Horovo oko

S pisálky z fóra o tvůrčím psaní jsme dali hlavy dohromady a přišli s dalším workshopem, tentokrát zadání znělo prostě „fanfiction“. Já si nikdy předtím psaní příběhů z oblíbených literárních světů nevyzkoušela a bylo mi hned jasné, že volba padne na harrypotterovské univerzum. Vždycky jsem dumala nad tím, jak se asi musela cítit Ginny bezprostředně po traumatických událostech Tajemné komnaty (pozor na SPOILERY!) a jak si Weasleyovi užívali dovolenou v Egyptě na začátku Vězně z Azkabanu. Výsledkem je Horovo oko. 🙂

Horovo oko

                Ginny sebou vyděšeně trhla, když jí na rameni přistála čísi ruka. Byl to jen Ron a pihovatý obličej mu zářil nadšením. Weasleyovi se právě vynořili z hrobky, kam je zavedl Bill, aby jim ukázal, jak vypadá jeho běžný den v práci. Jen ona nesměla dovnitř („Jsi na to ještě příliš malá,“ prohlásila paní Weasleyová rezolutně). Všichni však věděli, že by ji pohled na to, co se uvnitř hrobky ukrývá, rozrušil, a nemělo to vůbec co do činění s jejím věkem, ale spíš s tajným deníkem a živoucí vzpomínkou Toma Raddlea.

                „Páni, ta poslední hrobka byla naprosto senzační,“ prohlásil Ron a pustil se do barvitého popisu toho, co mudlovským zlodějům způsobila ochranná kouzla starých egyptských čarodějů. „A pak tam byla kostra, která měla dvě hlavy, a jiné zase vyrůstal místo nosu obrovský zobák…“

                Ginny horlivě přikyvovala a doufala, že si bratr její poplašené reakce nevšiml. Určitě by pak vše začalo nanovo. Starostlivé otázky, opatrná shovívavost pana Weasleyho, Fredovo a Georgovo vtipkování, Percyho rozpaky a pasivně agresivní snaha paní Weasleyové uvést ji do původního stavu. Nevěděla, co z toho nesnášela víc. Než taťka vyhrál sedm set galeonů v tombole ministerstva kouzel, podařilo se jí pracným předstíráním a křečovitými úsměvy konečně celou rodinu přesvědčit, že je v pořádku, a doufala, že tahle křehká rovnováha vydrží co nejdéle.

                Africké slunce žhnulo a Weasleyovi se brzy uchýlili do stínu nedaleké kavárny, která mudlovské turisty odrazovala iluzí prázdné a zaprášené výlohy. Usadili se ke stolku mezi postaršími muži pokuřujícími vodní dýmku, skupinkou čarodějů skloněných nad kouzelnickým dominem a několika Egypťany, kteří popíjeli kávu z džezvy a zapáleně o čemsi diskutovali nad čerstvým výtiskem novin. Ginny koutkem oka zachytila pohyb. Přísahala by, že titulek napsaný arabskou abecedou na hlavní stránce plátku se právě jako neposední hádci nenápadně přeskupil. Muži si toho všimli a jejich vášnivá diskuze začala nanovo.

                Obtloustlý majitel kavárny s hlavou omotanou turbanem Billa znal a brzy se k nim s mnoha úklonami přihnal. Představil se jako Manu Rassul a mizernou angličtinou s Billem a panem Weasleym potěšeně smlouval o ceně. Nakonec luskl prsty a příprava silné turecké kávy se sama od sebe spustila se spoustou cinkání, třaskání a pískání.

                Brzy se u stolu rozběhlo několik rozhovorů. Ginny zaslechla Freda a George spřádat další ze svých pokoutných plánů, jak Percyho čerstvý odznak primuse proměnit k nepoznání. Ron pokukoval po Percym a snažil se dusit smích. Pan Weasley, Bill a Percy se pustili do debaty o zákazu vývozu létajících koberců z Egypta do Británie a paní Weasleyová se snažila přivést řeč na délku Billových vlasů a riskantnost jeho zaměstnání odeklínače pro Gringottovu kouzelnickou banku. Ginny mlčela.

                Po chvíli si Ginny uvědomila, že pan Rassul hledí od pultu přímo na ni. Přátelsky se na ni usmál a pokynul jí, aby přišla k němu.

                Ginny váhavě vstala, ale nikdo si jí nevšímal. Přešla k pultu a pan Rassul se k ní přes nepříliš čistou dřevěnou desku plnou pouštního písku a skvrn od rozlité kávy naklonil. „Já si všimnout, že ty mít… eh … jak to vy říkat… strach v oku. Tebe trápit moc zlá minulost. Ty se moc moc bát, já to cítit.“ Přiložil si špinavé konečky prstů ke spánkům a zakroutil hlavou. „Moc velká strach.“

                Ginny ztuhla a moc ráda by Rassulova slova popřela, ale znovu si vybavila zamlženou vzpomínku na své vlastní ruce, které kroutily Hagridovým bezbranným kohoutům krkem jednomu po druhém. Uviděla samu sebe, jak věší zkamenělé tělo Filchovy kočky za ocas na držák na pochodně v druhém poschodí bradavického hradu. A pak se nevyhnutelně objevil on, ten bledý a velmi pohledný chlapec, který vystoupil ze stran deníku.

                Pan Rassul ji klidně pozoroval a stále se svým objemným břichem opíral o pult. „Já vidět temná stín… kletba nad tebou. Ty to držet u sebe… é, v sobě uvnitř, ale to být moc zlé. Já už vidět mnoho lidi, kdo s tím nedokázat bojovat a sejít na rozcestí. Strach nutit lidi dělat strašné věci.“

                Ginny nevěděla, co by měla říct. Ohlédla se ke stolku, u kterého byli Weasleyovi stále zabraní do hovoru. Nikdo si zřejmě nevšiml, že je pryč.

                „Poslyš,“ pokračoval pan Rassul lámanou angličtinou, „já by ti chtít pomoci.“

                „Pomoct mně? Ale proč?“ zeptala se překvapeně.

                „Protože já být jednou jako ty. Když jsem byl malá kluk, já neposlechnout rodiče a zatoulat se do pouště. A tam najednou díra v zemi, moc stará studna, já tam spadnout a mít velký škorpion přímo před můj obličej. Dělal takové ty strašlivé zvuky, skoro být tma a já se moc moc bát. Já myslet, že umřít. Nevím, jak dlouho tam být. Mně to připadat jako moc dlouho. A pak mě najít beduínský mág, však ty znáš, moudrá muž z pouště. Myslím, že on mě slyšet plakat. On škorpiona zahnat a vzít mě domů. Jenže já pak mít velká strach a nemoci spát. Pořád slyšet ty zvuky a bát se tmy, protože si být jistá, že škorpion mě najít. Já si myslet, že já a on svázaní napořád. I v sen i ve smrt.“

                „A přestal jste mít někdy strach?“ Ginny se ani neodvažovala doufat v kladnou odpověď. I ona měla pocit, že je Tom navždy její neoddělitelnou součástí a nic si nepřála víc, než aby nikdy bývala neobjevila jeho očarovaný deník mezi svými učebnicemi. Jenže se zdálo, že už není cesty zpět. Její druhý rok v Bradavicích se blížil a ona už nikdy nebude jen tou malou Ginny s ošuntělými věcmi z druhé ruky. Nyní už vždycky bude tou Ginny, která otevřela Tajemnou komnatu a budí se každou noc z děsivých snů plných svíjejících se hadů a mrtvých kohoutů.

                „Ó ano, mladá dámo,“ rozzářil se pan Rassul a naklonil se k ní ještě blíž. Ginny se začala bát, že brzy se přes pult překulí jako balon. Majitel kavárny si však jednou rukou sňal z mohutného krku jakýsi přívěsek na kožené šňůrce. Byl to černý hladký oblázek se symbolem oka, který Ginny vídala na sarkofázích, na zdech hrobek i v pouličních stáncích se suvenýry. Někteří egyptští kouzelníci a Billovi kolegové je měli vyřezané na rukojetích svých hůlek. „Tohle být Horovo oko, oko velkého bůh.“

                Pan Rassul přívěsek láskyplně promnul v prstech a podal ho Ginny. Váhavě si ho vzala. Vešel se jí přesně do dlaně.

                „Je to kouzelná amulet,“ vysvětlil pan Rassul. „Já ho dostat před mnoha let od mojí babička. Ona byla mocná čarodějka, jí se člověk moc bát. Ona vařit silná a nebezpečná lektvary a říkat budoucnost z kostí sokola. A tohle být amulet mých předkové. On se předávat v naší rodina celá staletí a mít obrovskou moc.“

                Ginny užasle hleděla na nenápadný černý oblázek a bílé obrysy oka egyptského boha. Cítila, jak z amuletu sálá teplo.

                „Má babička mi říct teď je amulet tvoje, ty ho opatrovat. On tě ochránit. Když ty mít strach, sevřít ho v dlani takhle.“ Pan Rassul svou velkou mozolnatou dlaní sevřel Ginniny prsty kolem oblázku. „A nic se ti nemoci stát. Ty být v bezpečí. A já se od té doby nebát, protože když si vzpomenout na škorpion, já vzít amulet a on mě ochránit.“

                Ginny natáhla ruku s amuletem k panu Rassulovi, on ale zavrtěl hlavou. „Teď být tvoje, já už nepotřebovat. Ty potřebovat teď víc.“

                „Ale to nemůžu přijmout, vždyť se ten amulet dědí ve vaší rodině už po staletí,“ namítla. Pan Rassul její ruku však jemně odstrčil.

                „Tak si ho půjčit. Ale pamatovat, když mít strach, sevřít ho a ty být v bezpečí. A být opatrná, on ti dát velkou moc a s tím nedobré si hrát.“

                Ginny, která nemohla uvěřit svému štěstí, si amulet opatrně přetáhla přes hlavu. „Moc vám děkuji, pane Rassule, opravdu. Vrátím vám ho, slibuju.“

                „Já si tedy vzít tvůj slib.“ Pan Rassul na ni mrkl a vydal se obsloužit hosty.

***

                „Pro mudly jsem já i ostatní kouzelníci jen další výprava archeologů z Británie,“ řekl Bill, když je vedl kolem strážných do uzavřeného komplexu, kde právě probíhaly vykopávky. Muži se kývnutím pozdravili. „Kdyby jen věděli, co my odeklínači s jejich cennými památkami občas provádíme.“

                Všichni Weasleyové se rozesmáli, tedy až na Percyho, který Billovu rebelantskou povahu nikdy nebyl s to pochopit, a pana Weasleyho, který byl mudly naprosto posedlý.

                „Zítra už vás sem vzít nemůžu, vrací se sem zdejší ředitel památkového ústavu. Je to mudla, takový ten příšerně suchopárný typ, a je s ním zatraceně těžké pořízení. Nedivil bych se, kdyby vás dal na místě zatknout, jakmile by vás tu uviděl,“ pokračoval Bill nevzrušeně. „Takže, jelikož je to naposledy, co se můžete nadýchat čerstvého vzduchu v některé z egyptských hrobek, mám pro vás něco speciálního.“

                Kradmo se rozhlédl na všechny strany a vytáhl hůlku. Pokynul jim, aby ho následovali za polorozbořenou zeď, jakých se po celém objektu našlo spousty. Poklepal na sotva zřetelné písmeno G na jednom z kvádrů, znak Gringottovy banky, a Ginny sledovala, jak kouzlo smývá původní barvu pouštního písku, jako by po kameni stékala obzvlášť silná žíravina. Ve zdi se objevila průhledná clona zakrývající průchod, který však nevedl na druhou stranu zdi rozpálenou všudypřítomnými spalujícími slunečními paprsky. Ginny se ocitla v temné zatuchlé místnosti, ve které se jedna po druhé rozsvěcely hůlky pana a paní Weasleyových a Billa. Nikdo jiný nemohl mimo Bradavice používat kouzla.

                „Vítejte v hrobce, která nejspíš patřila jednomu z mála čarodějných faraonů, které kdy Egyptská říše měla,“ prohlásil pyšně Bill. „Ten člověk byl nechutně bohatý a taky nesmírně mocný a já a ostatní odeklínači si myslíme, že se tu skrývá něco opravdu cenného. Cítíte tu magii? Ještě že mudlové nemají o tomhle místě ani ponětí. Počkejte, až vám ukážu všechny tajné chodby, které už jsme objevili. Je tu dokonce…“

                Billův výklad a následné ujišťování, že jim nic nehrozí, když se budou držet u sebe, vzrušené hlasy jejích bratrů i ustarané otázky paní Weasleyové se postupně začaly slévat v nesrozumitelný šum. Jak ráda by obdivovala taje egyptských kouzel spolu s ostatními, ale brzy se jí do mysli začal vkrádat ten známý ochromující strach. Jako by vše sledovala zpod vodní hladiny, tak blízko všem, a přece v úplně jiném světě. Beze slova se držela co nejblíž George a následovala ostatní úzkou chodbou za svitu stříbrného světla tří hůlek. Snažila se nelapat po dechu. Panika ji nutila dýchat čím dál rychleji a rychleji, ačkoli do plic vzduch ne a ne doputovat.

                „Ginny? Jsi v pořádku?“ zaslechla zastřený Georgův hlas okamžik předtím, než do svého bratra narazila a skácela se ke straně chodby. Ucítila bolest v rameni, ozval se zvuk, jako by se dal do pohybu nějaký kovový mechanismus, s Ginny se zatočil celý svět a pak už jen padala, zatímco poplašené hlasy nad ní rázem utichly, jako by se mezi ní a její rodinou zabouchly dveře.

                S vyjeknutím dopadla na zem. Chvíli si nebyla jistá, jestli má zavřené nebo otevřené oči, protože ať už mrkala, jak chtěla, kolem ní byla tak důkladná tma, že neviděla ani obrys vlastních dlaní před obličejem.

                „Georgi? Bille? Mamko?“ Na její přiškrcené zavolání odpovědělo jen tíživé a naprosté ticho.

                S rostoucím pocitem paniky hmátla po hůlce a pokusila se pomocí kouzelné formule Lumos vykouzlit světlo. Na špičce hůlky probleskla slabá jiskra, ale vzápětí pohasla. Ginny to zkusila znovu. Nic. Její kouzla nefungovala.

                A najednou už nebyla sama. Nemusela ho vidět, prostě věděla, že je tam Tom s ní. Cítila jeho pohled na zátylku, slyšela, jak šeptá „malá hloupoučká Ginny, co se bojí tmy, sama a ztracená“ a zmocnila se jí čirá hrůza, která jí velela uniknout, utíkat, jak nejrychleji dokáže, zmizet odtamtud pryč. Brzy se objeví hadi, budou syčet a ovíjet se jí kolem kotníků, ona bude přikovaná na místě a jediné, na co se zmůže, je naděje, že je to opět jen sen a ona se z něj probudí. Jenže tohle sen nebyl, tohle bylo skutečné.

                Je možné, že Harry Potter nikdy oživlou vzpomínku Toma Raddlea ve skutečnosti neporazil? Co když se Tom nikdy nepřestal živit jejími sny, přáními a trápeními, kterými si do deníku vylévala duši? Bude navždycky stát za jejími zády a čekat na příležitost, kdy ji znovu posednout a vnutit jí svou vůli? Možná na tom nesejde, protože zemře strachy, hlady nebo šílenstvím, sama a ve tmě.

                Takové myšlenky se jí honily hlavou, když si uvědomila, že ji na hrudi něco slabounce hřeje. Sevřela v dlani hladký oblázek, který jí visel na šňůrce kolem krku. Amulet od pana Rassula. Bezmyšlenkovitě ho stiskla silněji, jako by se nehodlala pustit jediného pevného bodu, který v té tmě objevila, a kámen ji na oplátku začal hřát ještě více, až po chvíli přímo sálal.

                Až budeš mít strach, sevři ho v dlani a on tě ochrání, vzpomněla si náhle. Je mocný. Sotva si uvědomovala, že šeptá, a že čím víc se jí hřejivé teplo z kamene se symbolem Horova oka šířilo po celém těle, tím víc rozpouštělo ledový chlad svírající její hrudník.  

                Ginny rozevřela prsty a s úžasem hleděla na stříbřitě modrou záři prýštící přímo ze středu Horova oka. Konečně se temnota kolem ní rozestoupila a ona se mohla nejen přesvědčit, že tu Tom není a nikdy nebyl, ale také že stojí na samém kraji sálu rozlehlém jako kostelní loď, před ní se tyčí ke stropu několik mohutných zdobených sloupů a mezi nimi se nachází poklad, o kterém mluvil Bill. V mléčném světle amuletu však šperky, sochy i kanopy vypadaly přízračně. Jakmile se Ginny přiblížila, jako na povel se rozhořely všechny pochodně v držácích, až vyplašeně vyjekla. Celý sál se rozzářil naoranžovělým světlem a ona si vzpomněla na Ronovo vyprávění o ochranných kouzlech, která měla všem, kdo by toužil některou z hrobek vykrást, pořádně vytrestat. Ze silných kouzel, která se zdála všudypřítomná, ji začalo brnět po celém těle. Zlato bylo stejně to poslední, po čem toužila.

                K té třpytivé přehlídce okázalosti a bohatství se už raději ani nepřiblížila a dala si záležet, aby se ničeho nedotkla. Místo toho hledala jakýkoli náznak, že by se odtud kdy mohla dostat. Na opačné straně sálu spatřila obrys dvoukřídlých pozlacených dveří zdobených hieroglyfy a malbami egyptských bohů s lidskými těly a zvířecími hlavami. Když však opatrně poklad obešla, zjistila, že dveře nemají žádnou západku ani klíčovou dírku. Zoufale se je snažila otevřít a vyzkoušela také kouzlo Alohomora, které se naučila ve svém prvním roce v Bradavicích, ale dveře se ani nepohnuly. Nebylo jejich úkolem opovážlivce uvěznit uvnitř, dokud z jeho kostí nezbude jen prach?

                Zadívala se na amulet, který svírala mezi prsty levé ruky, zatímco v té pravé držela hůlku. Pořád jí do těla vysílal vlny tepla a ona si uvědomila, že je o něco klidnější, i když stále ještě vyděšená k smrti. V jakémsi náhlém popudu amulet pozvedla a namířila jeho záři přímo do obličeje bohům a egyptským mágům, zatímco si v duchu neustále omílala otevři se, otevři se, otevři se, otevři se. Nekonečné vteřiny se nic nedělo. A pak…

                Všechny symboly Horova oka lemující masivní dveře se rozzářily stejně modravým světlem jako amulet. Ozvalo se několik tupých kovových cvaknutí, načež se jedno křídlo dveří se zaskřípěním pootevřelo. Ginny na nic nečekala a proklouzla ze sálu ven.

                Ocitla se v široké chodbě lemované nehybnými siluetami koček, která jedna jako druhá hleděla kamennýma očima na Ginny. Nemohla se zbavit pocitu, že ji pozorují, a že by ji vmžiku obživly a vyrazily by za ní, kdyby nesla jen jediný střípek pokladu. Proběhla mezi nimi a brzy tyto němé strážkyně faraonova posledního odpočinku nechala za sebou.

                Chodby se začaly zužovat, protínat a klikatit, čím hlouběji do nich pronikala. Neměla ponětí, kde je, kudy se dostane z hrobky na denní světlo, ani jestli nebude bloudit v začarovaném labyrintu navždycky. Občas měla pocit, že slyší hlasy, ale nejspíš to byly jen myši nebo jiní drobní obyvatelé podzemního světa.

                Když spěchala jednou z navlas stejných úzkých chodeb, skutečně zaslechla hlasy a podruhé toho dne vrazila přímo do Georgových zad. Oba se rozplácli na zemi a Ginny vypadl amulet z dlaně. Jeho světlo okamžitě pohaslo. To už však k Ginny přispěchali všichni Weasleovi a obklopili ji, jak jen to bylo v úzké chodbě možné. Paní Weasleyová ji pevně objala a vyčítala si, že je to jen a jen její vina. Pan Weasley, Ron a Percy byli celí pobledlí, zatímco Fred a George Ginny titulovali čestnou narušitelkou hrobky faraóna a domnělého mocného mága, jehož jméno žel už zapomněli. A Bill užasle naslouchal Ginninu líčení, jak se dostala do sálu s pokladem a zase z něj.

                O několik týdnů později se Billovi podařilo překonat ochranná zaklínadla a nástrahy hrobky. Sice se ukázalo, že sál, do kterého se Ginny propadla tajnou chodbou, nebyl místem posledního faraonova odpočinku, Ginnino vyprávění však Billovi a ostatním odeklínačům od Gringottových pomohlo v nalezení mnoho cenných kouzelných předmětů, za které je skřetové více než štědře odměnili. Část své výplaty poslal Bill Ginny po poštovní sově jako poděkování. Za těch několik mincí si bez váhání koupila naprosto obyčejný deník v mudlovském obchodě a zbrusu nový hábit. Vlastně se do Bradavic začínala docela těšit.

***

                Ginny si přetáhla koženou šňůrku přes hlavu a položila amulet na pult před pana Rassula. S tím černým oblázkem se jí náhle nechtělo loučit.

                „Moc vám děkuju, pane Rassule,“ řekla. „Zítra už se vracíme domů.“

                Pan Rassul se na ni zadíval svýma černýma očima. „A pomohlo tobě? Ty už nemít strach?“

                Ginny věděla nadevší pochybnost, že jí amulet v bludišti chodeb nejspíš zachránil život, ale také si uvědomovala, že strach ji ani zdaleka neopustil. Stále ji překvapoval, když to čekala nejméně, jako by číhal za každým rohem a pravidelně o sobě dával vědět. Zjistila však, že už ji neovládá tolik jako dřív. Prostě tam byl a ona s ním nebojovala. To také Rassulovi řekla a vylíčila mu, jak s pomocí amuletu našla cestu ze začarované komnaty uvnitř faraónovy hrobky.

                Pan Rassul se doširoka usmíval. Pak namířil hůlkou na černý oblázek na pultu, něco zamumlal a amulet s hlasitým prásknutím v obláčku prachu zmizel.

                „Co to děláte?“ vyjekla Ginny.

                „To nebýt žádná amulet,“ zavrtěl majitel kavárny vědoucně hlavou. „Jen levná věc pro turistu. Takových po celém Egyptě tisíc!“

                „Ale vždyť jste říkal…“

                „…že tě ochránit a že on mocný. A já mít pravdu. On tě ochránit a on mít takovou moc, jakou ty sama mu dát. Ty nepotřebovat mocná magie, ty jen potřebovat věřit v tebe sama a najít sílu v sebe. A ty to dokázat. No a možná i sám velký bůh Horus přijít na pomoc, kdo vědět.“

                „Chcete říct, že to byla naprosto bezcenná cetka pro turisty, žádný amulet vaší babičky? A že jsem to všechno vlastně dokázala sama?“ užasla Ginny.

                Pan Rassul přikyvoval a spokojeně se usmíval. Pak ale zvážněl: „Ten příběh, co já ti povědět, o mě a škorpiona, ale být naprostá pravda. Já přísahat na má babička.“

                Rozloučili se a Ginny se připojila k ostatním Weasleyovým, kteří na ni čekali před kavárnou u staromódního taxi naloženého až po okraj jejich zavazadly. Zatímco se kodrcali křivolakými uličkami a stařičké auto skřípalo a naříkalo, na rameni jí přistála něčí ruka. Tentokrát sebou škubla úlekem, nikoli strachem. Byl to jen Ron.

                „Poslyš, Ginny, taťka říkal, že až se vrátíme, měl bych zkusit zatefalonovat Harrymu. Prý bychom se mohli sejít na Příčné ulici,“ řekl a ušklíbl se, když Ginny zrudla.

                „To je skvělé,“ odpověděla bezstarostně a poprvé za mnoho dní se tak skutečně cítila.

Markéta Růžičková
Jsem experimentátor, samouk a kreativec. Ráda se učím něco nového a inspiruji druhé. V hlavě si tvořím světy. Potěšíte mě šálkem kávy, dobrou knihou, cestovatelskými zážitky a nakažlivým nadšením. ;)
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.