Prokletý
S touto povídkou jsem se zúčastnila letošního ročníku literární soutěže Hledá se autor bestselleru a skončila jsem na celkovém osmém místě. Publikuji ji tu celou, i s třetí třetinou, která ještě uveřejněná nebyla. Přeji hezké počtení. 😉 (Moje postřehy o soutěži si můžete přečíst tady.)
1. sezení
Usadí se do stylového křesla, aniž by k tomu byl vyzván, a zadívá se na MagDr. Libuši Černohorskou. Nevypadá nervózně, ani nešťastně, sklesle, uplakaně či rezignovaně jako většina klientů. Naopak, vyzařuje z něj klid a sebevědomí tak, až je to cítit ve vzduchu. Jeho ego voní po leštěnce na dřevo, čímž magické schopnosti doktorky končí.
„Udělejte si pohodlí, pane…,“ vyzve ho poněkud pozdě terapeutka, a když se sama posadí do křesla naproti, tázavě na něj pohlédne.
„Inženýr Petr Burda.“ Hlas má hluboký a podmanivý, s temnými tóny, které vábí jako zakázané ovoce. Ne však ji.
„Těší mě, pane Burdo. Já jsem Libuše Černohorská, doktorka magických umění, zabývám se prokletími všeho druhu. Ale to vy už jistě víte,“ řekne a rázně si poposedne. Zřejmě nastal konec formalit.
„Samozřejmě že vím.“ Netrpělivě se zavrtí, když si začíná konečně uvědomovat, kde je a co to znamená. Je prokletý, proboha. Prokletý. To slovo mu několikrát zazní v hlavě a jak tak poslouchá to, co nikdy nezaznělo nahlas a co může slyšet jen on, jeho sebevědomí náhle odplouvá, unášeno neznámým ale silným proudem. Taková hloupost. Absurdní fraška, naprostý nesmysl.
Musí se ušklíbnout, protože terapeutka pozvedne dokonalé obočí a ťukne dlouhými nehty do svého dosud zavřeného poznámkového bloku. Petr Burda ještě netuší, že to bude dělat častěji, než by se mu líbilo.
„Co vás sem tedy přivádí, pane Burdo? Můžete mi popsat příznaky vašeho prokletí?“
Ani se mě nezeptala, jestli jsem doopravdy prokletý. Jsem jen další z krajíců jejího denního chleba. Rozhodne se, že se nenechá rozčílit hned, a raději vyřkne tu směšnou pravdu: „Měním se v labuť.“
Doktorka Černohorská chvíli taktně mlčí, jak jí velí zvyk. Klienti se obvykle rozpovídají a s útrpným výrazem ve starostmi svraštělých obličejích si libují ve svých problémech. Petr Burda je jiný, jeden z mála.
„Příznaky prokletí se vždy objeví, když přijdete do kontaktu se spouštěčem, což může být buďto člověk, nebo také nějaká konkrétní událost, hmotná věc nebo naopak něco nehmotného, třeba vůně. Co je to ve vašem případě?“
Spouštěč. Vzpomene si na ten úsměvný edukační plakát, na který byl nucený se dívat, když se nudil v čekárně. Co dělat, když zjistíte, že jste prokletí: (1. Uvědomit příslušné úřady. 2. Vyhýbat se pokud možno kontaktu s lidmi a zejména se spouštěčem. 3. Konzultovat svůj problém s odborníkem. 4. Najít původce prokletí. 5. Zjistit, jak prokletí zlomit.).
Zažene vzpomínku na plakát, kterých vídáte po čekárnách u doktorů tisíce a k dobré náladě vám zrovna nepřispějí, a zamyslí se. Možná tuší, co je jeho spouštěčem, ale nakonec odpovídá: „Nemám ponětí.“
A během okamžiku kratším, než je mrknutí oka, z křesla mizí Petr Burda a na jeho místě vztekle syčí sněhově bílá labuť.
„To tedy bylo krátké sezení,“ utrousí suše doktorka Černohorská, jako by se jí labutě v ordinaci objevovaly v jednom kuse. „Přijďte za týden, ve stejnou dobu, ano? A zkuste se zamyslet nad tím, co by mohlo být vaším spouštěčem, buďte tak laskav.“
2. sezení
Dveře se zlatou tabulkou (MagDr. Libuše Černohorská, specialista na prokletí) se otevírají a vychází z nich jakýsi plešatý mužík se sklopenou hlavou. Tiše pofňukává, děkuje a přikyvuje.
„Děkuji vám, mockrát vám děkuji,“ zajíká se a v dlaních žmoulá bílý kapesník.
„Nemáte za co, pane Tichý. Hlavně si pamatujte, co jsem vám dnes říkala,“ nabádá ho doktorka Černohorská autoritativním a trochu netrpělivým hlasem. „Nic není ztracené. Prokletí neznamená, že váš život skončil. Právě naopak, je to začátek. A dávejte si pozor, až se znovu projeví následky prokletí. Nechcete přece plivat oheň lidem do tváře, že ne?“
Mužíček se zhrozí a celý se nakrčí. „Jistěže ne. Děkuji, děkuji.“ A s četnými úklonami mizí.
Pohled doktorky, přísné ženy v černém kostýmku, spočine na inženýrovi. Dostavil se ve své lidské podobě. Je až nepříjemně sebevědomý vzhledem k tomu, že z minulého sezení vylétl oknem.
„Tak pojďte dál, pane Burdo,“ řekne a oči za brýlemi s černou obroučkou profesionálně mrknou.
Když se oba usadí, inženýr se zeptá: „Co jste myslela tím, že prokletí je začátek? Já to tak pozitivně také nevidím.“ Snaží se z paměti vymazat čerstvou vzpomínku na mužíčka v koncích a otřese se odporem k jeho slabosti. Nikdy neměl rád pláč, natož pofňukávání.
Doktorka musí vynaložit obrovské úsilí, aby si nepovzdechla. Kolikrát už to vysvětlovala a kolikrát to nebylo pochopeno? „Někdo vás proklel z nějakého důvodu. Zřejmě jste udělal něco, čím jste ublížil někomu jinému nebo ho nějak poškodil. Vy tedy nesete plnou zodpovědnost za své činy a vy také musíte přijmout následky. Je důležité pochopit, že vás neproklel člověk, kterého jste nikdy nepotkal, a určitě to neudělal z legrace. Jak víte, je to trestný čin, porušení základních práv člověka, tudíž prokletí není náhoda – to by nikdo nebyl ochoten riskovat. Pokud si tohle neuvědomíte, obávám se, že tu budeme jen marnit čas.“
Poněkud tvrdá slova, pomyslí si inženýr a kupodivu se neurazí, ale přijme upřímnost terapeutky s ostrými kočičími drápy jako výzvu. Když chce drápat, tak prosím.
„Chápu to tedy dobře,“ začne pomalu, jak sbírá energii a slova k útoku. „Vy tedy v podstatě naznačujete, že jsem špatný člověk.“
„Nikoli,“ odtuší doktorka, „naznačuji pouze, že jste člověk.“
„Co má zase tohle znamenat?“ Inženýrův útok se ukázal být jen pokusem. Nestávalo se mu to často, většinou stačilo málo k tomu, aby se jeho oběť pokorně nakrčila. Jenže doktorka není očividně jednou z těch, na které fungují jeho triky.
„Znamená to, že každý člověk chybuje. A to je obvykle to, co ho dělá člověkem. To a taky schopnost pochopit, kde udělal chybu, napravit ji a víckrát ji neudělat. Tohle mám na mysli, pane Burdo.“ Chvíli se odmlčí, ale nedovolí, aby inženýr promluvil. Pohledem zpod nakrčeného obočí mu dá najevo, že pokračování v diskuzi by bylo jen plýtvání časem. „Doufám, že jste přemýšlel nad tím, co spouští příznaky vašeho prokletí?“
„Přemýšlel,“ řekne. „Ale opravdu nevím, co by to mohlo…“
Doktorka jen klepne nehty o stůl, čímž udělá tečku za druhým sezením. Inženýr už totiž zase rozčileně přešlapuje na neforemných končetinách s plovacími blánami a jeho zobák se vztekle otevírá a zavírá.
„Myslím, že je načase, abyste k sobě i ke mně začal být upřímný, pane Burdo,“ řekne labuti doktorka Černohorská a zaklapne poznámkový blok. „Příští týden ve stejný čas, co říkáte?“ A otevře mu okno.
3. sezení
„Takže, pane Burdo, myslíte, že bychom to mohli dnes zvládnout bez té proměny?“ zeptá se doktorka Černohorská a v jejím tónu není ani sarkasmus, ani podráždění. Inženýr by je rád zaslechl, ani sám neví proč.
Inženýr jen přikývne. Někdy je lepší nechat si své myšlenky pro sebe, a tohle je jeden z těch okamžiků.
„Víte, touhle ordinací už prošly stovky klientů a každý z nich dříve nebo později došel k poznání, že opravdu nemá smysl něco popírat. Přiznat si pravdu je prvním krokem, pak následují další a na konci vás čeká zlomení prokletí. Nebudu vám lhát, není to jednoduchá cesta. Pokud ale budeme spolupracovat, ulehčíme ji jeden druhému.“ Další slova, která už vypustila z úst víckrát, než by jí bylo milé. Zkušenost jí velí, že je to nezbytné, zvlášť u pana inženýra. Podvědomě tuší, že právě on bude jedním z tvrdých oříšků k rozlousknutí.
Inženýr dnes raději mlčí. Cítí, že doktorka má pravdu, a ani trochu se mu to nelíbí. Jak má bojovat sám se sebou, když mu docházejí síly? Nejspíš brzy kapituluje, přesně jak řekla doktorka. Měl by? Váhá a mlčí.
„Samozřejmě ponechám na vás, jakou cestou chcete kráčet,“ doktorka s povzdechem. Tuší, co se odehrává v inženýrově hlavě. Dává dohromady plusy a mínusy a počítá, kalkuluje, předvídá několik tahů dopředu. Jen málokterým dochází, že ona není jejich protihráč.
Oba chvíli nic neříkají. Doktorka hledí na inženýra a čeká. Pod jejím pohledem už zjihli mnozí. Přece jen ji ale překvapí, když uslyší tichý inženýrův hlas: „Dobře, hlavně mě toho zbavte, ano?“
Doktorka Černohorská přikývne a úspěšně skryje spokojenost se sebou sama. Tak to možná nebude cesta peklem, výborně. „Možná byste mi mohl konečně říct, co je vaším spouštěčem.“
„Chci, aby to už přešlo. Nesnesu pomyšlení na to, že se pokaždé proměním v toho pitomého ptáka, když… Totiž, stane se to vždy, když lžu,“ přizná inženýr. „A já lžu často, opravdu často.“
Doktorka si něco svižně poznamená do poznámkového bloku, klepne nehty a vzhlédne. „Co kdybyste popsal vlastními slovy, jak jste se poprvé proměnil a co k tomu vedlo?“
Inženýr, který nyní působí poněkud křehce, se neochotně dá do vyprávění:
Poprvé se proměnil asi před měsícem. Seděl zrovna v baru, úplně sám. Byl to noční podnik U Čaroděje Dobroděje, takový ten, kde vám namíchají koktejl s magickou příměsí, který vám může přivodit sny podle vašich představ nebo vytvořit naprosto reálně vypadající iluze. Chodil tam rád a často, zvláště ve chvílích, však víte, kdy se člověk necítí zrovna nejlíp.
Už ani neví, co ho ten den tak rozhodilo, ale určitě to byla alespoň z části zásluha jeho asistentky. Je to víla a úplně nemožná. Ale na tom nesejde, prostě tam seděl a usrkával drink, když se vedle něj objevila pěkná ženská a mávla na barmana. Dali se do řeči a snad mezi nimi probleskla jiskra. Jenže hodně pili a objednávali jeden koktejl za druhým a jemu se to vůbec nechtělo platit, aby byl upřímný. A tak se jí chystal říct smyšlenou historku o tom, že jeho žena zemřela před třemi měsíci na rakovinu a zanechala po sobě jen samé dluhy a on je teď na mizině. Jenže poté, co řekl první větu, se proměnil.
Ta ženská, jmenovala se Helena nebo tak nějak, se nejdřív jen zmateně rozhlížela, kam zmizel. Když ho ale uviděla, jak se jako labuť rozplácl pod barovou stoličkou, jen nakrčila nos a odešla. Nezaplatila ani korunu, samozřejmě. On ale využil momentu překvapení, i když sám byl více než v šoku, a zmizel odtamtud, jak nejrychleji to šlo. No, moc rychlý úprk to nebyl. Zkuste si na těch nemotorných nohách s plovacími blánami ujít pár metrů, navíc když ještě před chvílí jste měli na nohách pohodlné boty a nebyl pro vás problém udržet rovnováhu. Klouzalo to, a tak se smýkal k východu. Když už byl skoro u dveří, barmanovi zřejmě došlo, co se stalo, a tak křikl, ať někdo zastaví toho ptáka. Zrovna v tu chvíli, kdy už byl jakž takž smířený s tím, že ho chytí a on bude muset platit nebo něco horšího, někdo vešel do baru a on se prosmýkl dveřmi na ulici a odletěl. Trvalo mu celou věčnost, než získal tu správnou rychlost, a ještě déle, než přestal do všeho vrážet a neustále těžce klesat k zemi.
Pan inženýr se rozpovídal, pomyslí si doktorka a úsporně zaznamenává své poznatky do bloku.
Rád ze sebe dělá něco, co není. Předstírá. Vymýšlí si. Zřejmě bez důvodu (?), nutkání.
Záleží mu na penězích. (Proč, když jich má nejspíš spoustu?)
Pesimista. Cholerik se sklony k melancholii.
Sebestředný. (Nepamatuje si jméno té ženy.)
Nedělá mu problém lhát, ani vymyslet obstojnou lež. Zběhlý. Chorobná lhavost (?).
„Dobře,“ přikývne. „To byla tedy vaše první proměna. Řekněte mi, jak jste se cítil?“
Jako pták, cítil se jako zpropadený pták, a teď nemá na mysli takové ty poetické řeči o volnosti a svobodě, raním oparu a roztažení křídel. Cítil, že má divné tělo, které mu nepatří, krátké a nestabilní nohy, které jsou příšerně nemotorné a pomalé, a místo rukou křídla. Víte, jaké to je, nemít žádné prsty? Můžete do věcí tak leda plácat, ale rozhodně si nemůžete odemčít dveře od domu. Ten den spal ve své zahradě, v boudě, co zbyla po psovi. Takže na otázku, jak se cítil, odpovídá, že naprosto hrozně.
Doktorka připíše k seznamu Sebelítosta ptá se dál: „Napadlo vás ihned, že je to prokletí?“
Jistě že ne. Říkal si, že mu nejspíš některý z těch mágů barmanů něco namíchal do pití. Nebo je to jen nějaký vedlejší účinek nebo co. Těmhle čárům márům nikdy nedůvěřoval, jestli víte, co má na mysli. Ale pak se to stalo znovu a znovu a potřetí, a jemu už bylo jasné, že to není jen náhoda.
„Když jste zjistil, že jste prokletý, co jste udělal?“ Opět ťukne nehty.
To, co by asi dělal každý. Pokoušel se přijít na to, kdo ho proklel.
„A víte, kdo to byl?“
No, víte, není si tak úplně jistý. Ale má tři kandidáty a musí to být jeden z nich.
„Tři?“ Překvapené doktorce vyklouzne otázka, kterou by si jako profesionálka měla nechat pro sebe. Pak už je pozdě, ale nevyvede ji to z míry. Tři je velké číslo, obvykle se klienti natrápí jen s jedním pravděpodobným podezřelým. A ona se dostatečně natrápí s nimi. Ale tři… Spolkne chvilkovou nejistotu a vrátí se zpět k profesionalitě, na které si až nezdravě zakládá. Ale funguje, tak možná proto. „Povězte mi o nich.“
Musí to být někdo z těchto – jeho neschopná vílí asistentka, bývalá manželka nebo nemožný kamarád z dětství, který je teď shodou okolností jeho sousedem odnaproti. Nikdo jiný to být nemůže. Přemýšlel o tom opravdu hodně a rozebíral každičkou podrobnost, vzpomínal do detailu na to, co se dělo předtím, než zjistil o svém prokletí. Určitě se to stalo ten první týden září, dříve nebo později určitě ne.
„Řekněte mi, proč by zrovna tito tři lidé měli mít důvod vás proklít?“ ptá se doktorka dál. Pero má připravené v pohotovostní poloze, teď už jen zachytit ty nepatrné avšak podstatné detaily, které pan inženýr nevidí nebo nechce vidět.
„Víte co, pro dnešek už toho mám dost. Celou noc jsem nezamhouřil oka, protože jsem bloudil po městě a nemohl najít cestu domů. Jako labuť, samozřejmě,“ odpoví inženýr a promne si dlaněmi obličej. Jestli se pokouší vzbudit v doktorce soucit, nefunguje to.
„Jak myslíte.“ Je čas dát si pořádný hrnek kafe a pro jednou nepřemýšlet o pošetilosti lidí.
4. sezení
Pan inženýr se dostaví přesně v domluvenou hodinu. Doktorka ho upřeně pozoruje a snaží se přijít na to, co se na něm změnilo. Něco je jinak, tuší to, ale nedokáže říct co. Znepokojuje ji to. Pak náhle pochopí. Že by známky zoufalství? Odevzdanost? Kapitulace? Často to u klientů vídá, každý z nich si touto fází nutně musí projít, každý z nich nutně musí uznat, že chyba je nikoli v jejich okolí, ale v nich samých. V případě inženýra nečekala, že k tomu dojde tak brzy.
„Jak se dnes cítíte?“ ptá se. Musí vědět, co ho zlomilo. Je to víc než jen profesní nezbytnost, je to posedlost lidskými osudy a jejich tajemnými a nevyzpytatelnými pohnutkami. Je to touha pochopit člověka jako takového.
Inženýr chvíli mlčí. Vypadá, jako by bojoval sám se sebou. Navenek působí klidně a vyrovnaně jako vždy, ale uvnitř něho to vře a bublá, to už doktorka pozná. Vidí, jak je napjatý, jak mu svaly v obličeji škubou, jak svírá opěradlo křesla. Pak řekne: „Nemůžu už takhle dál žít. Prosím, zbavte mě toho.“
„O to se tu snažíme, pane Burdo,“ ujistí ho a snaží se dát do svého prohlášení uklidňující příměs. Působí jako magické zaklínadlo, i když to samozřejmě žádná magie není a doktorka nepatří k těm šťastlivcům, kteří mohli na akademii studovat opravdová kouzla. Ona je jen potkávala na chodbách, ty zvláštní existence s barevnými šerpami uvázanými kolem těla. Na rozdíl od nich se narodila bez špetky talentu. Jejím posláním bylo se s projevy magie jen setkávat, ne být jejich původcem.
Inženýr horlivě přikyvuje, jako malý školák, kterého pochválila učitelka. Kouzlo ujištění funguje.
„Co konkrétně jste měl na mysli? V čem vám prokletí nejvíc brání v životu?“
Očividně se mu nechce nic vysvětlovat, alespoň ne do detailu. Jenže už je zlomený, už kapituloval a doktorka jen přihlíží, jak mu to postupně dochází. Co může ztratit?
Lže. Hodně. Často. Prakticky pořád. Už od dětství. Kdysi zalhal a tenkrát se nestalo to, čím ho strašili rodiče. Nezezelenal. Nikdo ho nepotrestal. Nestalo se vůbec nic špatného. Dokonce se ani nikdo nedozvěděl, že lhal. Zalhal, protože až bolestivě moc toužil po tom, aby mohl se svými dvěma dobrodružně založenými kamarády uspořádat výpravu a přenocovat ve stanu někde na lesní mýtině. A přání se mu splnilo. Prožil dobrodružství a jeho lež neměla žádné následky, jen ty pozitivní.
Od té doby to zkoušel častěji a častěji a ono to vycházelo. Pokaždé. Využil svou bujnou fantazii ku prospěchu a vybrousil ji k dokonalosti. Nemusel ani přemýšlet, aby ve vteřině vytvořil iluzorní pravdu, dokonalou pro cokoli, co zamýšlel. Brzy proplouval životem s nevídanou lehkostí, kterou mu mnozí záviděli. Říkalo se o něm, že je dítě štěstěny. On si to o sobě myslel také.
Jeho vlastní naivní matka mu posloužila jako skvělý prostředek ke zdokonalování. Byla tak úzkostlivá a starostlivá, že cokoli řekl, a mohlo to být sebevíc přitažené za vlasy, mu uvěřila. Zřejmě si nikdy nedokázala představit, že by se její malý klouček uchýlil k tak strašné věci, jako je lež. A tak se procvičoval na její důvěřivosti. Její vřelý mateřský úsměv také pokaždé smyl jakýkoli náznak výčitky, pokud se k něčemu takovému snížil.
Ze lhaní nikdy nevyrostl. Každá lež, každý klam byl jeho mistrovským dílem, jeho vstupenkou k pohodlnému životu… Když po něčem zatoužil, vytvořil si plán a uskutečnil ho. Zvlášť s dobrými lidmi si člověk může dělat, co chce. Člověk je tvor snadno manipulovatelný a on se naučil toho plně využít.
Jenže od té doby, co je prokletý, se mu celý jeho ideální svět hroutí na hlavu, cihlu po cihle. Nemůže lhát, aniž by se neproměnil v labuť, tudíž nemůže žít jako dřív. Nikdy mu skutečně nedošlo, jak to ostatní lidé mají těžké. Jak to mohou vydržet? Jak mohou nelhat, když je pak vše o tolik jednodušší? Co jim dává tu sílu říkat pravdu?
Nemůže žít, aniž by lhal. Neumí to.
„Chápu,“ řekne doktorka, když se inženýr vypovídá. „Myslím, že právě tohle bylo záměrem původce prokletí – odnaučit vás lhát. Ukázat vám, že lhaním si sice přilepšujete, ale ostatním škodíte.“
„Ale já nikdy…,“ vyhrkne inženýr, pak se ale zarazí.
Možná mu to právě dochází, pomyslí si doktorka Černohorská. Právě teď získal nový úhel pohledu, a ten už možná není tak ideální jako ten předchozí.
„Nebylo nikdy vaším záměrem někomu ublížit, samozřejmě,“ dopoví za něj, protože ví, co se chystal říct a nedořekl. „Jenže jste si nikdy neuvědomil, že svým chováním ostatním skutečně ubližujete.“
Inženýr vypadá jako provinilé štěně. Náhle nevidí jen svou skvělou budoucnost, ale také následky svých minulých činů. Jeden po druhém se mu v paměti vynořují všechny jeho klamy a on se už nesoustředí jen na to, co přinesly jemu, ale obrací se na druhou stranu, k lidem, které využil. Vidí ty tisíce lží, které změnily mnohé a hýbaly světem, ovlivňovaly osudy. Touží si zakrýt oči, omdlít, usnout, ztratit vědomí, zapomenout.
„Je nesmírně těžké to přijmout, já vím. Ale věřte mi, je to jeden z prvních kroků k tomu, abyste pochopil. A když pochopíte, máte velmi blízko k zlomení kletby.“ Doktorka klepne nehty a ten zvuk drásá inženýrovu duši. Zní jako gong, který oznamuje vaši poslední hodinu.
Doktorka cítí, že pan inženýr právě přemýšlí, co ona o tom může vědět. Je jen pěšák v téhle hře, ne hlavní aktér, její role je správně nasměrovat, ale všechno ostatní, to nejtěžší, je na něm. Jenže ona ví víc, než inženýr tuší. I ona byla prokletá. Už je to dávno, dost dávno na to, aby dokázala své prokletí ocenit, ne ho nenávidět. Stejně jako všichni, kterým bylo dopřáno okusit hořkost kletby, i ona je dnes vděčná. Ale nehodlá se před panem inženýrem ospravedlňovat, nehodlá si to ulehčovat.
„Takže se dejme do práce.“ Doktorka spolkne všechno to nevyslovené a pokračuje: „Naším úkolem nyní bude přijít na to, kdo vás proklel. Bude to nejspíš připomínat rozhovor detektiva se svědkem, a stejně jako bychom se snažili vyřešit případ, vyžaduji od vás naprostou upřímnost. Nejdřív je tedy potřeba, abyste mi popsal své tři kandidáty, jednoho po druhém, a řekl mi, proč si myslíte, že by vás mohli proklít. Každá maličkost je důležitá, pane Burdo. Začneme s…“ Chvíli se orientuje ve svých poznámkách. „Začneme s vaší asistentkou.“
Inženýr se neochotně rozpovídá, zatímco si nevědomky mne prsty.
Nepracuje u něj dlouho, jsou to asi tři měsíce a už od první chvíle věděl, jaké to bude nemehlo. Přesto ji přijal, i když měl lepší kandidátky. Nezaobíral se příliš důvody, byl na ni hezký pohled a taky se mu zamlouvala její křehkost. Víly ho vždycky fascinovaly. Byla vysoká, s nohama právě tak dlouhýma, aby to ještě bylo atraktivní. Stejně jako ostatní víly měla stříbřité vlasy, které jí splývaly až pod žebra, a když mu nosila kávu, přemýšlel, zda odráží měsíční svit, jak se proslýchá. Nejvíc se mu ale líbila zranitelná, protože jedině tehdy se zdála být průsvitná a její kroky se začaly podobat ladnému tanci.
Pochopil, že nejspíš odešla od svých sester z lesů, aby okusila zázraky civilizace. Takových jako ona se ve městech objevovalo víc a víc. Měly na to samozřejmě právo. Amélie, tak se jmenovala, však nepatřila k těm, které snadno zapadly. A on jí to nijak neulehčoval.Volal si ji k sobě do kanceláře často, ne proto, že by něco opravdu potřeboval. Alespoň ne nic důležitého. Nemohl jen odolat svému pocitu nadřazenosti, té možnosti poroučet, mít moc, cítit ji ve svých prstech, použít ji. Posílal Amélii pro kávu do své oblíbené kavárny na druhém konci města a vzápětí pro oběd do indické restaurace zase na opačném konci, nechal ji vyřizovat jeho osobní záležitosti, obvolávat známé a bývalou manželku, a přes to všechno k ní nikdy nepromluvil zrovna vlídně. Každé slovo kritiky z jeho úst mu v uších znělo jako rajská hudba a hřálo ho v hrudi. Neměl na něco takového právo? Není to snad on, kdo sedí v kanceláři ředitele podniku? Samozřejmě že ano.
Ten den to však přehnal. Teď už to vidí. Amélie samou nervozitou z jeho přítomnosti zakopla o vlastní nohu a horká voňavá káva skočila nejen na jeho stole s důležitými dokumenty, ale také v jeho klíně. Křičel na ni a v návalu vzteku řekl mnohé. Neopomněl zmínit její nešikovnost, pohrozil vyhazovem a nazval její klan hloupými a neschopnými křováky. Rozplakala se (a dala mu tak záminku zjistit, zda jsou pověsti to zlatých vílích slzách pravdivé), vyběhla z kanceláře a od té doby ji už nespatřil.
„Slečna Amélie má určitě pádný důvod vás proklít,“ souhlasí doktorka Černohorská bez dlouhého přemýšlení. Rychlými tahy propisky si udělá několik poznámek a následuje povinné klepnutí nehtů. Inženýr se otřese odporem, ale ona si toho nevšimne. „Později se k ní ještě vrátíme. Teď mi povězte o vašem příteli z dětství.“
Adam Richter nikdy nebyl jeho opravdovým přítelem, alespoň ne v pravém smyslu toho slova. Adam považoval za přítele jeho, ale ne naopak. Pamatuje si, že za ním ten malý obtloustlý kluk neustále chodil a obtěžoval ho svou přítomností. Byl to užvaněný ubožák s nezdravou zálibou v komiksu, která se neblaze promítla do jeho života – nejenže většinu svého dětství si představoval, že je Batman nebo sám velký arcimág Darius, idol všech čarodějnických učňů, ale zůstalo mu to až do dospělosti. Něco ve vesmíru ale muselo být špatně, protože to byl nyní podivínský Adam Přísavka Richter, kdo žil šťastný a spokojený život, ne on.Nikdy se nedozvěděl, jestli se Adam nastěhoval do domu naproti kvůli němu, nebo to byla jen ironická náhoda. Každopádně později shledal, že to nutně nemusí být katastrofa, a začal té politováníhodné skutečnosti využívat. Adam ho vždycky rád viděl, i když sám nechápal proč – neustále se mu vysmíval a odháněl ho, aby kvůli němu neztratil všeobecnou oblíbenost a obdiv spolužáků. Zaklepal na jeho dveře a dospělá Adamova verze mu otevřela a on ihned věděl, že je vítán.
Předstíral, že odjakživa byli nejlepší přátelé a na tom, že ho navštívil, není vůbec nic divného. V předstírání se tak zdokonalil, že pro něj nic nemohlo být přirozenější. Zjistil, že Adam je ženatý, má dvě děti a práci, která ho baví, a vůbec, ačkoli se snažil usilovněji a usilovněji, nedokázal na jeho životě nalézt jedinou chybu. Domů se vracel v depresi.
Později, kdykoli se necítil příliš dobře, ať už k tomu měl důvod nebo ne, a v domě naproti se svítilo, navykl si využít Adamovy pohostinnosti. On a jeho žena ho pokaždé pozvali dál, vyslechli ho a dovolili mu, aby s nimi povečeřel nebo jen popil víno. Zjistil, že v takových chvílích na něj jejich přítomnost působila jako balzám na duši, a obzvlášť se mu líbilo, když ho litovali. Chodil k nim častěji a častěji, až si nakonec začal vymýšlet lži, jen aby k tomu měl důvod, jen aby mu Adam nabídl svou upřímnou útěchu, která se stala jeho potravou. Stal se Adamovým parazitem.
Ten týden, kdy ho musel někdo proklít, u Adama zvonil každý večer. Nejspíš to přehnal, ale stačilo jen pohlédnout z okna a uvidět světlo z Adamovy kuchyně a už se mu hrudí rozlila palčivá touha zase okusit tu harmonii jejich domu, tu pohodovou atmosféru, ten vzduch, ve kterém jde téměř cítit láska, něco, co jemu uniká. Musel tam jít a zaplnit tu hrozivou prázdnotu v jeho hrudi, kterou náhle pociťoval víc než kdy předtím. Musel se znovu kusadly zakousnout do Adamovy žíly a vysát jeho štěstí, potřeboval to.
Když už stál na jejich rohožce popáté za sebou, měl pocit, že ho nevítají tak vřele jako dřív.
„Ano, Adam by také mohl mít důvod, aby si na černém trhu našel černokněžníka a nechal vás proklít,“ řekne doktorka a když dopíše poznámky, vyzve ho: „A třetím podezřelým je vaše bývalá manželka…“
Katrin. Rozvedli se asi před pěti nebo šesti lety. Dle jejích slov byl příšerný sobec, se kterým už nechce mít nic společného. Nejspíš na tom něco bude, protože si během jejich krátkého soužití ani nevšiml, že by byla nespokojená.Odstěhovala se v tichosti, žádné hádky ani křik. To by nebylo ani trochu výhodné, a on vždycky volil cestu, která mu mohla něco, cokoli, vynést. Proto sehrál roli zraněného a zranitelného, ublíženého a emocionálně zničeného. Probudil v ní výčitky svědomí, to poznal. Pak už stačilo jen zavolat, kdykoli něco potřeboval, a on téhle „služby zdarma“ využíval často.
Nechce se mu žehlit prádlo? Katrin to zařídí. Potřebuje nakoupit? Jistě, Katrin, ta už si s tím poradí. Upadl mu knoflík u košile? Zavolá Katrin. Není nic jednoduššího, než sehrát scénku opuštěného manžela ponechaného nemilosrdnému osudu bez ženy, která by se o něj postarala. Stačí jen zabrnkat na strunu viny.
Pamatuje si, že ten týden, ten proklatý týden, jí znovu volal a vylhal si její pomoc. Její hlas zněl v telefonu plačtivě, když jí tiše zahrnoval výčitkami a svými malichernými problémy.
„I vaše bývalá manželka by to tedy mohla být,“ shrne jeho rekviem doktorka a povzdychne si. „Tohle nebude lehké.“
Inženýr poraženecky zavrtí hlavou s pohledem upřeným kamsi před její boty.
„Rozumím tomu dobře, že vy sám nemáte tušení, který z nich by to mohl být?“
„Ne, ani jeden z nich nevypadal, že by…“ Větu nedokončí, jen těžce polkne a vypadá zuboženě, jako zmoklé kotě, ale ona si je tentokrát jistá, že tohle už nepředstírá. Nastal konec lží.
5. sezení
Inženýr si připadá jako u výslechu. Doktorka na něj pálí salvu otázek, a některé z nich jsou tak nesmyslné, až se tomu celá jeho osobnost vzpírá. Je ale jen otrokem okolností, a tak odpovídá, na jednu otázku za druhou, a modlí se, ať už je konec. Není. Připadá si, jako by někoho zabil.
Vzpomenete si, jak se tvářili?
Udělal některý z nich nějaký netypický pohyb?
Pozoroval jste něco neobvyklého, projevy magie nebo něco jiného?
V kolik hodin se to stalo?
Co tomu předcházelo?
Proč jste udělat to a ne ono?
Nemá to konce. A pak, když už je vyčerpaný a cítí, že není s to postavit se na nohy a odejít, doktorka zmlkne a zamyšleně si kouše ret.
„Něco mi tu prostě nesedí,“ prohlásí doktorka a její hlas zní zastřeně a znepokojeně. „Věřte mi, už jsem vyřešila spoustu případů a tenhle se zatím neubírá nikam. Něco jsme museli přehlédnout a my teď musíme zjistit co.“
„Chcete mi říct, že nikdo z těch tří to neudělal?“ Žasne a nevěřícnost se po chvíli změní v zoufalství tak silné, až má chuť vztekat se jako malé děcko, křičet, dupat, vymýšlet si a vyhrožovat. Nakonec jen vší silou zatne pěsti.
„Nemyslím si to.“
„Ale proč?“ Má té ženské věřit jenom proto, že beztak neví, jak pokračovat a nechce přiznat, že se ocitli ve slepé uličce?
„Ti tři sice mají dostatečný důvod vás proklít, ale zdá se mi, že prostě nemají v povaze něco takového udělat. Mohu se mýlit, to bezesporu, ale věřte mi, případů jako tyto řeším bezpočet a má intuice mě neklame. Dovedete si představit, že by vaše plachá asistentka sestoupila pod město a vstoupila na černý trh? Nebo vaše manželka, která v sobě nese už tak dost viny? Nebo Adam, který se k vám vždy choval přátelsky, i když vy k němu vůbec? Jejich povahové vlastnosti něčemu takovému odporují. Nebo něco přehlížíme.“ Doktorka chmurně pročítá své poznámky a klepe nehty o hranu bloku.
„Řekl jsem vám všechno, co vím. Není možné, že bychom něco přehlédli,“ odsekne inženýr. Cítí se podvedený.
„Máte u sebe diář? Nebo něco, kam si zaznamenáváte své schůzky?“ zeptá se nečekaně doktorka a upřeně se na něj zahledí, až má pocit, že ho chce uhranout.
„Ehm…ano,“ zamumlá, chvíli se přehrabuje ve svém elegantním kufříku a vytáhne z něj diář v kožených deskách. Podá ho doktorce.
„Jestli se nemýlím, někdo vás proklel první týden v září,“ mumlá si doktorka spíše pro sebe, když listuje v diáři. Pak zabodne ukazováček na začátek stránky a pomalu s ním sjíždí dolů. „Během obchodních schůzek se nepřihodilo nic podezřelého, je to tak?“
„Ano,“ odpoví a je si svou odpovědí jistý. Poslední dobou se to nestává často. „Vysvětlíte mi konečně, co…?“
Doktorka se zarazí na další stránce a oči se jí zúží. Poklepe nehtem na něco, co inženýr nevidí, a pak vzhlédne. „Byl jste na návštěvě u své matky.“
„Ano, byl, ale co ta s tím má společného?“
„Možná víc, než si myslíte.“
Inženýr zalapá po dechu. „Snad mi nenaznačujete, že mě proklela vlastní matka? To je nesmysl.“
„Zkuste teď na chvíli přijmout tu možnost, že by to mohla udělat,“ řekne doktorka.
„Ne, ne, to je prostě vyloučené,“ vrtí inženýr hlavou a vší silou se tomu vzpírá. „Proč by to dělala?“
„Napadá mě celá řada důvodů. Ale víte co, proč se jí nezeptat? To je zatím to nejmenší, co můžete udělat.“
„To mám přijít za vlastní matkou a zeptat se: Ahoj, mami, neproklelas mě náhodou? Ne, nic takového.“ Jeho matka, panebože, to nejspolehlivější a nejstarostlivější stvoření, které kdy znal a znát bude.
„Co kdybychom se dohodli takhle? Navštivte Amélii, Adama i Katrin a promluvte si s nimi. Zeptejte se jich na prokletí, a když už budete v tom, omluvte se jim za všechno, co jste způsobil. Zaslouží si to a vám se uleví, to přinejmenším. Sledujte jejich chování, poznáte, jestli mluví pravdu nebo lžou. Určitě v tom nejsou tak dobří jako vy a vy znáte všechny triky. A pak, když budete vědět, že ani jeden z nich vás neproklel, navštivte vaši matku. Souhlasíte?“
Inženýr se zdráhá, ale přestože se mu návrh doktorky Černohorské ani trochu nezamlouvá, ví, že je to nejlepší řešení. Nakonec kývne.
6. sezení
Inženýr působí podivně scvrklým dojmem. Doktorka se snaží vybavit si toho klidného sebevědomého muže, který nakráčel do její kanceláře a posadil se bez vyzvání, ale při pohledu na to pohublou a skrčenou bytost se jí to nedaří. Na tváři má dokonce dlouhý škrábanec.
„Tak povídejte, pane Burdo. Jak jste dopadl?“ vyzve ho.
Inženýr se zdráhá na ni pohlédnout a s hlavou stále skloněnou se rozhovoří.
Udělal, co mu řekla, i když se mu to nemohlo příčit víc. Celý svůj život žil tak směšně jednoduše, proplouval jím, aniž by si byl vědom překážek. Ale teď, teď teprve vidí, že jeho štěstí, které bylo jen chvilkové, bylo vykoupeno neštěstím druhých. Žil, jak uměl, a až teď si uvědomuje, že vlastně nežil, jen parazitoval, a i když se neustále přesvědčoval, že je vnitřně spokojený, veškeré jeho činy pramenily právě z neklidu a zmatku v jeho duši. Dříve by nikdy na takovou dohodu nepřistoupil, vysmál by se jí. Teď však poprvé něco udělal, aby nalezl vnitřní klid, ne aby ho umlčel tu prázdnotu.
V ordinaci doktorky Černohorské se neukázal nejméně dva týdny. Ne proto, že by odkládal sezení. Většinu toho času strávil hledáním Amélie, která, jak se dozvěděl od svých kolegů, podala výpověď a vrátila se do lesů za svými sestrami z vílího klanu.
Lesy jsou nebezpečné a každý to ví. Magie v nich sílí a stává se neuchopitelnou, nezkrotnou a divokou, skoro jako příroda sama, skoro jako by oživla. A on se tam musel vypravit, on, který nikdy nevytáhl paty z civilizace. Hledal ji dlouho, ačkoli zhruba znal polohu Améliina klanu, Rutha Hai, což vyčetl jednoho deštivého večera z knih v ústřední knihovně. Dny bloudil po úzkých vyšlapaných cestičkách v lesním podrostu a se srdcem bušícím hrůzou se snažil nepřemýšlet, co by se stalo, kdyby sešel z pěšiny a ztratil se v hlubinách temného lesa. Pronikal hlouběji a hlouběji, a ačkoli cítil stopy magie, to podivné brnivě mrazivé napětí ve vzduchu, které mu rozechvívalo dech, nemohl Amélii či jinou vílu najít, nejspíš proto, že se nechtěly nechat najít.
A pak na něj promluvil strom. Hlas měl podivně lehký, jako povzdych, a vysoký. Chvíli odolával nutkání utéct od absurdit divočiny a magie ve své čisté podobě někam hodně daleko, ale zůstal na místě už jen proto, že nebyl s to se pohnout. Zíral do kůry stromy a vnímal každičkou rýhu, až si nakonec uvědomil, že hledí do obličeje víle. Odstoupila od stromu a její kůže náhle získala bledý stříbřitý nádech. Pohybovala se jako kočka, nohy měla bosé, klín jí zakrývala krátká rouška z barevných listů a poprsí zdobený náhrdelních z lesních plodů.
Zeptala se ho, proč se stále vrací a prochází její říší, a on se pustil do vysvětlování. Ukázalo se, že víla je jednou z Améliiných sester, a když jí slíbil, že už se víckrát do lesa nevrátí, pokud ho zavede k Amélii, souhlasila.
A tak se ocitl tváří v tvář ženě, víle, kterou svým chováním vypověděl ze světa, do kterého chtěla patřit. Nastal okamžik, kterého se bál a po kterém zároveň toužil. Teď to byl on, kdo byl cizincem v cizí říši, kdo byl vydán napospas. Amélie, která před ním nyní stála polonahá ve svých přírodních šatech, ho však vyslechla a jemu bylo jasné, že to nebyla ona, kdo ho proklel. Tam v lese spatřil její srdce a věděl, že s temnými kouzly černokněžníků by se nikdy nezapletla, i když jí tolik ublížil. Jeho slova omluvy byla přijata a on se náhle cítil provinile. Nezasloužil si její odpuštění.
Po návratu domů, do víru velkoměsta, které mu nyní připadalo plné světla, avšak ne tak bezpečné jako dříve, když nyní překročil jeho práh, navštívil Katrin. Mluvili spolu dlouho a bylo to poprvé, co si opravdu povídali. Uvědomil si, že on vlastně neznal ji a ona neznala jeho. Byli dva lidé spojení manželstvím a to bylo jediné, co měli společného. Hovořil upřímně, a ačkoli to pro něj byla jedna z nejtěžších věcí, jakým kdy musel čelit, zjistil, že celé roky lhal, aby si usnadnil život, ale skutečnost byla tak jiná. Lež byla řešením pouze zdánlivým a pravda skutečným.
A tehdy si uvědomil, že ani Katrin ho neproklela. Možná po něčem takovém toužila a on jí to nezazlíval, ale zasel do její duše příliš viny, než aby mu mohla uškodit. Převzal tedy veškerou její vinu na sebe a přidal k ní ještě obrovské břemeno té svojí. Musí ji nyní nést, musí být za ni zodpovědný. Možná jednou přijde den, kdy ji shodí ze svých beder, ale nebude to dnes.
Když zaklepal na Adamovy dveře, poprvé s nabídkou upřímnosti, věděl, že ani on není tím, koho hledá. Hleděl do jeho radostí rozzářené tváře a v jeho očích neviděl nic než čistou náklonnost. Neozval se prý už mnoho dní a Adam si o něj dělal starosti. Ne, takový člověk neproklíná jiné.
Zbývalo postavit se pravdě čelem, jakkoli krutá může být. A tahle byla obzvlášť krutá, zasáhla ho do hrudi a mezi žebry prošla přímo do srdce. Zbývalo zajet k jeho matce.
Řekla mu, že ho už dlouho čeká. Nevypadala překvapeně, zato on ano. Nic ho nemohlo připravit na zjištění, že tou osobou, které v posledních dnech věnoval tolik myšlenek, a nikterak pěkných, je právě žena, která ho přivedla na svět a opatrovala a chránila jako škeble nablýskanou perlu. Jenže on nebyl perlou, ale spíše zapáchající zetlelou chaluhou, která se náhodou dostala do čisté truhlice. Nejvíc ho však srazil k zemi fakt, že jeho matka to celou dobu věděla.
„Výborně,“ přikývne doktorka a vypadá spokojeně.
„Co je na tom výborného?“ ptá se inženýr nevěřícně. „Proklela mě vlastní matka. Vlastní matka, proboha.“
„Představte si, že byste nikdy nezjistil, kdo vás proklel, a tudíž neměl tu šanci se prokletí zbavit. To by byl teprve problém a i s takovými případy jsem se setkala. Vám je teď ale dopřán ten luxus vaše prokletí jednou provždy ukončit a toho byste si měl vážit.“ Doktorčin hlas zní naprosto klidně, ale inženýr si přesto připadá jako hubované dítě.
„Máte pravdu,“ připustí tiše. V ten okamžik se nepoznává, a přesto je to on, jeho nové já.
„Předpokládám, že jste se své matky ptal, jak prokletí zlomit.“
„Ano,“ přikývne inženýr. „Ten černokněžník, kterého uplatila, aby mě proklel, jí prý říkal, že kletba bude zlomena, až se jiný a přesto ten stejný člověk podívá na ten samý a přesto jiný svět. Nejsem si jistý, co to znamená.“
„Znamená to uznat svou chybu a začít jiný život,“ řekne doktorka bez přemýšlení. „Tak je to se všemi prokletími, věřte mi. Jsou v podstatě oním příslovečným zlem, bez kterého by neexistovalo dobro. Vaše matka vás přece neproklela ze zlomyslnosti nebo pomsty, nemám pravdu?“
Celou tu dobu si myslel, že v očích jeho matky je dokonalé, naprosto bezchybné dítě. Vždy ho přece podporovala, povzbuzovala, starostlivě o něj pečovala, až vyrostl s vědomím, že život je jen takový, jaký si ho uděláte, a nezáleží na tom, jaké k tomu použijete prostředky. Nebylo to snad matčino poselství? Nepěstovala v něm individualitu už od raného dětství? Nelhal jí, neklamal ji a ona nikdy nedala najevo, že by to bylo špatné?
Jenže nakonec to byl on, kdo klamal sám sebe. Jako by oči, kterými viděl svět, byly barvoslepé. Věděla to, věděla všechno. On ji jen úplně neposlouchal, odmítal ji slyšet. Vytvořil si svůj vlastní ideál matky a ona byla přesně taková, jakou ji chtěl mít. Až na to, že byla taková jen v jeho světě.
Připadala si bezmocná. Přihlížela, jak se její syn uzavírá před ní i před ostatními ve své vlastní neprostupné skořápce, tvrdé jako skála. Veškeré její pokusy vyzněly do prázdna, jako by stála v liduprázdném městě a pokoušela se dovolat pomoci. On tam nebyl, aby ji vyslyšel.
Celé roky sledovala, jak mrzačí svou duši, aniž by o tom měl tušení. Řešení se nabídlo mnohem později, než by jí bylo milé. Uvědomila si, že mu nemůže pomoci a zároveň mu neublížit. Musela ho proklít, musela mu otevřít oči, násilím odlepit víčka od sebe.
„Proč labuť?“ zeptal se a ona mu připomněla ty slunečné dny, kdy společně chodili na procházky až k rybníku na kraji města. Pluly po něm labutě, krásní bílí ptáci, kterých se toužil dotknout a zblízka pozorovat, jak vznešeně plují po vodní hladině. Natahoval k nim svou dětskou ručku a ony připlouvaly blíž a blíž. A pak se změnily. Výhružně na něj syčely a cvakaly zobáky, jejich černé oči na něj zlostně zahlížely. Jejich krása byla pryč.
Náhle věděl, co mu tím chtěla říct. On sám byl jako labuť.
„Prokletí nám mají ublížit, ale často to bývá jen k našemu dobru,“ řekne doktorka laskavě. Nikdo to neví lépe než ona, která překonala svou vlastní kletbu, jež jí přivedla přímo k jejímu poslání pomáhat ostatním lidem.
„Myslím, že už vím, co máte na mysli,“ odpoví inženýr. Nikdy by nevěřil, že něco takového řekne. „Jak se mám toho prokletí tedy zbavit?“
„Na to neexistuje žádný návod, bohužel.“ Doktorka se pousměje, což je, jak si inženýr uvědomí, úplně poprvé. „Ale řekla bych, že jste velmi blízko. To prokletí vás mělo změnit, mělo vám ukázat život, jaký skutečně je, ne jaký by měl nebo neměl být. Mělo vás provést klikatou cestou, oklikou k vám samému, ale na konci zjistíte, že nejste ten stejný člověk, kterým jste býval.“
„Takže… co mám dělat?“ ptá se inženýr zmateně.
„Nic. Vůbec nic.“ Doktorčiny rty se teď roztáhnou do širokého úsměvu.
7. sezení
Inženýr vejde, pozdraví se s doktorkou a usadí se v křesle. Vypadá jako hubenější verze toho člověka, který se objevil v její kanceláři před dvěma měsíci, ale ona ví, že je to jen zdání. Petr Burda prošel transformací z labutě v člověka. Vše je na něm nové, způsob, jakým se pohybuje, jak se tváří, jak se usmívá, jak se vyjadřuje.
„Tak povídejte. Jak se cítíte?“ vyzve ho. Nemusí jí ani odpovídat a ona už zakouší ten opojný pocit, který zažívá pokaždé, když je svět zase o něco lepším místem, ať už jejím přičiněním nebo ne.
Inženýr se usměje. Koutky úst se mu sotva zvednou, přesto je to gesto, které zahřeje. „Sledujte,“ řekne a pak prohlásí: „Měřím tři metry! Včera jsem doletěl na Měsíc a jen tak tak jsem se stihl vrátit na dnešní sezení! Moje babička je ve skutečnosti marťanská královna!“
Doktorka se na něj nechápavě zahledí a na okamžik ji napadne, jestli se ve svém úsudku krutě nemýlila.
„Nejsem labuť! Prokletí je pryč!“ vysvětlí inženýr a spokojeně se usmívá. „A tohle byly poslední lži, které jsem kdy vypustil z úst.“
Komentáře
Fíha… Klobouk dolů. Musím říct, že je to výborně napsané. Jen to poslední 7 sezení, kdy je vše vyřešené je krapet slabší (možná bych se nebál to ukončit tím 6 sezením) a asi by to šlo ještě lehounce pokrátit. Ale jinak opravdu smekám…
Děkuju za komentář. 🙂 S tím krácením naprosto souhlasím, když si to čtu s odstupem, je to docela ukecané. A končit šestým sezením mě nenapadlo, ale povídku by to určitě vylepšilo. 😉
Jak bych to je shrnul?…SUPER! Moc hezky se to četlo a hlavně jsem se nasmál. Tohle je pro mě novinka, nic podobného jsem předtím nečetl, přeci jen raději klasiku a proto jsem hladově hltal každé slovo 🙂 Během dne si udělám víc času a pročtu to tu všechno 🙂
Jej, děkuju moc. 🙂
Ha, tak to zkusím celé ještě potřetí přetukat :
Výborný, přečetla jsem jedním dechem.
Pokud by byla jediná snad podnětná připomínka – myslím, že by bylo fajn malilinko prostříhat – občas vynechat nějaké přídavné jméno apod. – ale to čistě jen kosmeticky.
Opravdu super.
Děkuju za přečtení a komentář. Jsem ráda, že se povídka líbila. 😉 S tvým čistě kosmetickým návrhem naprosto souhlasím. Nedávno jsem si povídku zpětně pročítala a došla jsem ke stejnému názoru. 😉
nějak mi nejde odeslat komentář
Senzační povídka!
Hned po tvém uveřejnění jsem ji přečetla jedním dechem. Jen jsem úplně zapomněla napsat, že se mi moc líbila. Proto to při dnešní „návštěvě“ u tebe napravuji 🙂
Děkuju moc, to mě těší, že se líbila. 😉
Akosi som pozabudla, že čítam modernú rozprávku, takže svoju poznámku o priveľkej dávke mentorovania beriem späť. Aj keď…
Pekný večer prajem:)
Pekne vyrozprávaný príbeh, možno viac mentorovania na môj vkus, ako sa mi páči (čiže trochu sem-tam vítam). Je až nepříjemně sebevědomý vzhledem k tomu, že z minulého sezení vylétl oknem. Tak na tejto vete na začiatku druhého sedenia som sa prvýkrát zasmiala. Hádam by som ich takých uvítala viacej, lebo som sa zasmiať ešte aspoň raz chcela:) Páči sa mi charakteristika labute, nádherný bol výlet do lesa k vílam, poznámky a myšlienky pani doktorky tiež super. Ale koniec ma neprekvapil, smerovalo to k tomu, trochu škoda.
Děkuju za přečtení i podnětný komentář. 😉
Pravda, na konci jsem mohla být víc záhadnější.
Jinak jsem ráda, že jsem vás aspoň jednou rozesmála. 😉
Je to boží! Opravdu moc dobře napsaný a vystavěný příběh, celou dobu jsem čekala, jestli bude vysvětlené, proč labuť. krásné! A čte se to jedním dechem!
Děkuju za komentář, jsem moc ráda, že se povídka líbila. 😉