Poslední deník
Tahle povídka vznikla, tuším, před dvěma či třemi lety, ale jistá si nejsem. Co si naopak s jistotou pamatuji, je pocit, který jsem při psaní tohoto kousku měla. Nechala jsem své tvůrčí já jen tak bloumat, nepřemýšlela jsem nad tím, co píšu. Jen jsem psala, bezděčně, zasněně, v jiné sféře bytí. Těžila jsem z nepopsatelného absurdna, které mě bůhvíproč naplňovalo. I povídka je taková – absurdní, zvláštní, neuchopitelná. Já se vyřadila na ní a ona se vyřádila na mně.
Asi před týdnem začali mizet lidi. Jsou toho plný noviny, televize i internet. Mamka s taťkou se tváří, jako by se jim zhroutil svět, a vůbec všichni okolo mě se pořád mračí. A když se někoho zeptám, co se děje, kouká na mně, jako bych spad z višně, ale já to vážně nechápu. Vždyť lidi mizí každej den, ne?
Rozhodl jsem se, že si budu všechno psát. Jak to tak vypadá, za pár měsíců asi tenhle svět zanikne, takže to chci všecičko zaznamenat. Ze ségřiný skříně jsem ukradl z její zásoby nepopsanejch notesů ten nejtlustší s černýma deskama a pero značky Parker, který si střeží jako oko v hlavě, protože ho kdesi vyhrála v literární soutěži; že je zaprášený, to už ji nezajímá. Teď sedím na dně skříně, aby o mně nikdo nevěděl, a píšu o tom, co se poslední dny událo.
Začalo to ten den, kdy jsem s tátou rybařil a chytili jsme toho obrovskýho kapra, co vážil skoro dvacet kilo. Vraceli jsme se domů od řeky v dobrý náladě a ani v nejmenším by nás nenapadlo, co nám řekne mamka, až si hodíme rybářský náčiní do chodby a vrhneme se na ledničku. Pamatuju si přesně, co řekla i jak to řekla, a myslím, že taťka taky. Když jsme se hádali, kdo z nás má právo dojíst kyselý okurky, ani jsme si nevšimli, že mamka stojí ve dveřích. Byla jako stín a já se jí tak trochu lekl. Ruce jí visely podél těla, což mi bylo hned divný, protože moje mamka nikdy nemívala prázdný ruce, vždycky v nich něco držela nebo je měla aspoň založený v bok. Je naštvaná, napadlo mě hned, a začal jsem přemejšlet, co jsem neudělal nebo naopak udělal. Ale ona řekla: „Stalo se něco divnýho.“
Taťka zvedl hlavu a já hned využil příležitosti a ty kyselý okurky jsem mu vytrhl z ruky. Ani si toho nevšiml, a to mě trochu zklamalo, ale z jeho výrazu jsem poznal, že se asi fakt něco přihodilo. „Co se děje?“ zeptal se a já pochopil, že se bojí. Ucítil jsem lechtání v žaludku a otřásl jsem se, já se sice nikdy a ničeho nebojím, ale ti dva mě úplně vykolejili.
„Ty běž do svýho pokoje,“ vyštěkl na mně táta, jako bych něco proved, a mně to přišlo tak nespravedlivý, ale když jsem se chtěl hádat, tak na mě snad poprvý v životě zařval, ať poslouchám. Rozhodl jsem se, že s ním minimálně týden nepromluvím, a vyběhl jsem z kuchyně. Do pokoje jsem ale nešel, to určitě. Schoval jsem se pod schodištěm za krabice s přebytečnejma krámama, který jsme od tý doby, co jsme se nastěhovali, ještě nevyhodili. A všechno jsem si vyslechl. Ani je nenapadlo zavřít dveře.
„Stalo se něco divnýho,“ slyšel jsem mamku šeptat. „Nevím, jak to říct, zní to tak šíleně.“ Chvilku byla zticha, jako by hledala ty správný slova. „Prostě dneska zničehonic zmizelo z povrchu zemskýho patnáct set lidí. A ne třeba jenom v Americe, stalo se to po celým světě. A nejdivnější je, že ti lidi nejspíš odešli, ale zanechali po sobě všechny věci, nic nezmizelo, žádný stopy násilí nebo únosu. A několik z nich nejspíš odešlo uprostřed nějaký činnosti. Nějaká ženská z Berlína prostě zmizela, když umývala nádobí a nechala puštěnou vodu a dřez plnej talířů. A už se nevrátila.“
Zase bylo ticho, tentokrát delší, a já už si začínal myslet, že někam odešli, a chtěl jsem vylízt ze svýho úkrytu, ale pak jsem zaslechl taťkův hlas: „Moc čteš, vždyť je to blbost.“ A já s ním v duchu souhlasil, ale přišlo mi to všechno najednou hrozně vzrušující, a začal jsem tušit nějaký dobrodružství. Mamka byla sice paranoidní, to jí taťka říká skoro denně, ale na strašidelný historky byla machr. Co byste čekali od ženský, která věří na anděly, říká taky taťka.
„Vím úplně přesně, co si teď myslíš, ale tohle není žádnej výmysl. Říkají to všude, jen si zapni rádio nebo televizi a uvidíš,“ řekla mamka a mě bylo hned jasný, jak se teď tváří. Rty má určitě stažený do čárky a mezi obočím má vrásky, jak se mračí.
Pak se dlouho nic nedělo, taťka nejspíš sledoval televizi, a já se rozhod, že už z úkrytu vylezu a půjdu se porozhlídnout, co se děje. Byl jsem hrozně napjatej a připadal jsem si jako James Bond. Mamku s taťkou jsem našel v obýváku, tak jsem se potichu přiblížil ke dveřím a přikrčil se u stěny.
Televize blikala a slyšel jsem pořád dokola to samý. Lidi mizí, je to záhada, do pátracích akcí se vložili policisti z celýho světa, můžeme se jenom dohadovat, co se děje… Po hodině mě to přestalo bavit, a když jsem odcházel a ani se nesnažil bejt potichu, mamka s taťkou si mě stejně nevšimli a já byl zase zklamanej.
Další dny to bylo horší a horší. Mamka byla nervóznější a nervóznější a dokonce i taťka byl celej nesvůj a nechtěl se o tom se mnou bavit. Hrozně mě štval a já se rozhod, že nebudu uraženej, ale že mu nedám pokoj. A tak jsem mu byl celej den v patách a vyptával se pořád dokola a on mi zase pořád dokola říkal, že jsem malej rozmazlenej harant a ať mu dám pokoj, že mi stejně nic neřekne. Já toho věděl dost, pořád jsem poslouchal potají jeho rozhovory s mamkou, ale o tom on nic netušil a já mu to rozhodně říct nechtěl.
Každopádně jsem zjistil, že druhej den zmizely asi tři tisíce lidí a třetí den už osm tisíc. A bylo to čím dál záhadnější, tím víc, že to postihlo i naši malou zemičku, jak jí vždycky říká taťka. Ve zprávách pořád dokola opakovali, že se pohřešuje přes třicet lidí ze všech koutů Český republiky. Poctivě všechno zaznamenávám do notesu a vždycky píšu ve skříni, protože mě tam nikdo nevidí a já si připadám jako detektiv. Ségra ani nezjistila, že jí chybí její milovaný pero značky Parker, a já měl od ní aspoň klid. Je to stejně nefér, nemám ji rád, protože je starší a rodiče ji nechají dívat se pozdě večer na televizi a chodit domů o půlnoci. Teď všichni tři sledují zprávy a já jsem vosk.
U nás doma je teď televize puštěná skoro celej den a já mám pocit, že všichni zapomněli, že vůbec existuju. I kdybych běhal po domě nahej a křičel všechny sprostý slova světa, asi by si mě nevšimli, protože mají všichni tři nalepený oči na obrazovce. Mamka s taťkou si vzali dovolenou, slyšel jsem je říkat, že jsou jedni z mála šťastlivců, kteří ji dostali, a já ani ségra teď nechodíme do školy, což mi vůbec nevadí.
Čtvrtej den zmizelo dvanáct tisíc lidí, pátej den přes dvacet tisíc, šestej den skoro třicet pět tisíc a sedmej den zmizela naše sousedka a dalších padesát tisíc.
Konec týdne znamenal u nás doma zlom a nastala panika. To je ale asi slabý slovo. Myslím, že nikdo nepředpokládal, že by se nás to mizení mohlo takhle blízko dotknout. Stará paní Marečková bydlela v tom maličkým domečku vedle nás a pravidelně v sobotu nám nosila voňavou upečenou bábovku a pořád mě hladila po hlavě a říkala, že jsem hodnej kluk, a já se na ni šklebil, jak to šlo nejvíc, ale ona s tím nepřestala. A sedmej den prostě zmizela. Prej v jejím obýváku našli napůl vypitý kafe a rozpletenej fialovej svetr. Mamka asi hodinu brečela v koupelně a po celým domě se rozlíhaly její vzlyky a bědování typu: „Co se to děje? Co budeme dělat?“ a táta netrpělivě stepoval za dveřma a snažil se ji celkem zbytečně uklidnit. Ségra se začala zavírat v pokoji a vycházela jenom na jídlo. Taťka se zase snažil to všechno držet na uzdě, dát tomu pevnou ruku, jak říkával, a běhal od jednoho k druhýmu a vykřikoval povzbudivý hesla. Ke konci týdne zajel do supermarketu a přivezl tolik jídla, že se mu to málem nevešlo do auta, a vyhlásil výjimečný stav a zákaz vycházení. A já na rozdíl od nich dělal něco užitečnýho – totiž detektiva.
Už jsem svým kostrbatým písmem počmáral spoustu stránek černýho notesu. Byl jsem na sebe hrdej a ve svý důležitý práci jsem ani trochu nepolevoval. Tak nějak jsem tušil, že jednoho dne bude mít tenhle prachobyčejnej notýsek obrovskou hodnotu, ale vůbec nevím, jak mě tohle napadlo – nejspíš jsem se nakazil od ostatních těma řečma o konci světa a posledním soudu, čehož byly plný zprávy, a já jsem začínal mít pocit, že jsem jedinej člověk, kterej nepanikaří a zachovává klid.
S obrovskýma zásobama jídla a veškerejch dalších potřeb jsme zahájili další týden. Z povrchu zemskýho se prostě jen tak vypařilo celkem skoro sto čtyřicet tisíc lidí. I když se možná našel někdo, kdo věřil, že to, co se děje všude okolo nás, je pěkná blbost a vůbec to nesouvisí s realitou a jednoho dne to prostě skončí a život se vrátí do starejch vyježděnejch kolejí, tak i já začínal mít pocit, že to asi nebude jen tak jednoduchý. Nechce se mi to přiznávat, ale už jsem nebyl tak bezstarostnej a tak trochu i vzrušenej jako na začátku. Svět, na kterej jsem byl zvyklej, se pomalu ale jistě měnil a na mě dolíhaly chmury.
Někdy devátej den jsem přestal počítat, kolik dalších lidí zmizelo. Prostě jsem to nějak nechtěl vědět. Poslední číslo, který si pamatuju, bylo skoro tři sta lidí za den. Televizi i rádio bych nejraději rozmlátil na kousky, ty hlasy, oznamující všechny záhadný zmizení a neuvěřitelnost toho všeho, ty protivný hlasy, který bych nejradši sprovodil ze světa. Mamka s taťkou vypadali, že už toho taky mají plný brejle, a vůbec se to u nás strašně změnilo. Tichá domácnost, nazval by to táta, kdyby bylo všechno oukej, ale všichni jsme tak nějak věděli, že není. Nemluvili jsme spolu, každej byl uzavřenej do sebe, sám se svejma vlastníma obavama, a dokonce i já mlčel tolik, jako za celej svůj život nikdy. Myslím, že jsme byli všichni vystrašení. Ségra už asi dva dny nevylezla z pokoje, taťka sedával v obýváku, v rukách žmoulal síť, do který jsme chytili rekordního kapra, a nikoho už nezahrnoval svejma optimistickejma řečma, a mamka se zase zavírala v kuchyni a zírala z okna. Já naproti tomu pořád cestoval z jednoho pokoje do druhýho a sledoval, co se děje. Z okna jsem se nedíval, protože když už se někdo objevil na ulici, šel jako bez ducha, s rukama svěšenýma a prázdnýma a s hlavama podivně křečovitě vzpřímenýma a s mrtvýma očima a já z nich měl strach, vůbec mi nepřipadali jako lidi. Tehdy mi došlo, že odcházejí.
A pak zmizela i ségra. Nikdo z nás netušil kdy, prostě byla najednou pryč. Mohla klidně odejít už před třema dnama nebo i dřív, zavírala se v pokoji a nevycházela a my všichni jsme si mysleli, že prostě nemá náladu se s náma bavit, a ostatně, kdo by měl? Uvědomil jsem si, že už ji nikdy neuvidím a cítil jsem se, jako by ze mě někdo vysál všechen vzduch, a neměl jsem na nic náladu. Mamka už nepobývala v kuchyni ale v koupelně, asi potřebovala menší prostor, a taťka pořád vysedával v obýváku v jeho oblíbeným křesle. Nikdo nebrečel. Bylo ticho.
Mám strach. Ulice jsou plný lidí, kteří se tváří divně, a já si slibuju, že nikdy nevyjdu na ulici a nikdy víc se nepodívám z okna. Všichni jdou směrem k lesům za městem, mají prázdný ruce a mrtvý oči, a já se jich bojím. Ale nemůžu jít za mamkou, nevylízá z koupelny, zamyká se tam, a já bych za ní asi stejně nešel, protože se jí taky bojím. A táta mi taky nepomůže, jenom sedí na gauči a zírá před sebe a z očí mu mizí jiskra, kterou tam vždycky míval, a já vím, že jeho oči umírají a že budou jako oči těch lidí tam venku. Mám strach, mám hroznej strach. Pero značky Parker se mi v ruce třese a zápisky v notesu se skoro nedají číst.
Lidí na ulici přibejvá s každým dnem, a tím víc je všude okolo ticho. Nikdo nemluví, nikdo se nesměje, televize nefunguje a v rádiu to jen chrčí. Pořád píšu, abych něco dělal, protože nechci jen příhlížet, nechci se poddat, nechci přemejšlet o těch divnejch lidech.
Myslím, že mamka je pryč. V koupelně je úplný ticho. Odhodlal jsem se zaklepat, protože jsem měl divný tušení, ale nic se nestalo. Odešla.
Rozhod jsem se, že budu hlídat taťku. Nebudu spát, nebudu jíst, nebudu chodit na záchod. Nespustím z něj oči. Zůstal bych sám, a to já nechci, budí to ve mně děs a vždycky se rozklepu a srdce mi bije jako o závod.
Sedím na schodech a dveřma do obýváku sleduju taťkovu rozčepejřenou hlavu. Nehejbá se, ale já vím, že žije. Cejtím, že každou chvilkou to přijde. Zvedne se a odejde za ostatníma do prázdnoty. Vzdá to. Ale já mu to nedovolím.
Už tu sedím několik hodin. Zmáhá mě únava. Pero značky Parker mi padá z ruky a to, co jsem napsal, se už skoro nedá přečíst. Několikrát jsem se přistih, že koukám do prázdna. Tuším, co to znamená, ale přestávám mít strach. Jenom nespustit tátu z očí… Vydržet to…
Je skoro ráno, za oknem je šero, a táta vstal. Jdu za ním, ale zjišťuju, že jsem malátnej, jako bych nespal celej tejden v kuse, nohy se vlečou, jsem unavenej. Nezastavuj… Doháním ho, ale stojí mě to moc sil, nakonec ho chytím za rukáv a snažím se mu zabránit jít ven, zjišťuju, že nemůžu mluvit, místo slov se mi z hrdla ozve jakýsi zavrčení, kterýmu sám nerozumím, tak toho nechám. Několikrát zaškubu za tátovu košili a on se na mně podívá, v očích nemá nic, a já ho pustím. Je ztracenej. Je to jedno. Nechám ho jít. Je konec. A já půjdu s ním.
Na ulici je zima. A několik lidí se šourá kamsi za město, kde na ně čekají hluboký lesy a zapomnění. Už nemám strach, nic necítím, vlastně mi už ani není zima. Jediný, co si ještě uvědomuju, je notes, kterej mám zastrčenenj za kalhotama, a pero značky Parker v pravý kapse mikiny. Jdeme pomalu, držím se těsně za tátou. V hlavě mám prázdno, černo. Pravá noha, levá, pravá, levá, pravá… A pak nic.
Ruka se mi třese, když píšu do notesu události posledních minut. Nebo snad hodin? Dnů? Nevím, nemám vůbec ponětí, netuším, jakou dobu jsem byl mimo… Nohy šly samy od sebe, jako když letadlo letí na autopilota, nic jsem necítil, neviděl, prostě jsem šel, kam jsem jít musel, jako by někdo držel provázky a těmi mě ovládal, jako bych byl loutka. Přišel jsem k sobě, ale cítím, že to nebude na dlouho, před očima mám mlhu a moje tělo se chová, jako by bylo cizí, dělá mi potíže jen zvednout ruku, natož psát…
Nevím, jestli tohle někdo přečte. A zbyde vůbec někdo, kdo by mohl?
Zjišťuju, že jsme v lese, je tu tma, koruny stromů jsou tak košatý, že sem neproniká skoro žádný světlo. Jsou tu i další lidi, je jich hrozně moc, jsou jako armáda strojů… A
Proberu se a se rozhlídnu se kolem sebea na chvíli jsem při sobě, ale pak to zase ucítím. Už nemůžu psát…Oči…se mi…zamlžují…
Tma…stromy…pravá…levá…
Pravá…
Komentáře
Mně se opakování značky pera naopak líbí. Tento epiteton constans pěkně vystihuje uvažování dětí. Trochu jsem v tom viděl sám sebe, když jsem byl malý.
Děkuju. Přesně to byl můj záměr. 🙂
Poviedka ma nepustila až do konca. Dobre napísané, až na maličkosť – tretie opakovanie značky toho úbohého pera ma už dvihlo zo stoličky. A názov značky zaznel ešte niekoľkokrát… Ale ak to bol zámer a pero malo v celej tej veci prsty (v zmysle, že čím viac ten stav a práve týmto perom, a nijakým iným, chlapec opisuje, tým rýchlejšie príde aj na neho), alebo ak si mal čitateľ trochu polietať nad stoličkou… Poviedka sa ma drží aj po dočítaní, spúšťa moje verzie, hej, tak to má byť.
Díky za komentář. 😉
To s tím perem byl záměr, vypráví to malý kluk (nebo spíš píše) a na tom peru hodně lpí. Uznávám, že to byl možná trochu hloupý pokus, jak napodobit „hlas“ nedospělého hrdiny, teď bych to taky nejspíš napsala jinak.
Ale jsem ráda, že se líbilo. 😉
Skvěle napsaný 🙂 Měla bych dělat spoustu jiných věcí, ale tvoje povídka mě vážně vtáhla 🙂
Díky za příjemný čtenářský zážitek…i když trochu mrazivý 🙂
Díky moc, sice tě nerada odvádím od práce, ale těší mě, že si povídku někdo přečetl až do konce. 😉