Upír melancholik

Na fóru o tvůrčím psaní se strhla diskuze o současných upírských příbězích typu Stmívání. Padlo několik poněkud ostřejších názorů, že upíři už nejsou, co bývali, obhájci Edwardů Cullenů a jim podobným se ale také našli. A z toho vznikl workshop, ve kterém jsme poměřili síly a představili ostatním svou verzi pravého upíra. Mou povídku si právě teď můžete přečíst.

Když otevřu oči, je tma. Neproniknutelná a téměř hmatatelná. Víko mé moderní kovové rakve slabě zaskřípe a ten zvuk mě jako vždy uvede do nového dne. Vlastně noci, další z mnoha v životě upíra. Jen tahle je jiná. Liší se jednou tečkou za posledním slovem.

Svět ztichne, když upíři vycházejí na ulici. Děti noci, tak se nám říká. Většina z nás ale nad tím jen kroutí hlavou. Doby, kdy nám noc patřila, jsou už dávno pryč. Teď patříme my jí. Drží nás pevně. Sluneční paprsky by se vám propálily až k vnitřnostem a pak ještě dál, až by z vás nezbylo vůbec nic, jen oblečení a boty, opuštěné na chodníku, říká.

Jediný supermarket v okolí, který má otevřeno, je plný upírů. Všichni se pohybují pomalu, rozespale mžourají na police s různými plechovkami, pytlíky a krabicemi a všichni bez výjimky si stejně plní košíky jen lahvemi se syntetickou krví. Něčím se živit musíme a už není politicky korektní, abychom potají prokusovali tepny mladým pannám.

Zdravíme se pokývnutím hlavy, myslíme na to, po kolikáté už tu vídáme ty samé tváře a kolikrát ještě uvidíme, občas mezi sebou prohodíme pár bezvýznamných slov a zase jdeme dál.

Dnes už se nikdo ničemu nediví. Víly pracují v korporátních společnostech a nosí kávu svým obtloustlým šéfům. Čarodějky létají do práce na moderních košťatech v krátkých elegantních sukních a botách na podpatku. Když máte s někým problém, stačí si nasadit zrcadlovky, přehodit kapuci přes hlavu, zajít na černý trh a zaplatit tučnou sumu černokněžníkovi. A upíři si taky žijí po svém. Není se za čím hnát, ani čeho bát. Prostě nám, jiným, poskytněte, po čem toužíme nejvíc. Od divokých šelem se zase tolik nelišíme – dejte nás do klece, pravidelně nás krmte a my zkrotneme.

Zaplatím znuděné prodavačce a jednu láhev si hned otevřu. K snídani. Srkám ji brčkem, protože už se nesluší chodit po ulici s krví na rtech. Je řídká a nevýrazná, ale prý obsahuje všechny potřebné látky a živiny, které jsou nezbytné ke spokojenému upířímu životu. Tak to alespoň hlásá nápis na etiketě. Vzpomínka na opravdou chuť krve už téměř vybledla.

Nastává čas, kdy upíři míří do práce. Párkrát na mě někdo hvízdne, ale neotočím se. Ženy nebo dokonce muži dychtící po vášni mě nezajímají. Vlastně docela nechápu, odkud se vzala posedlost smrtelníků po blízkosti upíra. Je to vzrušujícím pocitem nebezpečí a zároveň vědomím, že se jim nemůže nic stát? Je to hra se zkrocenou šelmou?

Kráčím po chodníku barvy neonů a světel poučních lamp a pozoruji své druhy, jak jeden po druhém mizí v temnotě domů spolu se stíny smrtelníků, kteří nemohou spát nebo se budí s křikem na rtech a touží po blízkosti, dotyku. I po tom bez života.

Nakonec zbydu jen já. Noc mě nepokojně obejme, když se jako vždy usazuji na lavičku ve světle spícího města. Položím vedle sebe poloprázdnou lahev s brčkem, z tašky vytáhnu zápisník a pustím se do psaní. Já se živím slovy.

Jenže to, co píšu teď, je jiné. Opravdové. Žádná přetvářka či podbízení se, lichocení trendům a podlézání redaktorům. Na to mám slova až moc rád, příliš dlouho jsem jim ubližoval. Tahle vznikají za tmy a té taky patří.

Noc za nocí trpělivě sepisuji svůj ortel, až udělám poslední tečku. Právě teď. Za ní už nic není. Chvíli na ni hledím a vím, že je tečkou za vším, co jsem kdy prožil, viděl, cítil, o čem jsem kdy snil a co jsem miloval. Za všemi iluzemi a nekonečnými prázdnými nocemi. Za životem, ve kterém jste sami sebe někde po cestě ztratili. Pak zaklapnu zápisník, schovám ho pod kabát v objetí mé levé ruky a vstanu.

Když ke mně znovu dolehne volání, vydám se mu naproti. Ta žena mě hltá očima a vede mě do zapadlé uličky. Jdu poslušně za ní vábený horečně tepající krví v jejím těle. Jako by mě volala. A já odpovím.

Žena nedostane příležitost, aby dala najevo překvapení a děs, když jí hladově zabořím špičáky do krku a hltám čerstvou krev, rudou, hustou, sladkou a opojnou. Leží mi ochable v náručí, jen se slabě chvěje. Bezbranná. Šelma se utrhla ze řetězu.

Její krev chutná jako vysvobození.

Když v ženě nezbývá ani kapka života, něžně ji položím na zem a zavřu jí víčka. Mám pocit, jako by mi v hrudi opět bilo srdce. Vím ale, že je mrtvé a ledové.

Nebudu čekat, až si pro mě přijdou. Vrátím se k lavičce a posadím se. Zápisník položím vedle sebe. Až ho někdo najde, už tu nebudu, zbyde po mě jen to oblečení a boty. Doufám, že si ten někdo můj příběh přečte.

Pak už jen čekám. Brzy začne noc blednout a prorazí ji první nesmělý paprsek. Bolestivě mě pohladí po tváři a já se s ním přivítám.