Sešlo se nás něco přes deset, čili naprosto ideální počet psavců. První hodina byla zaměřená čistě prakticky, a když přeskočím povinné přestavování účastníků a jejich psacích (ne)zkušeností, nečekaly nás žádné teoretické poučky a rovnou jsme se pustili do tvoření.
Naším prvním počinem byl kolektivní text, kterému jsme přezdívali sněhová vločka. To proto, že výsledný výtvor vznikal postupným nabalováním slov od každého z nás. Vzniklo tolik textů, kolik nás bylo v místnosti, a v každém z nich byl kousek nás. Tady je jeden na ukázku:
Bylo to hravé, bylo to kreativní. Kdo by to jen řekl, že spojením tolika rozdílných myslí vznikne něco krásného, zajímavého a dokonce dávajícího smysl? Připadala jsem si, jako bych byla zase ve školce, tentokrát jsem si však nehrála s hračkami, ale se slovy.
Poté jsme si vyzkoušeli automatický text. Řeklo se pište a my psali. Možná by se zdálo, že je neskutečně těžké psát, aniž byste věděli o čem, ale jakmile přiložíte pero k papíru, jde to samo. Po uplynutí třech stanovených minut se sami divíte, že najednou toho máte spoustu co říci, a naopak není jednoduché přestat psát. Absolutní tvůrčí svoboda je rozhodně žádoucí, stejně jako zmíněná nudistka.
Něco podobného je automatický text na určité téma. To naše znělo „dvě turecké mince ve fontáně“. A pak už z vás slova jen prýští. Stačí je jen nastartovat poeticky znějícím podnětem. Aniž bych nějak dopředu přemýšlela, co mi pod rukama vznikne, najednou jsem psala kraťoučkou povídku o ženě, která zamyšleně hledí na dno fontány a vidí tam sama sebe. Nejspíš budu automaticky psát častěji.
Je to neskutečná zábava, absolutní uvolnění a doslovný výtrysk kreativity.