Tom a kouzelník

Rok se s rokem sešel a my pisálci z fóra Reného Nekudy jsme se opět sešli na chatě Bartoničce v malebných Krkonoších. Byl to inspirativní víkend plný pohody, dobrého jídla a stejně naladěných lidí. No, asi si to dovedete představit – spousta rozhovorů o čtení, spisovatelích, psaní a tvoření. Prostě paráda. A co je na tom ještě lepší, všichni jsme na Bartoničce něco napsali. Opět jsme čerpali z Reného Povídkáře, ten nám tentokrát nabídl zajímavé téma: „Co se stane, když se potká školák s nemotorných kouzelníkem v opuštěném starožitnictví?“ Konečně jsem prolomila tvůrčí blok, a i když to šlo ztuha, nová povídka je na světě. 🙂

„Když nám doneseš lucernu z výlohy toho opuštěnýho starožitnictví, pak ti tohle vrátíme,“ řekli a jeden z nich mu posměšně mával před obličejem jeho školním batohem.

Tom ten batoh musel dostat zpátky. Táta by zuřil, kdyby přišel domů bez něj, co ho ale trápilo víc, bylo, že mezi učebnicemi a sešity se ukrývalo něco, o co by přišel jen velice nerad. Když mu to máma v nemocnici předávala, zašeptala: „Buď statečný. Jako nebelvírští, jsi přece jedním z nich.“ A tehdy ji viděl naposledy, zbyla mu po ní jen ta slova a odznak Nebelvíru, červený a zlatý se řvoucím lvem uprostřed.

Jenže jak můžete být statečný, když víte, že už svou maminku nikdy neuvidíte, a když se musíte v noci vloupat do starožitnictví, ve kterém bezpochyby straší? Kde sebrat odvahu, když stojíte proti partě starších kluků, kteří potají kouří na nárožích a pokaždé vás dohoní na těch svých dlouhých nohách, smějí se, když se roztřesete a když vám z úst unikne vyděšené zakvičení, rozchechtají se ještě víc. Tom neměl ani tušení, kde se taková odvaha hledá.

Nemyslel si, že má na výběr. Ani výprask od táty nebo všechna strašidla na světě by nebyla horší než život bez nebelvírského odznaku.

Když se ploužil k tomu zchátralému obchůdku a výsměch starších kluků mu pomalu odezníval za zády, už byla skoro tma. Všichni ve městě věděli, že když se setmí, ve starožitnictví na rohu Květenové ulice začíná strašit. Lidé odtamtud slýchávali divné zvuky a ta stará lucerna, přesně ta, kterou má Tom ukrást, někdy plápolala ohnivým světlem, i když ji neměl kdo zažehnout. Povídalo se také o stínech, co se tam za zaprášenou výlohou s všelijakým haraburdím pohybovaly, i o všem tom strašlivém, co se přihodilo těm, kdo se tam odvážil vkročit.

Tomovi bušilo srdce tak úporně, až měl pocit, že mu to zlomí žebra. Bylo mu sice teprve osm, ale i tak tušil, že je přesně tam, kde by být neměl. Přesto došel až k rezavým mřížím, za kterými se skrývaly grafiti počmárané dveře. Obrovský zámek, větší než obě jeho pěsti, mu prozrazoval, že civilizovanou cestou se dovnitř nedostane. Zkusmo s ním zacloumal a k jeho překvapení to v zámku zaskřípalo a celá ta masivní věc mu zůstala v ruce.

Mříž hrozivě zavyla a všechny pavučiny na ní se roztřásly, když ji pomalu otevřel. Vzal za kliku a napůl zadoufal, že bude zamčeno. Nebylo.

Teprve až vešel dovnitř, došlo mu, že tam není sám. V mdlém světle, které sem pronikalo z ulice, spatřil stín. A ten stín se hýbal a Tom věděl, že hledí přímo na něj.

„Promiňte,“ vykoktal. „Já jen…“

Stín se znovu pohnul. Zaznělo cosi, co připomínalo prasknutí suché větvičky nebo lusknutí prstů a starožitnictví osvětlil skákavý plamínek. Stín, který už nebyl stínem ale člověkem z masa a kostí, držel ten ohýnek v dlani. Tom pohlédl do vrásčité tváře lemované rozcuchanými vlasy.

„Vy nejste strašidlo,“ řekl Tom, ale ani trochu se mu neulevilo. Máma mu vždycky říkala, že někteří lidé jsou mnohem nebezpečnější než strašidla.

Ten někdo se nadechl, ale nestihl nic říct. Plamen mu totiž vypadl z ruky a teď plápolavě poblikával na podlaze.

„Oj,“ řekl stín. „Ta zatracená věc mi vždycky proklouzne mezi prsty!“

Tom užasle sledoval, jak se ze tmy natáhly ruce a ohýnek se opět vznášel ve vzduchu před ním.

„Vezmi si ho, nepálí to,“ řekl stín chraptivě a podal Tomovi to, co považoval za kouzelný plamen. Opravdu to nepálilo. Jen mu to nevinně leželo v dlani a poblikávalo.

„Kdo jste?“ zeptal se Tom. „A co děláte tady?“

„Já jsem, chlapče, kouzelník,“ prohlásil stín. „Nebo jsem jím aspoň býval. Teď už nejsem nikým. A tady tohle je místo, kam chodím spát, když je na ulici zima.“

„Já vás znám!“ vyhrkl najednou Tom, když si uvědomil, že mužovu tvář poznává. Vídal ji často na cestě ze školy. Mnohdy na něj zírala v uličce u supermarketu, kam se Tom utíkal schovat, když měl štěstí a dokázal starším klukům utéct.

Kouzelník přikývl, možná Toma také poznal.

„Takže tady vy bydlíte?“

„Jo. Ti lidi, kterým to tu patřilo, jsou dávno pryč, a já zjistil, že zámek na dveřích už to má dávno za sebou. A tak tady přespávám. Byl bych ale rád, kdybys o tom pomlčel. Neřekneš to nikomu, že ne? Já bych pak neměl kam jít.“

Tom zavrtěl hlavou. Ani si nevšiml, že už nemá strach. Kouzelník sice vypadal jako ti, kterým Tomův táta říkal pobudové, ale vůbec nevypadal nebezpečně. „Takže vy jste tu celou dobu strašil?“

Kouzelník na to nic neřekl. „Co tu vlastně děláš ty?“ zeptal se.

Tom mu pověděl o nebelvírském odznaku a o mamince i o těch starších klucích, kteří mu jeho batoh vrátí výměnou za strašidelnou lucernu.

Kouzelník pak dlouho mlčel. Kouzelný plamínek mezi nimi svítivě poskakoval a vrhal světlo na zaprášené police.

Tom nakonec nevydržel být zticha. „Takže vy jste kouzelník? A ukážete mi kouzlo?“

„Už jsem ti jedno ukázal,“ odpověděl muž ze stínu.

„Ale to je jen trik. Tohle přece není žádný oheň,“ namítl Tom. „A navíc se vám to moc nepovedlo.“

„Už jsem vyšel ze cviku,“ zabručel kouzelník.

„Prosím, já jsem to tak nemyslel. To další kouzlo se vám určitě povede.“

Kouzelník zmizel ve tmě, a když se znovu objevil, držel v ruce balíček karet. „Vyber si nějakou kartu a neříkej mi, která to je,“ vyzval Toma. Rozložil karty do širokého vějíře a Tom si je v šeru prohlédl. Vybral si srdcovou sedmu, ale nakonec k ní přidal ještě pikového krále.

Kouzelník pak dramaticky karty promíchal, i když trochu neobratně, protože se mu třásly ruce. Jednou či dvakrát mu nějaká karta upadla na zem, on si toho ale nevšímal. Nakonec provedl pár dalších kostrbatých manévrů a vytáhl z balíčku dvě karty. Srdcovou sedmu a hned poté pikového krále. „Říkal jsem, aby sis vybral jen jednu kartu, ne dvě,“ řekl.

„To bylo super, pane kouzelníku,“ zajásal Tom. „Ale proč už neděláte kouzla?“

„Protože lidi už na kouzla nevěří. Ani já ne.“

„Ale vždyť jste mi jedno právě teď ukázal! A mně se moc líbilo. Já na kouzla věřím, maminka mi totiž vždycky říkala, že existují a taky že až půjdu na školu čar a kouzel, tak budu patřit do Nebelvíru. Ukážete mi další kouzlo?“

Kouzelník neodpověděl. „Musíš se jim postavit,“ řekl nakonec. „Já ty kluky vídám, vím, o kom je řeč. Hází po mně odpadky a špačky od cigaret.“

„A vy zase musíte začít vystupovat. Lidi by nikdy neměli přestat věřit na kouzla. To taky říkávala maminka.“

Chvíli na sebe hleděli, dokud kouzelník znovu nepromluvil. „Mně už není pomoci, zato tobě ano. Někdy ti v životě prostě ujede vlak a ten můj už je tak daleko, že ho nikdy nedohoním. Udělal jsem až příliš mnoho hloupostí a až příliš mnoha lidem jsem ublížil. Ale ty máš šanci a musíš se s ní poprat. Tu lucernu si vezmi, dej ji těm spratkům a vezmi si zpátky svůj odznak. A pak běž rovnou za tátou a všechno mu o nich pověz.“

„To nemůžu. Táta by řekl, že jsem zbabělec,“ řekl Tom a sklopil hlavu. „A tu lucernu si od vás vezmu, ale pod jednou podmínkou.“

„Myslím, že zrovna nejsi v situaci, kdy bys mohl klást podmínky.“

Tom ho ignoroval. „Vezmu si ji od vás, když mi slíbíte, že znovu začnete trénovat kouzla a když mi dovolíte, abych vám pomáhal při představení. Protože mamka říkala, že nebelvírský odznak si zaslouží jen ten, kdo se nebojí bát a postavit se tomu.“

Kouzelník opět dlouze mlčel a znovu se ukryl ve stínu, aby Tom neviděl jeho tvář. „Dobře, ale podmínky tu budu klást já,“ řekl. „Uspořádáme jedno velký představení, ale bude to speciální show jen pro některý lidi. Ty mi s tím pomůžeš, protože bez tebe bych to nezvládl. A tuhle lucernu si vezmeme s sebou.“ Ozval se rámus, jako by se celé starožitnictví mělo každou chvíli sesypat, a pak kouzelník ještě dodal: „A potřebujeme ještě tyhle pláště, toto a ještě tohle.“

Naložil to všechno do Tomovy náruče a vysvětlil mu celý plán.

Ten večer strašilo ve starožitnictví tak jako nikdy předtím. Starší kluci, kteří se skrývali za rohem domu, nakonec ztichli, když si uvědomili, kam Toma poslali. A když v tom prokletém obchodě nastalo zlověstné ticho a Tomův křik konečně utichl, strach jim zavelel k útěku. Jenže v té chvíli se otevřely dveře starožitnictví a vyběhl z nich Tom s lucernou v ruce. Vypadal celý potrhaný a na oblečení se mu lesklo cosi, co zlověstně připomínalo skvrny od krve. Kluci na něj ani nepočkali, nechali jeho batoh válet se na zemi a s klením utekli.

A Tom, který nalezl svou odvahu, jen batoh sebral, připnul si nebelvírský odznak na prsa, zamával kouzelníkovi a vydal se domů.

P.S. Povídky z předchozích dvou ročníků pisálkovského srazu v Krkonoších najdete tady a tady. A kdyby se vám chtělo, můžete příští rok vyrazit s námi. 🙂