to je být spisovatelem:

Nikdy za celý svůj život jsem nepracoval. Radost ze psaní mě hnala den za dnem, rok za rokem. Ještě dnes v noci se zeptejte sami sebe: Jsem z psaní nadšený? Jestli máte spisovatelský blok, můžete ho vyléčit ještě dnes tím, že přestanete psát a začnete dělat něco jiného. Vybrali jste si špatně.

 Podle Raye Bradburyho nic jako spisovatelský blok neexistuje. Buďto psaní milujete a píšete nebo ne. Prosté.

Mark Twain šel na blok chytře tak, že ho přelstil. Podle něj je na psaní nejhorší vůbec začít psát. Abyste překonali blok, začít psát je to, na čem to stojí. Jak to ale udělat? Nenahlížejte na tvorbu knihy jako na celek, rozdělte si tento zapeklitý a někdy zcela vyčerpávající úkol na zvládnutelné malé úkoly. Tím se logicky zredukuje váš strach z bílé stránky a neúspěchu. Hezky jedno po druhém.

Americký klasik Ernest Hemingway zase radí, že v nejlepším se má přestat. Pokud víte, co se má v příběhu stát, nenuťte se napsat všechno, ale prostě to utněte. Druhý den nebudete zírat na blikající kurzor, nemůžete se zaseknout. Když vám to jde dobře, jděte od toho, nepřemýšlejte nad tím a vaše podvědomí bude na románu pracovat i bez vás. Pokud totiž neustále ždímete svůj mozek a nutíte ho, aby vám servíroval jednu kapitolu za druhou, svůj výtvor tím dříve nebo později zabijete.

Pro Orsona Scotta Carda je spisovatelský blok znamením, že to, co napsal předtím, není z nějakého důvodu správně. Buďto je to pro příběh nebo pro samotného autora nedůležité nebo těžko uvěřitelné pro čtenáře. Blok je pro Carda něco jako výstražné znamení. Aby ho vyléčil, vrátí se zpátky a přepíše podezřelou část. I on si myslí, že nutit se násilně překonat spisovatelský blok, není řešením, jen vzpíráním se příběhu a svému podvědomí.

Norman Mailer také uměl šikovně přelstít své spisovatelské já, a to tak, že ho den předem obeznámil o tom, že se chystá psát. Řekl to všem, kteří by ho mohli vyrušit od práce, a zároveň to řekl i svému mozku, který informaci zpracoval a pak se nebránil, když spisovatel usedl za psací stroj.

Britský autor Philip Pullman má na toto téma svůj názor, podle něj je spisovatelský blok jen výmluva. Mají snad tesaři tesařský blok nebo právníci právnický blok? Tvůrčí psaní je nelehká práce plná výzev a odříkání a těžkosti k němu prostě patří. Někdy nadšení opadá a vy si říkáte, kdy už to všechno skončí. Pak jsou tu ale okamžiky, kdy se z toho dokážete vymotat a psaní si zase užívat – a právě díky nim to stojí za to. Pullmanova rada tedy zní: pokud nevíte kudy kam, něco si vymyslete. Cokoliv. Blok je pro amatéry a ty, co to s psaním nemyslí vážně, ti ostatní stejně psát budou a chtějí navzdory všem překážkám.

A na závěr bych ráda přidala i svoje přesvědčení. Sama jsem nikdy nezažila tak radikální zásek, abych to musela nazývat spisovatelským blokem, a doufám, že mě to ani nepotká. Myslím si ale, že pokud něco takového jako blok existuje, pak to není nic nepřekonatelného. Pokud opravdu toužíte po tom stát se spisovateli a psát, pak je blok vaší zkouškou. Projdou přes ni jen ti, kteří to opravdu myslí vážně a kteří by bez psaní být.

A co vy? Zažili jste spisovatelský blok? Který z názorů zmíněných spisovatelů je vám nejbližší a proč? 😉

 

Markéta Růžičková
Jsem experimentátor, samouk a kreativec. Ráda se učím něco nového a inspiruji druhé. V hlavě si tvořím světy. Potěšíte mě šálkem kávy, dobrou knihou, cestovatelskými zážitky a nakažlivým nadšením. ;)
Komentáře
  1. edu napsal:

    Zdravím, u mne spisovatelský blok trvá už asi pět let, mám blok plný fragmentů, které dohromady nejde použít v jedné knize. Asi to zkusím vydat jako knihu pro lidi se špatnou krátkodobou pamětí. Co počtení, to mikro příběh. Jinak je to fakt celkem k ničemu. Osobně ve spisovatelském bloku vidím kombinaci únavy z reality (chození do práce, péče o domácnost atd.) a nevhodného načasování a nálady (když už je síla, není čas nebo nálada). Zvláštní je, že dokud jsem nechodila do práce, psát jsem mohla. Asi dám výpověď. A pak se budu vymlouvat na hlad. 🙂

    • Uf, pětiletý blok, to je pořádně dlouhá doba. Zkoušela jste napsat něco jiného? Mně mnohdy pomůže úplně přeodit výhybku a zkusit něco, co bych předtím nikdy nezkusila. Třeba nedávno jsem si střihla detektivku pro děti. Zázrak to nebyl, ale napsala jsem to a odnesla si z toho nové zkušenosti i poznatky. 😉
      Napište mi, jak to s tou výpovědí, hladem a psaním dopadlo! Budu držet palce. 😀

  2. Rolly napsal:

    Ahoj. Naozaj inšpiratívny článok. Vyskúšala som to visenie hlavou dolu. Je to skvelé! Vidím tak svet z inej perspektívy. Chodím po strope, ocitám sa v krajine zázrakov. Ďakujem za nápad, pretože mi príde neskutočne úžasný. Je to niečo podobné ako opisuje Erich Kästner v knihe Emil a detektívi. On tam leží na zemi, obzerá si nohy stoličiek, privoláva k sebe hanblivú Múzu. A ona príde. Tak dúfam, že som ťa potešila svojim komentárom. 🙂 Krásny blog.

  3. Markéta napsal:

    Plně se ztotužňuji s Pullmanem. Občas to nejde, ano. Občas je člověk unavenej, nemá nápad a chce dělat cokoliv jiného. Ale jsou to výmluvy.
    Jak už tu padlo, je otázka, jestli je to jen psaní pro odreagování, nebo jestli chce být člověk jednoho dne dobrej (neříkám slavnej a bohatej, žiju v realitě). A pokud dobrej opravdu být chce, tak to musí překousnout a v ideálním případě těch 500-1000 slov za den napsat, i kdyby mu kočka explodovala (Gaiman):)

    • Pullmana si hodně vážím a jeho názor je sice dost radikální, ale holt je to pravda, se kterou se musíme smířit. Psaní není lahoda a je to přesně, jak říkáš, vymlouvat se umí každý. 😉

  4. Ľubica napsal:

    Viete, čo po dlhej dobe písania len takých momentiek, krátkych a viac-menej nenáročných, naštartovalo mňa? Červený jaspis pod vankúšom. Spím ako batoľa a o štvrtej ráno ma moja dlhá a široká posteľ vykopne do priestoru. Fantázie. Poznámka: posteľ je najskôr aj bystrozraká. Na tých pár hodín ranného písania mi prepožičiava svoje oči, aby som mohla načerpať materiál zo svojich snov. Jaspis si už nosím stále so sebou. Možno pomôže aj Vám, a nielen baranom, pre ktorých sú červené kamene najlepšie.

    P.S.: Ďakujem, Markéta, nielen za tento článok či iné, ale aj za tip na mojom webe. Idem do toho. Počítam, že projekt budem mať pripravený k prvému júnu. Toto vyjde! A teraz sa už môžem ísť povesiť dolu hlavou, nech umocním dojem:))) (ja ale naozaj mám doma hrazdu)

    • Díky za komentář, tohle je hodně zajímavý příběh. I když já jsem spíš na tygří oko. A co se týče inspirace během noci či rána, ta bývá obvykle nejintenzivnější. Za to to nevyspání a úbytek energie druhý den stojí. 😉
      Jsem ráda, že jsem pomohla. Doufám, že to vyjde, budu držet pěsti. 😉
      Hurá, konečně ochotný dobrovolník na vyzkoušení Brownovy metody! 😀

  5. Jiří Linhart napsal:

    Spisovatelský blok je v mém pojetí spíše kombinace nedostatku času a nevhodné nálady. Asi proto, že se za spisovatele nepovažuji. Nedostatkem nápadů nějak netrpím, zapsat je zvládám rozličnými způsoby, ale když on není čas… Ale především, pro mne, pro elektrotechnika, který umělecké sklony má jen minimální, je zbytečné, dělat z psaní povinnost. Píšu kdykoliv mne to baví a mám chvilku času… z té se většinou stává chvíle a pak se proberu ve tři ráno s bolavými prsty a pálivým pocitem kdesi za očními bulvami.

    Nedávám si psaní jako úkol, používám to jako ventil bujné fantazie… a tak píšu sice velice pomalu, ale bez nucení. Nutit se musím jen do následných oprav.

    • Každý asi bereme psaní jinak vážně. Pro někoho je to koníček, někdo píše, protože se potřebuje vyjádřit a jiný má zase spisovatelské ambice. Asi bych nemluvila o povinnosti – kdo nechce, tak prostě nepíše. Když někdo chce a nejde mu to, pak je to blok. 😉
      To, co píšeš o opravách, asi zažíváme všichni. Je docela těžké přepisovat to, co jsme si tak vypiplali. 😉

      • Jiří Linhart napsal:

        No… nejhorší je, že máš asi pravdu. Ale než si z toho dělat samostatně pojmenovaný problém, raději to svedu na jiné příčiny. 🙂 Nicméně faktem je, že když mne netlačí povinnost pravidelně publikovat hodnotný článek, tak asi těžko porozumím tomu stavu, kdy se chce psát, ale nejde to.

  6. Jitka napsal:

    Velice dobrý článek. Hlavně oceňuji tvou vytrvalost ve vyhledávání podkladů. Proto se ráda přidávám k pochvalným ohlasům 🙂
    Nejvíce mě zarazil způsob Marka Twaina (když tedy pomineme věšení hlavou dolů 😀 ). Pokud mi dělá problém začít psát, proč rozdělovat celek na menší části. Pak těch začátků je daleko víc a mám problém pokaždé. Pokud mám v hlavě delší příběh, obvykle mi dělá problém první kapitola. Jak už to ale pak dál na sebe navazuje, veškeré problémy jsou vyřešeny. Nedovedu si představit, že bych si to nějak dělila a musela nějakým způsobem začínat při každé kapitole jakoby nanovo. Opravdu mě to zarazilo, ale možná je v tom pouze ukryto něco, co momentálně nevidím.
    Názor Hemingwaye je taky docela kuriózní, ale rozhodně mi to přijde jako snáz proveditelné. Ve své podstatě je to obdoba toho, co dělám a co jsem popisovala výše. Vnímám text jako celek, takže pak lehce navážu. Nepotřebuju končit uprostřed kapitoly, ale zkrátka dál v pohodě navážu, protože nad příběhem neustále přemýšlím a ve svém podvědomí ho mám. K názoru O.S.Carda, který už byl zmiňován v prvním komentáři, se taky přidávám. I když zrovna tohle nikdy neřeším. Já jsem ten typ, který se potýká s blokem v začátcích. A tam se není kam vracet a co mazat. Je to spíš takové hledání, kdy třeba úplně nevím, jakým stylem chci vlastně povídku psát, který způsob vyprávění bude pro vyznění konceptu nejlepší a podobně.
    Děkuji za zajímavý pohled.
    P.S. možná tě zklamu, ale ode mě zpětnou vazbu, jak to je se zavěšením hlavou dolů, nedostaneš 😀

    • Děkuju moc a díky i tobě za podnětný komentář. 😉
      Mark Twain je stará škola, to bude možná tím. I když je mnohem jednodušší sednout si ke psaní a začít, když vím, že můj denní limit jsou třeba jen dvě normostrany. Pokud píšu a myslím na to, kolik celkově mi ještě asi zbývá stran, je to občas docela děsivé. 😉
      Hemingway se s ničím nikdy moc nepáral. Jeho způsob ale praktikovat neumím. Když mi psaní jde od ruky, zapomenu na všechno okolo a píšu a píšu. Nedokázala bych to stopnout, i kdybych chtěla.
      Postup O.S.Carda se mi osvědčil, ale je zatraceně těžké přijít na to, co v předchozím textu nesedí. Jinak to máme asi naopak – mně jdou začátky nejlíp a pak to drhne. 🙂
      Proč se nikdo nechce pověsit hlavou dolů?? 😀

  7. Le fille Ash napsal:

    Tedy, děkuji za velice užitečný článek! Spisovatelský blok, ať už je to co je to, dle mého existuje. Sama na něj narážím vcelku často, i když u mne to možná bude spíše tím, že zkrátka nemám tak silnou vůli se k psaní dokopat. To je špatně.. na tohle musím nějak přijít. Jak tu vůli k pravidelnému, alespoň trochu pravidelnému, psaní najít.
    Ale co se možnosti, jak blok překonat, týče, pak rada páně Scotta Carda mi přijde nejlepší. Je logická. Myslím, že pokud skutečně nejde psaní dál, chyba se musela stát někde před tím. 🙂 (Jak prosté, milý Watsone)

    • Jsem ráda, že se článek líbil a děkuju za tvůj zajímavý názor. 😉
      Jinak o vůli k psaní a jejím překonávání určitě do budoucna něco napíšu, myslím, že se s tím potýkáme asi všichni. Nebo jsem alespoň neslyšela o nikom, kdo by dokončil všechno, co začal. 😉

      • Jitka napsal:

        Možná nikdo nemá doma vlastní tělocvičnu 😀 A jít se věšet někam ven, vše bych zapomněla, než se vrátím. Aneb taky zkušenost – když jdu, napadne mě spousta věcí. Jakmile se ale zastavím, abych si to napsala, hned je to pryč.

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.