Případ somniaka

S touto povídkou jsem se zúčastnila literární soutěže Vidoucí a skončila na 14. místě. MagDr. Černohorská se v ní noří do případu somniaka, člověka závislého na nápojích s magickou příměsí. 😉

Doktorka si na svém pracovním stole narovná zlatou tabulku s nápisem MagDr. Libuše Černohorská, specialista na prokletí, otevře diář v kožených deskách a ukazováčkem s dokonale nalakovaným nehtem přejede po programu, který ji čeká.

            Na desátou hodinu, což je za chvíli, přijde nový klient, jakýsi pan František Kavka. Prosím, žádné prskání zeleného slizu nebo odpadávající části obličeje. Ráda bych alespoň jednou zažila poklidný den, pomyslí si a sjede prstem níže. Po obědě se objednal ten protivný inženýr, který se mění v labuť, a pak ji čeká ještě pomstou zdeformovaný obličej Mily Jasenské a neustále rostoucí plnovous pana Bernarda. Jde si raději uvařit kávu.

***

Pan Kavka jako by se před ní neustále zmenšoval. Nervózně žmoulá svůj staromódní klobouk podobný buřince a hlas mu přeskakuje pokaždé, když promluví. Doktorka Černohorská si všimne, jak podmanivé jsou jeho oči, jako temné tůně, což je na něm zdaleka to nejzajímavější. Všechno ostatní je šedivé a nevýrazné včetně jeho ošuntělého obleku, odstínu kůže a chování.

            „Omlouvám se, pane Kavko, ale zřejmě jste mi nerozuměl,“ řekne trpělivě. „Specializuji se na prokletí. Váš problém vyžaduje jiného odborníka.“

            „Ne, ne, přišel jsem za vámi. Slyšel jsem, že jste nejlepší,“ vymáčkne ze sebe pan Kavka a hledí na ni jako pokárané štěně. „Jsem závislý a potřebuji pomoc. Nepochybuji, že to pro vás nebude problém.“

            Doktorka si povzdychne a už potřetí ten den si mimoděk pomyslí, proč se radši během studií nezaměřila na něco jiného než na magickou psychologii. Poté, co si dopřeje chvíli pesimismu, je jí ale jasné, že nevyzpytatelnost magie a lidských pohnutek ji fascinují natolik, že by téhle práce nemohla nechat. A pan Kavka jí nabízí výbornou příležitost, jak pro jednou uniknout rutině. Začíná se v ní probouzet pravý profesní zápal.

            Somnie. Závislost na snech a iluzích vyvolaných magií. S tím ještě neměla tu čest.

            Nakonec neodolá a svolí. Pan Kavka je alespoň plně ochotný spolupracovat, což bohužel o většině klientů říct nemůže. A u komory si své rozhodnutí snad obhájí, nic ty obtloustlé kravaťáky s pěstěnými bradkami nezastraší víc než rázná sebevědomá žena.

            Když pan Kavka celý dojatý, vděčný a plný nadějí v lepší zítřky opustí ordinaci, doktorka Černohorská chvíli sedí v zamyšlení. Pak se skloní k prázdnému hlášení pro Českou magickou lékařskou komoru a začne psát:

Klient František Kavka, narozený 1969, bytem v Třebíči, diagnostikováno pokročilé stádium somnie. Příznaky: nutkavá potřeba nápoje s magickou příměsí, která navozuje iluze či živé sny, neschopnost vzdorovat tomuto nutkání. Výsledky psychoanalýzy: hledání úniku z reality, kompenzace velmi nízkého sebevědomí, splnění si svých snů a tužeb bez nutnosti něco obětovat, pravděpodobně negativní vliv některého z rodičů, depresivní sklony, nejistota v běžných životních situacích. Postup léčby: prozatím nedostatek informací.       

Tohle bude zajímavé, pomyslí si, a než přijme další klienty, skočí si do blízkého bistra na oběd a vypije druhý šálek kávy.

***

Další sezení jen potvrzují správnost jejího rozhodnutí. Případ pana Kavky je obohacující, ačkoli tomuhle pocitu se její profesionální já zuřivě brání stejně jako myšlence, že jednou by nějaký magický koktejl chtěla také okusit.

            Pan Kavka se celý nesvůj ošívá v křesle a vypadá snad ještě menší než na první schůzce. Jeho obličej připomíná úzkostlivou postavičku z obrazu Výkřik od Edvarda Muncha. Závislost mu v tváři vyhloubila temné rýhy a jeho oči jako by byly tím jediným, co je ještě živé. Svým zajíkavým hlasem doktorce vypráví, jak se stal somniakem.

Pracuje jako úředník ve státní správě. Žádné magické záležitosti, prostě jen obyčejná byrokracie. Každý den na jeho stole přistane hromada papírů, které je třeba podepsat, orazítkovat, poslat dál. Někdy ho napadá, proč tuhle práci ještě pořád vykonávají lidé.

Když se vrací z práce domů, chodí kolem baru U Čaroděje Dobroděje, znáte ho? V posledních dnech do něj vešel, ráno z něj zase vyšel a s pocitem, jako by se ze snu ještě neprobudil, zamířil zpět na úřad. Ale dlouhé roky ten podnik jen míjel a přemýšlel, jaké je to uvnitř.

            „Proč jste nikdy nevešel?“ zeptá se doktorka a její pero se na chvíli zastaví nad poznámkami.

            Bál se. Ví, jak hloupě to musí znít, ale žaludek se mu stáhl nervozitou pokaždé, když chtěl vzít za kliku a vstoupit do toho tajemstvím obestřeného baru. Nevěděl, co ho uvnitř čeká, skrze černá okna s kresbou čaroděje Dobroděje v životní velikosti nebylo nic vidět. Prý tam chodí posedět učňové či samotní mágové z nedaleké akademie a můžete si tam objednat pití u mága barmana. Stačilo na to jen pomyslet a už se mu vzrušením třásly ruce. Jenže pak si uvědomil, že tam bude úplně sám, podivný chlapík v obleku, s kloboukem a kufříkem v ruce. Neměl by se raději převléct do něčeho neformálního? Nebude mezi těmi lidmi vypadat hloupě? A co když…?

            „Ale jednoho dne jsem tam přece jen šel. Co vás k tomu přimělo?“ ptá se doktorka Černohorská a sleduje pana Kavku, který jen těžko hledá slova a místo na ni hledí kamsi před sebe.

            Zvědavost. Nakonec byla silnější. Příliš dlouho ho ten bar lákal. V kanceláři se převlékl do džínsů a přes košili si přetáhl svetr. Tak alespoň na chvíli umlčel ten neodbytný hlásek, který mu s takovou oblibou sděloval, že mezi omladinou a štamgasty bude jeho vzhled přitahovat nechtěnou pozornost. A pak prostě vešel, s bušícím srdcem, neschopný normálně dýchat a vedoucí válku se svým dětinským chováním. Rychle vklouzl k prázdnému stolku v rohu a snažil se uklidnit. Teprve pak zjistil, že si ho nikdo nevšiml.

            Bar připomínal ty stísněné temné místnosti plné kouře s otlučeným pianem v rohu. Většina barových stoliček a stolků byla obsazená. Kousek od něj seděly dvě ženy se rty zkrášlenými rudě světélkující rtěnkou a kouřily cigarillo. Obrovský chlápek vedle nich popíjel brčkem křiklavě zelený drink z vysoké sklenice. Úplně vzadu si dokonce jakýsi intelektuál rozsvítil lampičku a četl si knihu, z které se pokaždé vyvalilo mračno prachu, když otočil stránku. A spousta hostů, hlavně ti přímo u baru, měla hlavu položenou na pultu či desce stolu a vypadalo to, jako by už odpadli.

            Došlo mu, že i kdyby sem přišel úplně nahý s kravatou kolem krku, pořád by nepůsobil nijak zvláštně.

Číšník mu donesl nápojový lístek a pak se s prázdnými sklenkami různých tvarů levitujícími nad jeho dlaní přesunul k dvěma ženám, aby přijal jejich objednávku.

Otevřel lístek a v tu chvíli byl ztracený. Mohl si objednat drinky těch nejzvláštnějších příchutí počínaje stromovou kůrou s vanilkou a konče gumovými medvídky s fialkami a mátou. Nápoje, po kterých vám vlasy narostou až po pás a získají takovou barvu, na jakou jen pomyslíte. Alkohol, který zpívá a vyléčí jakoukoli virózu. Sklenku odvaru z himalájských bylin, ve které můžete spatřit, co vás potká následující den. Šálek čaje z magického čajovníku, který vám bude vyprávět pohádku vlastního výběru…

Jeho ale nejvíc zaujaly nápoje označené jako „snové“. Stačí si do drinku s jakoukoli příchutí vybrat magickou příměs. Chcete zažít úžasnou iluzi dobrodružství na severním pólu pod aurorou borealis či odkrývat tajemství starověkých egyptských mágů? Nebo se raději ocitnete ve snu, který ovládáte vy sami?

            Ten den se poprvé vydal do kouzelných krajin, které v jeho mysli vykouzlila příměs vmíchaná do koktejlové sklenky s brčkem a deštníčkem.

            „Jaké to pro vás bylo? Co jste zažíval?“ Doktorka pozorně naslouchá každému jeho slovu a všímá si, že čím víc se pan Kavka noří do svých vzpomínek na snová dobrodružství, tím méně se zajíká a v jeho očích se občas zajiskří.

            Bylo to, jako by se paradoxně probudil z dlouhého snu, ve kterém musel žít. Byt, ve kterém je jedinou živou věcí jeho usychající kalanchoe a mlčící papoušek, strohá kancelář s bílými stěnami a stohy papírů, příliš starostlivá matka, která si myslí, že prášky jsou lékem na všechno, jeho dávno mrtvý otec. Jako by to zmizelo z jeho paměti, bylo to pryč, stejně jako neustálé obavy a hlasy našeptávající mu, že není tím, kým by měl být. Jako nepopsaný list, tak se cítil. Svěží a odhodlaný k čemukoli.

            „To vás samozřejmě muselo lákat,“ odtuší doktorka. „Kdy jste si uvědomil, že jste závislý?“

             Neví přesně kdy, ale když se iluze a sny začaly bortit a měnit v jeho nejhorší noční můry, začalo mu docházet, že něco není v pořádku. Jednou se mu pod nohama objevila trhlina a on padal a padal k samotnému jádru země, až se celý vyděšený a zpocený probral u stolku v baru. Pak se v iluzi z říše magického pralesa proměnil v odporného brouka, převrátil se na krovky a bezmocně mával svými početnými končetinami ve vzduchu, než ho probral starostlivý číšník. Prý vyluzoval nějaké podivné zvuky a rušil hosty.

            Ve snu, ve kterém si měl původně užívat dobrodružné výpravy do Nepálu za tajemstvími prvního z velikých mágů, se objevil jeho otec, dávno zesnulý obávaný otec. Zastoupil mu cestu a s rukama zkříženýma na prsou na něj přísně hleděl. Vyděsilo ho to tak, že se proměnil v dětskou verzi sebe sama, tu, která se před otcem krčila strachy. Zmenšoval se a za chvíli mu čepice spadla přes oči a kalhoty ke kolenům. Když se jeho vědomí konečně přesunulo do reality, všichni hosté na něj nepokrytě zírali a jemu se z hrdla draly pištivé zvuky podobné těm, které vydává raněné zvíře.

            „Proč vás tolik vyděsilo, že se váš otec objevil ve snu?“ ptá se doktorka a pozorně se napřímí.

            Už je unavený. Co takhle na příští schůzce?

***

Doktorka Černohorská sedí usazená na gauči vedle svého tiše chrápajícího manžela, který po obvyklé výměně názorů konečně usnul. Nesnáší, když si Líba, jak jí říká už ode dne, kdy se poznali, bere s sebou domů složky klientů. Sem se práce tahat nemá, prohlašuje a pak pevně stáhne rty, aby jí dal najevo svůj zjevný nesouhlas. Jenže Líba to udělá pokaždé a ještě se těmi papíry probírá před ním, jako by životy druhých byly důležitější než on.

            Možná ho chce Líba poškádlit, protože když se rozčiluje, vypadá směšně a sexy zároveň a taky se rychleji unaví. Možná se prostě jen nedokáže odtrhnout od svých případů stejně jako lidé, kteří nepřestanou luštit křížovku, dokud neznají tajenku. A možná je magická psychologie to jediné, díky čemu není její život prázdný.

            Každý večer si pročítá své poznámky a noří se do příběhů, které by považovala za přitažené za vlasy, kdyby nebyla psycholožkou a nepotýkala se s nimi denně. Tentokrát se však soustředí jen na pana Kavku a Milu Jasenskou. Cítí, že jí něco uniká.  V případě pana Kavky ví, že klíč ke všemu se skrývá v rodině, v dětství. Není tomu tak pokaždé? Jenže právě diskuzi na toto téma se somniak umně vyhýbá a ona ví, že na jemu podobné se nevyplatí naléhat.

            Mila Jasenská se naproti tomu nezdráhá vypustit z úst cokoli. Jedná podle toho, co cítí, a nikdy si nic nenalhává, čímž si také vysloužila své prokletí. Odmítnout nabídku k sňatku na dovolené v Keni, když váš přítel zařídí hostinu v jednom z primitivních kmenů s tradiční hudbou a magickými rituály pro štěstí, navíc tím, že před zraky celého kmene beze slova a s šokovaným výrazem odejdete, tomu nebohému muži jistě zavdalo příčinu k tomu, aby podplatil místního šamana a nechal jí zohavit obličej. Jakkoli však doktorce na osudu téhle mladé nezkrotné ženy záleží, její případ patří mezi ty nelehké k rozlousknutí, i když je v něm jen málo neznámých.

            Líba ještě chvíli střídavě hledí do obou složek, ale myšlenky už se jí ubírají k měkkému polštáři a levandulové vůni povlečení.

***

„Je načase promluvit si o vaší rodině,“ pronese doktorka větu, které se její klient obává nejvíc. „Chápu, že to pro vás není lehké, ale také vím, že je to nevyhnutelné.“

František Kavka vypadá neobyčejně vyčerpaně. Od posledního sezení zhubl a tam, kde jiní lidé mívají tváře a druhou bradu, má jen vystouplé kosti a špičatý ohryzek. Doktorka vytuší jeho strach ze spánku a snů. Jako by se nutil udržet víčka silou vůle, ale občas se mu přivírají a on je jen stěží zvedá. Určitě několik dní nespal. Otázkou je, zda záměrně nebo ne. Somniak a insomniak v jedné osobě?

Pan Kavka si nervózně poposedne. Dlouho mlčí, jako by sbíral odvahu k návratu do minulosti, a nakonec se unaveným chraptivým hlasem pustí do vyprávění.

Je jedináček, ale vždycky si přál, aby jím nebyl. Nemusel by tak snášet plnou pozornost rodičů. Matka byla až příliš ustaranou pečovatelkou, která syna neustále schovávala pod své křídlo a zahřívala. Na každou modřinu dostal obklad, na každé zakašlání prášek, během chladného počasí čaj s citronem, za každé škobrtnutí či pád pohlazení po vlasech a soucitnou serenádu. A zatímco péče jeho matky v něm probouzela pocit, že svět je velmi nepříjemné místo k žití, vždy tu byl otec, aby mu tuhle domněnku potvrdil.

Bývalý voják si potrpěl na disciplínu a odsuzoval výchovné metody své manželky. „Děláš z něho poseru,“ prohlašoval. Aby se mu nesplnila jeho noční můra, tahal syna ve čtyři ráno z postele a s opaskem v ruce sledoval, jak se sotva udrží na vyzáblých bledých ručkách, natož aby udělal klik. Špatné známky a onemocnění všeho druhu se nepřipouštěly, za každý takový prohřešek následoval trest. Pamatuje si, jak jednou přišel ze školy celý rozpálený horečkou a otec ho přistihl v posteli s ustaranou matkou po boku. Manželku poslal vařit večeři, která už měla být dávno na stole, a pak synovi s laskavým výrazem ve tváři vysvětlil, že nesmí podléhat slabosti. Nechce přece být posera, nebo ano? Jistěže ne, tak nastav ruce, tohle tě posílí. Bolest je taky slabost, to přece víš…

„Co bylo ve škole?“

„Dostal jsem čtyřku z matematiky.“

„Pojď sem.“

Bolest je slabost. Nesmíš ani pípnout. Bolest je slabost…

„Budeš si to pamatovat?“

„Ano, otče.“

„Příště už takovou známku nedostaneš, že?“

„Ne, otče.“

Jeho osobnost, křehká jako starý papír, se trhala, jak se zmítal od přehnané matčiny péče do přísného područí otce. Stal se z něj úzkostlivý člověk, příliš nejistý v přítomnosti druhých. Stáhl se do samoty, kde mu bylo lépe, i když osamělost ho často překvapila nepřipraveného. Pořídil si proto papouška, ale selhal, když se ho snažil naučit mluvit. Našel si práci, která nevyžadovala častý kontakt s lidmi a byla nudná a jednotvárná, což ho uklidňovalo a zároveň ubíjelo. Odstěhoval se co nejdál od rodičů, ale telefony překlenuly jakoukoli vzdálenost a nezvedat je znamenalo, že ve dveřích svého skromného bytu jednou narazí na matku, která se přijela přesvědčit, zda je její syn stále naživu a nepotřebuje mateřskou lásku. S otcem nemluvil od té doby, co se odstěhoval až do jeho brzké smrti.

Když se pan Kavka odmlčí, je slyšet jen pero klouzající po papíře, jak doktorka zaplňuje prázdná místa v mozaice somniakovy osobnosti.

***

Líba leží v posteli a hlavu má zabořenou v polštáři. Zdá se jí, jako by její tělo klesalo únavou hlouběji a hlouběji do měkké matrace, ale přesto nemůže spát. Myšlenky zkrátka neusínají.

Vzpomíná, jak jí bodlo u srdce, když pana Kavku na posledním sezení spatřila. Obvykle se zdržuje veškerého soucitu a empatie, ale pravdou je, že ještě nikdy neměla možnost sledovat, jak závislost láme a ničí lidské tělo i mysl. Nestávalo se, že by na ni dopadala tíha zodpovědnosti, ale v tu chvíli si plně uvědomovala, že se zavázala tomu člověku pomoci.

Vrátí se v myšlenkách zpět a v hlavě uslyší hlas pana Kavky.

…jak mu poradila, začal z práce chodit oklikou. Aby odolal pokušení, musí odstranit všechno, co by mohlo vzbudit nutkání. A tři celé dny to opravdu vydržel, i když to byl vyčerpávající souboj se sebou samým, se svou vůlí a s touhou, která mu proudila celým tělem a pálila s každým okamžikem víc. Tři dny, dlouhé jako roky.

V kanceláři razítkoval a podepisoval, aniž by tušil co. Písmena se mu před očima houpala, mizela, poskakovala. Na lejstra kapal jeho pot, i když se třásl zimou a nedokázal sebou přestat škubat. Kolega z vedlejší kanceláře si ho prohlížel s výrazem, jakým lidé obvykle častují samomluvné bezdomovce.

Musel odejít, ten třetí den. Nevydržel to. Sklenka s deštníčkem a mátou a příjemným snem. Nic jiného jako by neexistovalo. Vyběhl do chladného podzimního dne bez kabátu a s drkotajícími zuby a každým svalem křečovitě staženým se potácel do baru. Připadalo mu, že se s každým jeho krokem čaroděj Dobroděj vzdaluje a on tam nikdy nedorazí, ať se bude snažit sebevíc.

A pak konečně sevřel ruku kolem kliky a vpotácel se dovnitř. Porazil několik židlí a roztřeseně se opřel o bar přímo před mladým číšníkem. Objednal si Fantasmagii, jeho oblíbený drink.

„Ne,“ řekl číšník a přísně a zároveň ustaraně na něho hleděl. „Ne, pane, myslím, že byste už neměl pít.“

Mohl křičet, kvílet, brečet, nadávat, rozbíjet všechno kolem, řvát bolestí a zoufalstvím, ale nic nepomohlo. Jen Fantasmagie nebo Čarokrásno by ty pocity uhasily. Aspoň jeden lok. Prosím. Prosím.

A pak najednou číšník zmizí a před ním stojí jeho otec. Pohrává si s páskem. Podívej se na sebe, přece jen se z tebe stal posera. A to je slabost. Tu musíme vymýtit, že ano? Bolest je slabost. Selhání je slabost. Nenaučit papouška mluvit je slabost. Razítkovat je slabost. Závislost je slabost.

Otec udeřil páskem o dlaň a on ucítil na zádech pálivou bolest, která ho srazila na kolena. Děs ho donutil vstát a utíkat.

Bar byl najednou obrovský. A dveře ze stěny zmizely, stejně jako okna. Nebylo úniku.

Otočil se a u jednoho ze stolků uviděl svou matku, jak na něj nadšeně mává, hihňá se a pokřikuje. Frantíku můj, ty jsi ale vyrostl!

Světla v baru zhasínají, jedno po druhém. Nic nevidí, slyší jen rány otcova opasku a každou z nich cítí na svém těle. Dochází mu síly, až svět potemní úplně a hrůza ho konečně pustí ze spárů.

            Strach, který musel cítit, děsí i ji. Přemýšlí, jak pana Kavku přemluvit, aby se dal léčit v jednom z těch odvykacích center v přírodě, kde jiní závislí sedávají v kroužku, přiznávají se ke hříchům, mluví o svém životě, touží po magických houbičkách, myslí si, že všechno zvládnou sami, utíkají, zase se vracejí a jen málo z nich nachází klid. Zkoušela to, ale on odmítá, a ten pitomý zákon nedovoluje léčit někoho proti jeho vůli. Znovu, jako už tolikrát předtím, pomáhá někomu, kdo se pomoci ze všech sil vzpírá, aniž by si to uvědomoval.

            V mysli se jí vynoří další neúspěšné případy. Občas se objeví, aby jí připomněly, že ne všechny otázky mají odpovědi a že si svou pověst zdaleka nezaslouží. Je mezi nimi i obličej Mily Jasenské připomínající rituální masku afrického kmene.

            Vzpomíná, co jí Jasenská řekla, když odcházela z posledního sezení.

            Takhle mi to sice neskutečně sluší, ale myslím, že je načase změnit imidž. Můj drahý bývalý není nikde k sehnání, prý se z Afriky nevrátil, takže mi zbývá jen jediná možnost. A právě tu vy mi rozmlouváte. Jedno vám řeknu. Už mě nebaví čekat. Pokud do týdne nezjistím, kde Alex je, jedu do Afriky a promluvím si s tím šamanem, díky kterému mám teď originální mejkap. Je mi jedno, jestli se mě členové kmene pokusí probodnout oštěpem. Poradím si. Jsem badatelka, už jsem přežila i horší situace. Musím se toho zbavit, nesvědčí to mojí kariéře.

            Pan Kavka a Mila Jasenská mají alespoň jednu věc společnou. Oba se nevědomky pokoušejí zabít.

            A pak jí náhle dojde, že řešení měla celou dobu přímo před očima.

***

Ozve se zaklepání na dveře a do ordinace vejde člověk, který býval panem Kavkou. Zarazí se na prahu a jako by se stále neprobudil z magických snů, se malátně rozhlédne. Nejdříve mžourá na doktorku Černohorskou a pak mu pohled utkví na bytosti sedící v druhém křesle. Oči se mu rozšíří hrůzou.

            „Pojďte dál, pane Kavko,“ vyzve ho doktorka klidně.

            „Ale… to je nějaký omyl. Já…,“ koktá somniak a přemítá, zda má další halucinaci.

            „Samozřejmě že není. Zavřete za sebou ty dveře, prosím. Pane Kavko, tohle je Mila Jasenská.“

            Žena vstane z křesla a vykročí k panu Kavkovi, aby mu potřásla rukou. Když však vidí, jak je somniak ztuhlý strachy a neschopen pohybu, popadne ho za dlaň a s pobaveným úšklebkem utrousí: „Velmi mě těší.“

            Pana Kavku to kupodivu uklidní natolik, že se zmůže alespoň na pokývnutí. Když se Mila znovu posadí a odvrátí se od něj, nepokrytě se zahledí na její tvář, která vypadá jako něco, co nosívají primitivní kmeny při svých rituálech, když tančí kolem ohně a obětují zvířecí mláďata. Jako by se její obličej změnil v masku. Dokonce i pokožka zdřevěněla a je teď pomalovaná různými tvary a jasně oranžovými, žlutými a zelenými ornamenty. Jen oči jí zůstaly lidské.

            Pan Kavka se obezřetně posadí vedle ní a doktorka se pustí do vysvětlování.

            „Obvykle nepořádám sezení ve dvou, pokud to nevyžadují okolnosti. Ve vašem případě mě ale napadlo řešení jak vaší závislosti, pane Kavko, tak i vašeho prokletí, paní Jasenská. Byla bych ráda, kdybyste si vyslechli, co vám chci říct, a nepřerušovali mě.“ Doktorka na oba přísně pohlédne skrze své brýle s černými obroučkami a pokračuje. „Za ty roky, co pomáhám lidem zbavit se prokletí, jsem zjistila, že každý z těch případů má něco společného. Je tu samotné prokletí, které má oběti uškodit, a také často spouštěč, který projevy kletby spustí. Tyhle, dejme tomu, povrchové záležitosti ale mají příčiny mnohem hlubší a ty si oběti obvykle neuvědomují nebo je zapírají. Aby se oběť prokletí zbavila, nestačí jen, aby vyhledala jeho původce a poprosila ho o laskavost. Musí si uvědomit, proč byla prokletá, podívat se na svou situaci i z jiného pohledu a pochopit. Jestli se to podaří, a věřte mi, není to vůbec jednoduché, pak má oběť velkou šanci na úspěch. Tohle platí i pro vás, pane Kavko, ačkoli vy nepatříte mezi mé obvyklé případy. Vaše situace je ale také svým způsobem prokletí, přesně jak jste mi řekl na naší první schůzce.“

            Doktorka se na chvíli odmlčí a pohlédne na své dva klienty. Mila vypadá, jako by ji v duchu pobízela, ať už se proboha dostane k jádru věci, a pan Kavka se jen všemi silami snaží udržet pozornost. Po čele mu stéká kapka potu.

            „Každý můj případ se svým způsobem podobá skládačce, akorát už nejde o plastové nebo dřevěné dílky různé velikosti, ale o lidské bytosti. O to je vyřešení skládačky těžší. Lidé jsou neskutečně komplikovaní. A kdybychom je měli přirovnat k dílkům, některé dva do sebe perfektně zapadnou, jiné dva zase za žádných okolností. A pak jsou takové, které do sebe zapadají částečně a časem se mohou stát doplňkem toho druhého. Jinak řečeno s postupem času se tyhle dva dílky mohou stát jeden druhému tím, co potřebovaly nejvíc, ačkoli se to ze začátku zdálo nepravděpodobné. A já si myslím, že právě tohle je případ vás dvou.“

            Mila se překvapeně napřímí a úkosem pohlédne na pana Kavku, který vypadá, jako by byl na pokraji smrti, a ne nějakým dílkem, který prý ona potřebuje. Zamračí se nejdříve na somniaka a pak na doktorku.

            „To nemůžete myslet…,“ začne Mila, ale doktorka Černohorská ji rázně přeruší.

            „Promiňte, ale ještě jsem neskončila.“ Ťukne dlouhými nehty do desky stolu a pokračuje. „Oba dva potřebujete něco, co má ten druhý. Pane Kavko, vaše závislost už dospěla do bodu, kdy se stává nezvladatelnou. Můj názor znáte. Myslím, že by pro vás bylo nejlepším řešením dát se na léčení ve speciálním odvykacím středisku. Jelikož tato možnost pro vás není přijatelná, pak trvám na tom, abyste změnil prostředí a dostal se od pokušení napít se, co nejdál to půjde. Dalším problémem, který vám nesmírně komplikuje jak odvykání, tak celý život, je vaše extrémně nízké sebevědomí a zkreslené představy o světě, jejichž původ lze vystopovat ve vašem dětství. V důsledku toho se schováváte před lidmi i sebou samým a obáváte se činností, které ostatní považují za běžné. Měl byste se vydat do světa, a teď to myslím jak obrazně, tak doslova, získat zkušenosti i víru ve vlastní schopnosti.“

            Doktorka se odvrátí od pana Kavky, který na ni zděšeně hledí, a obrátí se k Mile Jasenské. „A vy zase představujete úplný opak. Sebevědomí vám nechybí a nebojíte se do všeho vrhnout po hlavě. Bohužel vás ale vaše naprostá spontánnost přivádí do problémů. Někdy si ani neuvědomíte, že jste někomu ublížila. Váš bývalý přítel zmizel bůhvíkam, kde si líže rány, a s ním i vaše šance se prokletí zbavit tou jednodušší cestou. Musíte se tedy vydat do Afriky a vyhledat šamana, kvůli kterému máte tento obličej, a dozvědět se od něj, jak prokletí zlomit. Jenže je to životu nebezpečné. Nemůžete si jen tak nakráčet mezi členy kmene, když vypadáte takto. Uvědomujete si, jak moc by je to vyděsilo? Jak by podle vás asi reagovali? Určitě by vás nepozvali mezi sebe, abyste s nimi poseděla u ohně.“

            Mila Jasenská jen nevěřícně vrtí hlavou a pan Kavka si rukama objímá tělo, aby utišil záchvat třesavky.

            „Doplňujete jeden druhého, i když je to pro vás oba těžké přiznat. Pan Kavka může jet s vámi do Afriky, paní Jasenská, a místo vás si promluvit se šamanem. Pokud to nevyjde, je tu ještě druhá možnost. Můžete se společně vydat pátrat po Alexovi, protože právě v Africe jste o něm slyšela naposledy.“

            „No to snad…,“ vyprskne pobouřeně Mila, ale varovně vztyčený ukazováček doktorky Černohorské ji umlčí.

            „Vy, pane Kavko, pokud ovšem na návrh přistoupíte, se tak dostanete daleko od prostředí, které vám zjevně neprospívá. Netoužíte snad ve skrytu duše po dobrodružství? Není to jeden z důvodů, proč jste propadl magickým koktejlům? Paní Jasenská vám také pomůže překonat abstinenční příznaky a dohlédne, abyste znovu nepodlehl nutkání. Zároveň určitě dokážete rozmluvit paní Jasenské některé z jejích svéhlavých rozhodnutí, zatímco ona vám může pomoci překonat nejistotu v běžných životních situacích.“ Doktorka tázavě pozvedne dokonalé obočí.

            Mila Jasenská si doktorčino odmlčení vyloží jako konec proslovu a okamžitě prohlásí: „Nezbláznila jste se náhodou? S tímhle chlápkem mám někam jet? Vždyť se na něj podívejte – promiňte mi, že to říkám, pane Kavka – ale mám takový dojem, že se po prvním kilometru cesty rozpadne v prach. A že mi bude mluvit do rozhodnutí? To v žádném pří…“

            „Co si o tom myslíte vy, pane Kavko?“ přeruší ji klidným hlasem doktorka Černohorská.

            Pan Kavka neodpoví, ale jeho oči plné děsu mluví za vše.

            „…jste snad musela zešílet. Říká se o vás, že jste nejlepší v oboru, ale…“

            „Ano, své reputace jsem si plně vědoma, paní Jasenská, děkuji,“ skočí jí doktorka opět do řeči. „A nezískala jsem ji tím, že bych svým klientům něco zjednodušovala. Každý z nich si musel projít peklem, a pokud se chcete stát jedním z těch, kteří se svého prokletí zbaví, pak vás nečeká snadná cesta.“ Povzdychne si jako už tolikrát, kdy bojovala podobnou bitvu. „Máte snad jinou možnost? Nebo znáte lepší řešení?“

            Mila Jasenská konečně zmlkne a vypadá to, že se nad posledními slovy doktorky Černohorské skutečně zamýšlí. Nakonec se podrážděně vymrští z křesla a věnuje zamračený pohled panu Kavkovi. „Tak aby bylo jasno, pane Kavka, nebudu vás obskakovat. Jste už dospělý, proboha, tak se tak chovejte. Pokud mi chcete mluvit do mých věcí, radši se obrňte trpělivostí. A kupte si nějaké pořádné oblečení. Jestli hodláte jet do Afriky v tomhle,“ sjede pohrdlivým pohledem jeho příliš velký a špinavý kabát a pomačkané kalhoty, „tak na to rovnou zapomeňte. A dejte mi svoje číslo. Zítra vyrážíme.“ Když od omráčeného pana Kavky převezme útržek papíru s kontaktem na něj, s důstojným nashledanou a rázným prásknutím dveříopustí ordinaci.

            Doktorka věnuje panu Kavkovi spokojený úsměv. „Přeji hodně štěstí.“

***

Zkontroluje, zda zlatá tabulka na jejím stole nepotřebuje narovnat, a upije ze šálku silné kávy. Diář má opět nabitý sezeními s klienty, kteří plivou oheň, místo řeči štěkají, vysvlékají se z kůže, omračují všechny okolo pouhým dotykem nebo mají místo nosu chobot. Prostě rutina.

            Ozve se zaklepání na okenní tabulku a doktorka Černohorská překvapeně vzhlédne. Za oknem se vznáší kurýr a pilně šlape na létajícím kole s velkým košíkem vpředu, který je plný obálek a balíků.

            „Přeji dobrý den, madam,“ spustí a podává doktorce dopis. „Mám tu pro vás psaní z pořádné dálky.“

            Doktorka mu poděkuje a sleduje, jak usilovně šlapající poslíček mizí za střechami domů. Pak rozlepí obálku. Uvnitř je jediná fotka. Jsou na ní pan Kavka s Milou Jasenskou, která má místo obličeje stále masku. Stojí u obrovského baobabu, drží se kolem pasu a mávají na pozdrav. Když snímek otočí, objeví vzkaz:

Nemáte ani ponětí, kolik sil mě stojí tohle přiznat, ale nejspíš jste měla pravdu. Sice to občas skřípe, ale jako dva dílky lidské skládačky (nebo jak jste to vznešeně nazvala) docela zapadáme, když ovšem nepočítám četné výměny názorů iniciované především z mé strany.

P. S. Právě teď se snažím Frantu psychicky připravit na jeho rozhovor se šamanem. Už dvakrát málem omdlel, když jsem ho chtěla vyprovodit na cestu.

Z Keni zdraví Mila Jasenská a František Kavka.

            Doktorka se usměje. Právě zažívá jeden z těch okamžiků, kdy je neskonale vděčná za svou profesi.