Vánoční hvězda

Nebýt workshopů, které my pisálci z fóra Reného Nekudy pro sebe pořádáme, asi bych moc povídek nenapsala. Před Vánoci mě opět zachránil Jerry, který navrhl, abychom si vyzkoušeli napsat také nějaké to vánočně laděné dílko a nejlépe rovnou vánoční pohádku, kterou by bylo možné přečíst dětem před spaním. Tak tady je ta moje. 🙂 (P.S. Pokud hledáte dobrou partu aspirujících spisovatelů, nestyďte se a připojte se k nám.)

Vánoční hvězda

Ne tak dávno a už vůbec ne za devatero horami a devatero řekami, ale možná třeba ve vedlejším domě nebo ulici, žila jedna holčička. Jmenovala se Eliška, odmítala si nechat stříhat vlasy, takže jí sahaly až pod lokty, uměla číst a četla hodně, ačkoli měla jít do první třídy až příští rok, a byla tak zvídavá, že chtěla znát odpověď na každičkou otázku.

Teď ji nejvíce trápily tyto otázky v tomto pořadí:

  1. Jak Ježíšek ví, ve kterém domě je vánoční stromeček s kometou na špičce, u kterého čekají hodné děti?
  2. Jak může Ježíšek vědět, které dárky komu patří?
  3. Jak Ježíšek pozná, že některé z domů nemá minout?
  4. A jak to všechno může stihnout, aniž by na někoho zapomněl?

Vánoce se blížily, ulici i kopec nad ní pokryla hustá sněhová peřina a na Elišku čím dál víc doléhaly obavy, že pokud nedá Ježíškovi nějaký signál, proletí bez povšimnutí kolem jako minulý rok. Co když nevyslyší její nejvroucnější přání a na Vánoce se tento rok opět zapomene?

Maminku našla v pracovně shrbenou nad notebookem. Vypadala unaveně a na Eliščiny otázky odpověděla jen neurčitým: „Hmm, zeptej se na to radši tatínka.“

A tak Eliška počkala, až přijde tatínek z práce. Bylo už pozdě, chtělo se jí spát, ale přesto byla na pozoru. Nakonec zaslechla rachotit klíč v zámku a tatínkovy kroky v chodbě. Vyběhla z pokojíčku a zahrnula tatínka otázkami. On se na ni jen vyčerpaně usmál, pohladil ji po vlasech a řekl: „Zeptej se na to zítra maminky, ano? A teď šup do postele!“

Eliška se tedy hned ráno při snídani maminky zeptala znovu a vysvětlila jí, že tatínek nic neví. A tak si maminka povzdechla, chvíli přemýšlela a řekla: „Ježíšek se řídí podle hvězd. A teď pojď, nebo přijdu pozdě do práce.“

Eliška si ten den ve školce s nikým nehrála. Seděla v koutě s bradou mezi koleny a přemýšlela. Jestliže pro Ježíška jsou hvězdy něco jako navigace pro tatínka, když řídí někam, kde to nezná, pak každá hvězda musí označovat jednu ze zastávek. Ježíšek celý rok pozoruje, které děti byly hodné a které ne, píše si dlouhý seznam a o Štědrém dni podle toho seznamu přesně pozná, u které z hvězd zaparkovat. Také si domyslela, že pro Ježíška funguje čas jinak než pro ni. Jak by mohl splnit přání tolika dětem v zemi, kdyby na to měl jen jeden večer? Pak ji už volala paní vychovatelka, protože si pro ni přijel tatínek. A to ještě ani nestačila vyřešit záhadu, jak tohle všechno Ježíšek dokáže, ačkoli je taky jen dítě jako ona.

Večer se usadila na okenní parapet, i když to bylo nepohodlné, a pozorovala noční oblohu. Měla barvu černé tuše, zářil na ní úzký srpek měsíce vzdáleného celé nekonečno a tisíce drobounkých stříbrných hvězd. A pak Eliška našla tu svoji. Pomrkávala na ni a svítila o něco víc než ostatní.

Od té doby ji pozorovala pokaždé, když se setmělo a oblohu nehalily mraky obtěžkané sněhem. Jenže o Štědrém dni, když už Eliška směla v adventním kalendáři otevřít to největší okénko, které se neotvíralo po straně, ale uprostřed, a skrývalo tu největší čokoládovou figurku, se stalo se něco strašného. Její hvězda spadla z oblohy. Zatetelila se a pak se před Eliščinýma očima zřítila obloukem dolů tak rychle, že si sotva stihla něco přát.

Běžela za maminkou se slzami v očích. Maminka však zrovna jednou rukou smažila kapra a druhou si přidržovala u ucha telefon. Elišky si sotva všimla a pak jen zašeptala: „Teď ne. Běž si hrát, ano?“ Tatínek spal v křesle a v obličeji se mu odrážela mdlá záře blikající televizní obrazovky. Když s ním Eliška zatřásla a prosila ho o pomoc, jen cosi zamumlal a těžká víčka mu znovu klesla.

Eliščina hvězda byla někde tam venku a bez ní Ježíšek jen přeletí kolem. Musela ji najít a přinést domů. Oblékla se do teplého svetru, péřové bundy a huňatých ponožek, vzala si rukavice, obula teplé válenky, omotala se šálou a vydala se pro svou hvězdu. Odešla, aniž by si toho rodiče všimli.

V paměti ještě zřetelně viděla místo, kam hvězda spadla, a zamířila tím směrem. Prošla strašidelným temným parkem, ve kterém nesvítila žádná světla, a kam měla přísně zakázáno chodit. Z keře na ni zasvítily dvě žluté oči, ona vykřikla a celou cestu napříč parkem běžela.

Šla a šla, občas k ní dolehly tlumeně zpívané koledy z rádia, z oblohy se začaly sypat sněhové vločky a pod nohama jí křupal čerstvý sníh. Pokaždé, když v liduprázdném městě zahlédla hvězdu, srdce jí poskočilo nadějí. Některé blikaly zeleným, červeným a žlutým světlem v oknech domů, jiné zářily za sklem výloh obchodů s nábytkem či kuchyňskými potřebami a další zase visely z pouličních lamp, ale Eliška věděla, že nejsou skutečné a žádná z nich není tou její hvězdou.

Mráz ji štípal do tváří, narůstalo v ní zoufalství a smutek. Když jí žaludek už po páté za sebou žalostně zakručel, Eliška si uvědomila, že se ztratila. Byla uprostřed neznámé ulice ve městě, které se jako by se rozkládalo donekonečna a do všech směrů a ve kterém byla sama, zatímco někde v dáli právě pohasíná padlá hvězda a s ní i veškerá naděje. Nebyl tu nikdo, kdo by jí mohl pomoci, protože všichni se scházeli u vánočních stromků, zpívali koledy, zapalovali prskavky a vyhlíželi Ježíška. Smáli se, bylo jim teplo a byli spolu. Eliška se rozplakala.

„Ale no tak, proč ty slzy?“ ozvalo se za jejími zády. Stál tam shrbený starý pán v teplém kabátě, opíral se o hůl a na ramenou i zvláštní staromódní čepici mu tály sněhové vločky. Pozoroval ji skrze neskutečně tlusté brýle a měl červený nos.

Eliška byla tak na dně, že zapomněla i na to, že nemá mluvit s cizími lidmi. Zalykavě spustila: „Moje vánoční hvězda spadla z nebe a já se ji vydala hledat, aby na mě Ježíšek nezapomněl. Jenže jsem ji ještě nenašla, ztratila jsem se, je mi zima a mám hrozný hlad. A taky je mi smutno.“

Pán chápavě přikývl a přibelhal se blíž. „Víš, že hvězdy jsou od nás tak daleko, že trvá desítky let, než jejich světlo doputuje k nám? Když se díváš na oblohu, díváš se vlastně hluboko do minulosti.“

Eliška přestala plakat, utřela si rukavicí slzy a zamyšleně se na pána zadívala. „To jsem nevěděla. Takže mi maminka lhala, když říkala, že Ježíšek se řídí podle hvězd?“

„Maminky nikdy nelžou,“ řekl pán laskavě a vzhlédl k obloze. Mraky se začínaly trhat, protože už nesněžilo a tu a tam na jediné dva lidi, kteří byli v tu dobu venku, nesměle poblikávalo několik stříbrných teček na černém plátně.

Eliška chvíli mlčela a po tváři se jí zase začaly koulet ledové slzy. „Tak proč mi to maminka pořádně nevysvětlila? Proč pořád jenom s někým mluví do telefonu, kouká do počítače, pořád jenom někam spěchá a dneska se mnou nechtěla hledat mou padlou hvězdu? A proč se tatínek vrací domů z práce až pozdě večer a je tak unavený, že si se mnou nechce povídat? A proč mi ani on nepomohl?“

Pán si povzdechl a sklonil se k ní, aby jejich obličeje byly ve stejné výšce. „Být dospělým někdy není žádná legrace, víš. Někdy mají dospělí pocit, že je toho na ně prostě moc a pak mají nepříjemný sklon zapomínat, co je důležité. Ale jedno ti povím. Vím, že tě mají rádi a určitě si teď o tebe dělají starosti.“

„Jenže já se nemůžu vrátit domů, když jsem ještě nenašla svou hvězdu!“ namítla Eliška. „Bez ní nad námi Ježíšek jen přeletí a nepřinese nám Vánoce. Mí rodiče budou mít zase moc práce a jako vždycky mi řeknou, ať si jdu hrát a že brzy přijdou. Jenže to nikdy není pravda.“

„Víš, řekl bych, že tvoje maminka neměla na mysli světlo na obloze, když mluvila o hvězdách, ale světlo v nás.“ Pán se zlehka dotkl svou třaslavou rukou místa, kde Elišku občas pobolívalo, když si s ní rodiče odmítli hrát nebo jí před spaním nemohli přečíst pohádku. „Ježíšek nás vždycky najde podle toho, co máme tady. Nepotřebuje hvězdnou mapu ani nic podobného. Když máš někoho moc ráda, Ježíšek to pozná. A lidé, kteří se mají rádi, by měli trávit Vánoce společně.“

„Takže moje hvězda je ve mně?“ ujišťovala se Eliška a visela na starém pánovi očima.

„Přesně tak,“ přikývl. „A ty se teď musíš co nejdřív vrátit domů. Jsem si jistý, že už tam brzy Ježíšek zazvoní na zvoneček a bude se divit, kde se touláš.“

„Když já nevím, jak se dostanu domů. Ztratila jsem se.“

„Půjdu s tebou,“ řekl starý pán, narovnal se a opřel se o hůl. „Jen mi pověz svou adresu.“

Eliška si z paměti pracně vydolovala název ulice a číslo panelového domu, které ji rodiče i paní vychovatelka ze školky nutili si zapsat za uši, i když namítala, že za uši si přece nevidí a nemá smysl si tam něco zapisovat. Zdálo se, že pán ulici zná a vedl ji nezvykle tichým městem domů.

Elišce však něco vrtalo hlavou. „A vy jste se taky ztratil?“

„Ale kdepak, já to tu znám jako své boty. Vyrůstal jsem tu. Proč se ptáš?“

„Protože jste jediný člověk, kterého jsem dnes večer potkala. A jste sám. Proč nejste s lidmi, které máte rád?“

Starý pán na ni posmutněle pohlédl. „Víš, moje žena před pár lety zemřela. Moje děti žijí daleko a mají své vlastní rodiny. A tak o Vánocích rád chodím po ulicích a pozoruju, jak lidé za okny společně rozbalují dárky, sedí u slavnostně prostřeného stolu, nandávají si na talíř bramborový salát, utíkají ke stromečku a zpívají koledy. Usmívají se a mají radost, že jsou pohromadě. A já mám pak taky radost.“

„To je mi moc líto,“ prohlásila Eliška, protože tohle lidé vždycky říkávali v knihách, když mluvili s člověkem, kterému umřel někdo blízký.

Kráčeli městem a Eliška začínala poznávat některé domy, obchody, lavičky a nároží, protože je míjela už tolikrát předtím. Se starým pánem se jí moc dobře povídalo, protože se nad každým z jejích slov hluboce zamýšlel, žádná z otázek se mu nezdála hloupá a vždycky odpověděl tak, že to v ní vyvolávalo ještě větší zvědavost. Dokonce na chvíli zapomněla na své trápení s hvězdou, Vánocemi a tou záležitostí s Ježíškem.

A pak se ocitli na místě, které Eliška bezpečně poznávala.

„Tamhle bydlím,“ zaradovala se a ukázala na stovky zlatavých obdélníků oken, která prosvítala skrze holé větve stromů. „Ale do tohohle parku nesmím. A taky jsem tam potkala strašidlo. Mělo velké žluté oči a já před ním musela utéct.“

„Neboj, jsi tu přece se mnou. Na mě si žádná strašidla jen tak nepřijdou.“ Pánova ruka v kožené rukavici s bílým kožíškem uchopila tu její v pletených palčácích a společně vkročili do parku. Před nimi se vinula jako mašle temná pěšina mezi keři a stromy.

Náhle se odněkud zblízka ozvalo stejné zachřestění, jaké mělo předtím na svědomí strašidlo, a cestu před nimi proťalo stříbřitě modré světlo. Eliška uviděla, že se k nim blíží cosi velkého, kulatého a tak oslnivě zářivého, že před tím musela přivřít oči.

„Podívejte, to je hvězda!“ vykřikla. Pustila pánovu ruku a rozběhla se za světlem. Veškerý strach ji opustil, když si uvědomila, co vidí.

Hvězda se rychle přibližovala a oslepenou Elišku vzápětí popadly do náručí paže někoho, kdo voněl důvěrně známou vůní jarních květin. Maminka vzlykala, hladila ji po vlasech a mluvila páté přes deváté. Brzy k nim doběhl i tatínek, který je svýma dlouhýma rukama sevřel obě, a tak tam spolu plakali, říkali slova jako „takový strach“, „hledala jsem padlou hvězdu“, „ty za to nemůžeš“ a „to jsme tě nic nenaučili“ a opodál ve stínu stála osamělá postava opírající se o hůl a pozorovala je.

Když rodiče konečně naznali, že si všechno doposud nevyřčené raději sdělí doma v teple, Eliška se ohlédla a hleděla do tmy. Starý pán byl pryč.

„Pojď přece, Ježíšek už na tebe čeká,“ řekla maminka a natahovala k ní ruku.

„Co se děje?“ zeptal se tatínek.

A tak jim Eliška vyprávěla, jak potkala starého pána, který měl legrační čepici a červený nos, a který byl moc osamělý. Pověděla jim, že jí pomohl najít cestu domů, když se ztratila, a řekl jí, jak se to má se skutečnými hvězdami na obloze a Ježíškem.

Tatínek s maminkou na sebe pohlédli a Eliška dostala strach, že bude následovat obvyklá přednáška o tom, že nesmí chodit parkem sama, nesmí mluvit s cizími lidmi a nikdy nesmí vyjít z domu, aniž by o tom někomu řekla. Tatínek však nečekaně vyběhl po pěšině a zmizel ve tmě. Když se zase vynořil, nebyl sám a jeho kroky doprovázelo klapání hole.

„Byli bychom moc rádi, kdybyste s námi povečeřel,“ říkal zrovna tatínek a šel pomalu vedle starého pána. „Eliška nám řekla, co jste pro ni dnes udělal.“

Čtveřice se přesunula do tepla a Eliška s úlevou zjistila, že na ni Ježíšek nezapomněl, našel stromeček v obývacím pokoji i bez navigace, zvládl nadlidskou nálož dárků pro děti v celé zemi i pro ni a přinesl s sebou také vánoční čas, který strávila společně s maminkou, tatínkem a starým pánem.

Nakonec tedy Eliška svou vánoční hvězdu našla, i když jinde než by čekala, a spolu s ní i mnohem víc.

Jsem experimentátor, samouk a kreativec. Ráda se učím něco nového a inspiruji druhé. V hlavě si tvořím světy. Potěšíte mě šálkem kávy, dobrou knihou, cestovatelskými zážitky a nakažlivým nadšením. ;)
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *