Sběratel duší

Jsou i větší hrůzy než monstra, příšery pod postelí, vrah číhající za rohem nebo zubař s vrnící vrtačkou. A právě o tom je má hororová povídka s názvem Sběratel duší. Přeji mrazivé počtení. 🙂

 

Sběratel duší

Začínal jsem toho kluka mít vážně rád. Přel se se mnou ze všech sil a snažil si vydobýt dalších pět minut a další „ještě chvilku, prosím!“, dokud jsem mu herní ovladač nevypletl z dychtivých prstů a Xbox nevypnul.

„Do postele, nebo budeme mít oba pěknej malér,“ řekl jsem.

„Stejně bych tě porazil,“ ušklíbl se a v očích se mu objevila stejná ďábelská jiskra jako Hedvice, když měla pocit, že je v něčem lepší než já.

„O tom pochybuju. Ale beru to jako výzvu.“

Nasměroval jsem ho do koupelny a dle Hedvičiných pokynů jsem dohlédl na to, aby si vyčistil zuby. Byl už docela starý na to, abych ho ukládal do postele, ale stejně jsem to udělal. Záleželo mi na tom, aby to mezi námi dvěma, vlastně třemi, bylo dobré. Miky se mi v životě stejně jako jeho máma objevil znenadání a navíc v době, kdy jsem se všemu, co se jen trochu blížilo rodinnému soužití, vyhýbal. Jenže Hedvika to změnila. Po pár týdnech, které jsme po večerech trávili spolu, jsem si uvědomil, že mi všechna ta svíravá úzkost z těla zmizela a nahradila ji hřejivá jistota. Já vím, jistota je zrádné slovo a samo o sobě naznačuje, že jakmile ji získám, něco mě velice důkladně vyvede z omylu. S Hedvikou jsem si však nad jistotami a nejistotami bytí hlavu nelámal, prostě jsem s ní byl rád a to mi stačilo. A s jejím čerstvě desetiletým synem, kterého mi poprvé svěřila na hlídání na celou noc v mé ubohé garsonce, jsem toho měl překvapivě mnoho společného. Třeba zálibu ve hře Mortal Kombat.

V pyžamu s Pokémony se usadil na mé posteli, kterou jsem mu ustlal. Natáhl jsem se k lampičce, ale on mě zarazil.

„Nezhasínej ještě,“ řekl a oči mu svítily. „Mně se nechce spát.“

Já už byl utahaný jako kotě, i když digitální hodiny na zdi ukazovaly čas 22:41. „Mám ti vyprávět pohádku?“ zeptal jsem se napůl žertovně. Najednou jsem si nemohl vzpomenout, jestli jsem v jeho věku stál o čtení před spaním.

Zavrtěl hlavou a protočil panenky, jako to určitě udělal už mnohokrát před těmi trapnými dospělými, kteří nemají ani ponětí, co je pro takového kluka jako on zajímavé. „Pověz mi o tý verzi Mortal Kombat, kterou jsi hrál jako malej.“

Povzdechl jsem si, ale jen proto, že jsem se na chvíli ocitl v jedné z těch idealizovaných vzpomínek prosycených sladkou nostalgií. Zahlédl jsem v ní sám sebe, jak sedím u přístroje velikosti krabice od banánů, prsty zuřivě vyťukávám klávesové zkratky různých bojových chvatů a nos mám přilepený na vypouklé obrazovce předpotopního počítače. Na okamžik mě zcela pohltilo pomyšlení na přirozenost, s jakou jsem do té doby proplouval životem, a zatoužil jsem se vrátit, zažít alespoň jednou ten pocit, že se mi nikdy nic zlého nemůže stát a kdyby ano, mám přece rodiče, kteří znají odpověď na každou otázku a vždy vědí, co dělat. Kéž bych si takové iluze směl dál ponechat. „Dal bych duši za to, abych si tu hru mohl zase zahrát,“ prohlásil jsem s očima ještě napůl zavřenýma.

K mému překvapení to na Mikyho udělalo úplně jiný dojem, než jsem čekal. Vyděšeně vyjekl, ještě než jsem to vůbec dořekl. „To neříkej, to nesmíš říkat!“

„Co nesmím říkat? Že si chci zahrát tu starou ve…“

„Ne! To s duší.“ Rychle přešel v šepot. „On teď bude vědět, kdo jsi a co chceš.“

„Kdo že?“ Napadlo mě, jestli ten kluk nemá horečku nebo něco takového. V očích se mu zračil děs a peřinu si tiskl pevně k tělu.

„Sběratel duší,“ řekl tiše a s takovou bázní, že jsem ho sotva slyšel. „Když řekneš, že bys za něco dal duši, on to slyší. A pak přijde a udělá ti nabídku, kterou nemůžeš odmítnout. Zmocní se tě.“

Oddychl jsem si, protože mi došlo, že Miky se nejspíš právě vytasil s jedním z těch dětských strašidelných příběhů. Taky jsem jich pár slyšel, když se kluci na táboře v noci potají sešli u někoho v pokoji a s baterkou rozsvícenou pod bradou (takže to na mluvčího vrhalo děsivé stíny), jsme si vyprávěli o bílých rukavičkách, které škrtí děti, o vrazích, kteří lámou svým obětem vaz, jako by to byli bezbranní králíci, nebo o mrtvých vstávajících se sípavým chroptěním z hrobů.

„A kdo ti o tom Sběrateli říkal?“ zeptal jsem se a rozhodl se hrát tu hru s ním.

„Všichni ve škole o něm vědí. Je to pravda. A tys to řekl, řekls, že bys dal duši za…,“ hlasitě polkl a dál na mě upíral vyděšený pohled. Pak se ke mně naklonil. „Nesmíš podepsat tu jeho smlouvu. On za tebou určitě přijde a bude se tvářit, jako že má pro tebe skvělej obchod, ale je to lhář a ty to nesmíš podepsat. Slib mi, že to nepodepíšeš. Slib mi, že ho vůbec nepustíš dovnitř.“

„Počkej, zpomal,“ zarazil jsem ho a snažil se na sobě nedat znát znepokojení. Ani trochu to nepřipomínalo mé táborní schůzky po večerce. „To, co říkáš, vůbec nedává smysl. Kdo že je to ten Sběratel duší?“

Miky se ode mě odtáhl a zamračil se. „Ty mi nevěříš. Seš jako máma, ta taky ničemu nevěří. Ale tohle je pravda, fakticky!“

„Já ti věřím,“ zalhal jsem, „jen se v tom docela ztrácím. Jak ten Sběratel vypadá?“

„Má na sobě dlouhej černej kabát, i když je horko, a taky černý kalhoty a boty. A nosí takovej ten klobouk…“ Pustil peřinu a oběma rukama nad hlavou neohrabaně naznačil tvar válce.

„Cylindr?“

„Jo, ten,“ přikývl Miky. „A když jde po ulici, všichni mu uhýbaj z cesty, ale nikdo se na něj nedívá a nikdo s ním nemluví, pokud je sám neosloví.“

„Aha.“ Představil jsem si muže, který ve staromódním klobouku kráčí po jedné z rušných třebíčských ulic a nic netušící lidé ho s lhostejným výrazem v obličeji obchází, jako by neviditelný loutkář pohyboval provázky připevněnými k jejich končetinám. Zamrazilo mě v zádech. „A to nikomu nepřijde divný, že má cylindr?“

„Lidi ho nevidí, pokud to on sám nechce. Může bejt klidně s náma v tomhle pokoji, ale kdyby se rozhodl se neukázat, ani o tom nevíš.“

„Tak jo, myslím, že je načase jít spát,“ uťal jsem jeho bujnou fantazii právě v tom nejlepším. Najednou jsem měl pocit, že za mými zády ve stínech někdo stojí (Sběratel duší) a pozoruje nás. Musel jsem se rychle ohlédnout, abych se přesvědčil, že jsou tam jen ty stíny a nic víc. „Máma by nám vynadala, kdyby…“

„Nechoď pryč,“ vyhrkl. Pak trochu vyrovnaněji dodal: „Ještě jsem ti to nedořekl. Musíš mě vyslechnout a slíbit, že Sběratele nepustíš dovnitř.“

Znovu jsem si sedl na okraj postele. „Tak dobře, pokračuj,“ vyzval jsem ho, i když jsem věděl, že bych to měl zarazit a uklidnit ho tvrzením, že žádní muži v černém plášti a s cylindrem neexistují. Alespoň ne ti, kteří sbírají duše.

„Jde z něj strach, proto mu lidi uhýbaj, i když ho nevidí. Kluci ve škole říkali, že je to dokonce samotnej Satan, ale já nevím. Možná jo. A když řekneš, že bys za něco dal duši, pro Sběratele je to něco jako pozvánka a on najednou ví, kde tě najít.“

„Přijde, udělá ti nabídku, kterou nemůžeš odmítnout, ty ji podepíšeš a pak co?“ popohnal jsem ho, ačkoli jsem si nebyl jistý, jestli to vůbec chci slyšet.

„Pak si vezme tvou duši,“ odpověděl Miky tónem, jako bych tu já byl dítětem a on vševědoucím dospělým. „Má místo nehtů ostrý drápy a jeden ti vrazí přímo sem.“ Píchl mě do měkkého důlku přesně tam, kde se setkávaly obě poloviny hrudního koše. „A pak tě rozpáře až ke krku, sáhne dovnitř a sebere ti duši.“ Prstem naznačil dlouhou čáru táhnoucí se až ke klíční kosti a já si přitom proti své vůli představil tu bolest, která vás trhá na kusy, teplou hustou krev vsakující se do trička, a ohlušující praskání kostí podvolujících se vetřelcově chtivé síle. Pak pocit šátrajících prstů uvnitř hrudi, jak se svírají kolem té nepopsatelné esence, která je mou součástí, která je mnou, svírají se kolem světla ve mě, a ten pocit, když ho ty cizí, špinavé prsty rvou i s kořeny z těla…

Roztřásl jsem se a klukovi to neušlo. Sám se bál, ale neúprosně pokračoval: „Tvou duši pak dá do sklenice, přiklopí ji víčkem a nechá tě tam se smlouvou, kterou jsi s ním podepsal. Kluci ale říkali, že tu smlouvu taky nikdo nevidí, teda nikdo kromě Sběratele a tebe. Když se na ni podívá někdo jinej, vypadá třeba jako nějakej reklamní leták nebo stránka z časopisu.“

„A ten člověk pak zemře?“ přinutil jsem se zeptat.

„Někteří jo, ale většina žije dál. Ta rána jim hned sroste a zůstane po ní jenom taková bílá jizva,“ odpověděl a znovu se ke mně naklonil. „Znáš paní Potůčkovou?“

Přikývl jsem, ačkoli jsem se s dotyčnou nikdy osobně nesetkal. Paní Potůčková bydlela v bytě hned vedle Hedviky a Mikyho. Podle Hedvičiných slov to byla vždycky veselá stará dáma, která pravidelně docházela na schůzky Klubu aktivních důchodců a chovala pět rozmazlených britských koček. Nečekaně se u ní však projevily příznaky nějaké běžné stařecké choroby a její rodina ji musela přestěhovat do pečovatelského domu.

„Paní Potůčkovou dostal Sběratel. Vzal si její duši,“ sdělil mi šeptem Miky. „Jeden den nás pozvala na bábovku a kakao a druhej den nás sotva poznala. Máma na ni zvonila snad půl hodiny, protože jí chtěla vrátit talíř, a když neotvírala ani večer, zavolali jsme na policii. Paní Potůčková tam prostě jen seděla a měla úplně prázdný oči, i když jí vyrazili dveře, po bytě jí pobíhali policajti a hasiči a ty její kočky strašně mňoukaly. Určitě měly hlad. To bylo divný, protože paní Potůčková by jim nikdy nezapomněla dát nažrat. Nepromluvila od tý doby ani slovo. Vím to, protože jsme ji byli navštívit.“

„Ale co když je vážně jenom nemocná?“ namítl jsem.

„Udělal to Sběratel. Viděl jsem její jizvu.“ Znovu si přejel prstem od pupíku ke krku. „Byla tam, přesně jak kluci říkali. Paní Potůčková přišla o duši, a proto je najednou taková…“ Nemohl najít to správné slovo, a tak zmlkl.

Bez života? Odevzdaná? Lhostejná? Snadno manipulovatelná? Prázdná? Jen přežívající? doplnil jsem v duchu za něj a cítil jsem, jak se mi vlasy na zátylku ježí jeden za druhým. Uvědomil jsem si, kolik takových lidí potkávám každý den na ulici.

„Poslouchej, myslím, že už bysme fakt měli jít spát,“ řekl jsem po chvíli tíživého ticha. Nepřál jsem si nic jiného, než nechat hlavu klesnout do polštáře a upadnout do zapomnění spánku. Byl jsem utahaný a už teď jsem cítil, jak se mi tahle dětská povídačka vkrádá do mysli víc, než bych byl ochotný připustit.

„Dobře,“ přikývl a vážně se na mě zahleděl. „Slibuješ, že ať se děje, co se děje, tak Sběratele nepustíš dovnitř? Že ať ti napovídá, co chce, odmítneš ho? I kdyby ti mohl splnit cokoli na světě? Slibuješ mi to?“

„To víš že jo.“ Samozřejmě jsem nevěřil ani slovu z té jeho báchorky o lidech bez duše, ačkoli na mě svým vypravěčským umem udělal dojem. Konečně si lehl a přitáhl si peřinu až k nosu, ale nedovolil mi zhasnout lampu.

Rozhodně jsem mu to neměl za zlé.

 

Druhý den ráno jsme Miky a já vyzvedli Hedviku u její kamarádky, která včerejší noci slavila narozeniny ve velkém stylu (soudě podle krhavých očí všech zúčastněných a hromady neumytého nádobí ve dřezu). Miky už byl zase ve své kůži a i já byl rád, že za denního světla to, co včerejší tma přetvořila do těch nejděsivějších předtuch, vypadá všedně a naprosto obyčejně. Než jsme Mikyho vyložili u školy, ještě jsem mu připomněl, že počítám s odvetou v Mortal Kombat, a od Hedviky jsem si vysloužil polibek za to, že jsem jí dopřál dámskou jízdu a Mikymu zase pro změnu mužskou společnost.

„Rádo se stalo,“ usmál jsem se na ni. „Kdykoli ho zase rád pohlídám. Nebo bychom se mohli sestěhovat, a pak by to bylo o dost jednodušší, co říkáš?“

Na chvíli nad tím uvažovala, ale pak zavrtěla hlavou. „Na takový úvahy mám moc velkou kocovinu. Zeptej se mě zítra, ano?“ Tajuplně se usmála, vystoupila z auta a šouravým krokem se vydala čelit výzvě osmihodinové směny. Něco na jejím odevzdané chůzi a svěšených ramenou mi připomnělo včerejší historku o Sběrateli duší, ale ihned jsem tu myšlenku zahnal. Hlídání dětí vážně není žádná legrace.

Vrátil jsem se do své garsonky, abych trochu pohnul s prací na webových stránkách pro jednu třebíčskou firmu.  Moc jsem toho předchozí noci na gauči nenaspal a mým sklonům k prokrastinaci neprospělo ani to, že se zhruba půl hodiny poté, co jsem se konečně přinutil začít, rozdrnčel domovní zvonek. Vlastně jsem to vyrušení docela uvítal. Bezmyšlenkovitě jsem došel do chodby a otevřel dveře.

„Pěkný den, pane. Dovolte mi, abych se představil. Jmenuji se Igor Tanas. Velice nerad vás ruším, ale myslím, že si budete chtít vyslechnout, co se vám chystám sdělit.“

Na prahu stál muž v černém kabátě a uctivě si z hlavy sňal cylindr. Stál tak blízko, že jsem sotva mohl spustit pohled z jeho pronikavých, ledově modrých očí. Byly hluboké a podmanivé a já se v nich ztrácel, jako bych do nich padal a padal a padal…

„Domnívám se totiž, že po něčem toužíte, a toužíte po tom opravdu hodně,“ pokračoval muž. „Mám pro vás obchodní nabídku a měl byste vědět, že jsem jediným obchodníkem svého druhu. Podobná příležitost už nikdy nemusí přijít. Smím dál, abychom si o tom promluvili podrobněji?“

Ustoupil jsem stranou a pustil ho dovnitř.

 

Markéta Růžičková
Jsem experimentátor, samouk a kreativec. Ráda se učím něco nového a inspiruji druhé. V hlavě si tvořím světy. Potěšíte mě šálkem kávy, dobrou knihou, cestovatelskými zážitky a nakažlivým nadšením. ;)
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *