Vzpomínka

Každý rok v létě se já a mí spisovatelští kamarádi z fóra o tvůrčím psaní Reného Nekudy scházíme v Krkonoších na našem oblíbeném místě, chatě Bartoničce. Čerstvý vzduch, skvělá společnost, dobré jídlo a inspirativní konverzace, bez toho by to samozřejmě nešlo. Neopomněli jsme ale ani tradiční workshop, během kterého si na Reného webovkách v Povídkáři vylosoujeme náhodné zadání a pak máme za úkol sepsat povídku. Takže… co jsem sepsala tentokrát? 🙂

Zadání workshopu znělo:

  • Postava: stárnoucí malíř
  • Místo: policejní stanice
  • Téma: Krásné věci nejsou nikdy perfektní.
  • První věta: A je to tu zase opět znova. Pořád dokola se to opakuje.

A pak už bylo na každém z nás, aby se s tím nějak popasoval. Tady je můj vytvor. 🙂

 

Vzpomínka

A je to tu zase opět znova. Pořád dokola se to opakuje. Nedokážu už ani spočítat, kolikrát jsem toho postaršího muže u nás na policejní stanici vyslýchala. Vždycky jsem to já, protože s ním nikdo jiný nechce mít nic společného a já už se v očích kolegů na toho bláznivého umělce stala expertem. „Máš rande, Loskotová!” volají na mě pokaždé a dělají obscénní gesta. Pitomci.

Seděl ve výslechové místnosti a ze všeho nejvíc připomínal přerostlého bobra. Měl na sobě těžký hnědý kabát, i když venku už jaro pomalu přecházelo v parné léto, a v ruce žmoulal kapesník, do kterého si v pravidelných intervalech otíral čelo. Otřásla jsem se odporem. V místnosti to páchlo potem a zatuchlinou.

„Takže, pane Kaplane,” začala jsem a dopadla na židli naproti němu. „Dnes jsme opět obdrželi telefonát od paní Kjuleněnové. Proč jste se jim zase potuloval po zahradě?”

„Kvůli mému obrazu přece.” Řekl to, jako bych tu blázen byla já.

Rezignovaně jsem přikývla a začala automaticky sepisovat zprávu. Pokaždé byla víceméně stejná, měnilo se jen datum přestupku a občas jsem také trochu vyšperkovala popis událostí, abych nepoužívala pořád ta stejná slova. Pan Boris Kaplan, bytem v Třebíči… policie byla v odpoledních hodinách dne XY upozorněna na postaršího muže nahlížejícího do oken vily v ulici Na Kanciborku, číslo popisné 32, Třebíč 674 01…. jedná se o opakující se incident… paní Milena Kjuleněnová se rozhodla nepodat trestní oznámení…

„Tvrdíte tedy, že jste neoprávněně vnikl do zahrady paní Kjuleněnové a díval se oknem do místnosti, ve které visí váš obraz? Obraz, který jste jí před téměř třiceti lety prodal? A to vše jste udělal s vědomím, že už jsme vás předtím propustili s varováním, že příště se to paní Kjuleněnová rozhodne předat soudu?” zeptala jsem se, protože podle protokolu jsem mu ty otázky musela položit, ačkoli už jsem předem znala odpověď.

„Ano,” přikývl pan Kaplan a trpělivě vyčkával na další mé dotazy. Byla to hra, kterou jsme ani jeden nechtěli hrát, ale věděli jsme, že se jí nevyhneme. Ta jeho odevzdanost mě rozčilovala.

„A můžete mi sdělit, proč se na svůj obraz chodíte dívat tímto způsobem, pane Kaplane?”

„Protože je to mé mistrovské dílo,” odpověděl jako vždy.

***************

Tu proklatou zprávu jsem odevzdala komisaři, ten ji dal do složky a zařadil ji k těm dalším na místo, kde podobné případy brzy zapadají prachem. Paní Kjuleněnová vždy zavolala na pana Kaplana policii (kdo by chtěl, aby mu nějaký podivín v bobřím kabátě civěl do oken, že?), ale podle všeho to dělala jen proto, aby se ho zase na pár týdnů zbavila. Možná nechtěla, aby autor jejího oblíbeného obrazu skončil v oranžové vestě a uklízel v rámci veřejně prospěšných prací ulice nebo v horším případě se ocitl ve vězení. Jenže všichni jsme věděli, že se vrátí. Dříve nebo později.

Dny ubíhaly a já řešila podobně hloupé přestupky. Vyjížděla jsem tišit studentské večírky v panelových bytech během nočního klidu. Řešila jsem drobné sousedské spory. Sepisovala jsem monotónní policejní zprávy a snažila se udržet si příčetnost. A celou tu dobu jsem nedokázala přestat myslet na pana Kaplana.

Jeho vrásčitý obličej i bobří vzezření mě pronásledovaly v myšlenkách a já zjistila, že se podvědomě snažím přijít všemu na kloub. Nedávalo to smysl. A já nesnášela, když něco nedává smysl. Pan Kaplan nepůsobil jako člověk, který přichází o rozum, ačkoli věk by na nějakou tu stařeckou demenci rozhodně měl. A byla jsem přesvědčená, že není ani voyer, který doufá, že zahlédne paní Kjuleněnovou ve spodničce. On se tam opravdu vracel kvůli svému obrazu. Obrazu, který jsem nepovažovala ani za zajímavý, ani nijak hodnotný. Byl to prostě jen portrét mladé rozesmáté ženy.

A pak jsem se asi o dva týdny později od svého posledního setkání s panem Kaplanem ocitla v Šeříkové ulici. Nějaká důchodkyně oznámila na policii, že sousedi naproti stěhují starý nábytek z obýváku a ten starý nábytek se ocitl na parkovacím místě před jejím domem. Nutno podotknout, že stará paní neměla auto, které by na to místo zaparkovala. S kolegou Mahelem jsme se tam vydali, sousedům oznámili, ať to v rámci duševního klidu našeho i jejich co nejrychleji odklidí, a já si uvědomila, že pan Kaplan bydlí asi jen o pět domovních čísel dál.

„Půjdu si zakouřit,” oznámila jsem Mahelovi a než stačil cokoli odpovědět, zmizela jsem odtamtud. Nekouřím už hezkých pár let, ale v té chvíli jsem skutečně chuť na cigaretu měla.

Domek pana Kaplana působil zanedbaným dojmem, stejně jako starý pán sám. Popraskané šedivé zdi, zahrada porostlá plevelem, špinavá okna. Pomalu jsem se k němu blížila a snažila se budit dojem, že se jen procházím.

Vedle domku se vynořil důvěrně známý hnědý kabát. Pan Kaplan seděl usazený na stoličce a ráznými tahy štětcem barvil plátno před sebou odstínem královské modři. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že sleduju vznik přesně toho obrazu, který visí ve vile Na Kanciborku.

Pak si mě všiml. „Á, dobrý den,” řekl, aniž by se odtrhl od malování. „Tak jste přišla.”

Nevěděla jsem, co odpovědět. Nakonec jsem prohlásila: „Nejsem tu pracovně.” Byla to pravda.

„Já vím.”

Zatímco jsem váhala, on trpělivě čekal a dál zkušennými tahy vytvářel portrét té rozesmáté ženy. Pak jsem po krátkém boji se sebou sama na chvíli zahodila svou identitu policistky a zeptala se: „Proč to děláte? Myslím doopravdy.”

Konečně se ke mně otočil. Na kabátě i na tváři porostlé šedivým strništěm měl oranžové a modré šmouhy. „Něco vám ukážu, slečno.”

Zavedl mě do zahradní boudy za domem a mlčky mě nechal vstřebat pohled, který se mi naskytl. Bouda byla celá zaskládaná obrazy. Těmi obrazy. Obrazy s tváří rozesmáté ženy, jeden na druhém. Musely jich tam být stovky.

„Ten obraz, který visí ve vile paní Kjuleněnové, je moje mistrovské dílo. Tyhle obrazy,” ukázal na řady rámů a pláten v boudě, „jsou pokusem stvořit něco alespoň vzdáleně tak dokonalého. Jak vidíte, žalostně jsem selhal a pořád selhávám.”

Vzala jsem do rukou nejbližší obraz a přejížděla ho očima. Vypadal na vlas stejně jako původní portrét.

„Nevidím žádný rozdíl,” zmateně jsem se k němu otočila.

„Já ano. Musela byste ji znát.” Zadíval se na ženu na obrazu, která se na nás navěky usmívala, ve tvářích měla dva veselé dolíčky a jeden pramínek medových vlasů jí navždy vyklouzl z pečlivě načesaného účesu.

„Vaše žena?”

Přikývl. „Zemřela jen pár let poté, co jsem namaloval ten portrét. Tehdy jsme samozřejmě nevěděli, že je nemocná, a na tom obrazu je pořád ještě sama sebou. Je to nejpravdivější vzpomínka, kterou na ni mám. A ta vzpomínka visí v domě cizí ženy.”

„Proč jste ten obraz ale v první řadě vůbec prodával?” zeptala jsem se.

„Potřebovali jsme peníze, hodně peněz. Chtěl jsem jí dopřát toho nejlepšího lékaře, ale pojišťovna nám odmítla pomoci. A paní Kjuleněnová mou ženu zbožňovala. Sama děti neměla a Helenu považovala téměř za svou dceru. Věděla, že nám tím ohromně pomůže, a tak za ten portét zaplatila spoustu peněz,” vysvětloval. „Nedalo se ale nic dělat, Helena stejně nakonec zemřela. Už je to víc než třicet let. Bohužel si paní Kjuleněnová myslí, že jsem se zbláznil, a nechce se mnou mít nic společného. Ne že bych jí to měl za zlé.”

„Pořád ale nechápu, proč to všechno,” namítla jsem. „Co je na těchto obrazech jiného? Proč se pořád vracíte k tomu původnímu?”

„Už jsem vám to říkal. Je to moje mistrovské dílo a zároveň ta nejpravdivější vzpomínka, kterou mám.” Povzdechl si a pokračoval. „Víte, myslíte si, že na své milované nikdy nezapomenete. Ve skutečnosti vám ale začnou pomalu mizet z paměti hned pár dní poté, co vás opustili. Nejdřív si nevybavujete jemné detaily. Třeba tu pihu, kterou měla pod okem a kterou vždy považovala za vadu na kráse. Pak už si najednou nedokážete vzpomenout na tón jejího hlasu. Nevíte, jaká slova používala, když byla naštvaná. A nakonec zapomenete i na to, jak voněla. Myslíte si, že to pořád ještě víte, ale nevíte. Pamatujete si jen stín. Vaše vzpomínky vás zrazují.”

Mlčela jsem. Kolega už se po mě nejspíš shání, ale bylo mi to jedno. V tuhle chvíli jsem nebyla policistkou, i když jsem na sobě měla uniformu.

Pan Kaplan se opět rozmluvil. „Na tom obrazu je to ona. Pravdivá vzpomínka uvízlá v čase. Je tam krásná, to ano, přímo nádherná, ale rozhodně ne dokonalá. Nebyla dokonalá. Měla spoustu chyb, tak jako vy nebo já. A já ji miloval, i když mi občas neuvěřitelně lezla na nervy.” Ukázal na zahradní boudu a zavrtěl hlavou. „Jenže na těchto obrazech je krásná i dokonalá. Nedokážu už ji zachytit takovou, jaká doopravdy byla. Ta žena už v mých vzpomínkách vybledla. Ta žena je navždy pryč a já už ji neumím přivést zpátky. Proto se na ni chodím dívat. Snažím se vzpomenout.”

Pohlédla jsem na něj a cítila, že se mi z koutku očí kutálí dvě slzy. Nevěřícně jsem je setřela, já, která jsem brečela naposledy v mámině klíně. Ve vteřině jsem se rozhodla, co udělám. Řekla jsem to panu Kaplanovi a on poslouchal.

O několik dní později si paní Kjuleněnová sotva všimla, že na zdi v jejím obývacím pokoji visí navlas stejný portrét Heleny Kaplanové, ale přece jen je něčím jiný. Když na Helenu vzpomínala, všimla si, že ta mladá žena na portrétu je krásná, přímo nádherná. Nevšimla si však, že je dokonalá.

 

Jak se vám povídka líbila? Dejte mi vědět v komentářích. 🙂

Markéta Růžičková
Jsem experimentátor, samouk a kreativec. Ráda se učím něco nového a inspiruji druhé. V hlavě si tvořím světy. Potěšíte mě šálkem kávy, dobrou knihou, cestovatelskými zážitky a nakažlivým nadšením. ;)
Komentáře
  1. napsal:

    Pěkné 🙂

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *