Noční návštěva
Tuhle povídku jsem kdysi načmárala do čtverečkovaného sešitu v hodině českého jazyka. Na slohovku jí, myslím, bylo škoda. Když jsme měli odevzdávat naše výtvory, přepsané i ty na šmírácích, odevzdala jsem jen tu čitelnou verzi. Tu druhou, psanou mým miniaturním písmem, hieroglyfy, které snad přečtu jen já, jsem si nechala. Pamatuju si, že mě k tomuhle příběhu inspirovala Krylova písnička, která se mi zjevila v hlavě právě ve chvíli, kdy jsem měla vymýšlet další z tisíců nudných a stereotypních slohovek. Tuhle jsem si užila.
Jednou v noci mě navštívil anděl. Nejsem si moc jistá, snad jsem ho považovala za součást nějakého šíleného snu, nebo jsem byla příliš ospalá na to, aby mi to připadalo divné, ale každopádně vám teď povím, jaké to bylo.
„Hej, vstávej,“ řekl. „Nepůjčila bys mi nějaký dvd?“
Vůbec nevypadal tak, jak se na anděla sluší a patří. Byl maličký, obézní, kudrnatý a měl roztřepená křídla.
Posadil se na okenní parapet a začal si stěžovat: „Na nebi je strašná nuda, víš. Bůh na nás neustále ječí, abychom už jako vypnuli televizi a šli pomáhat bližnímu svému, tím teda myslí vás lidi, jenže já osobně sem přesvědčenej, že vy žádnou pomoc nepotřebujete. Životní styl jako vy, to bych si dal líbit.“
„To je to u vás tak hrozné?“ podivila jsem se.
„Jo,“ přikývl trpitelsky a pak se náhle zeptal: „Nemáš pivo?“
„Cože?“
„Pivo. Nebo víno, to je jedno,“ mávl rukou, a když jsem se vrátila z kuchyně s lahví piva, znalecky se na ni zadíval a začal pít. „Vy lidi se vlastně nemáte ani šanci nudit. Vymysleli jste si fakt neuvěřitelný množství různejch ptákovin, který vám usnadňujou život. Máte všechno, na co jen pomyslíte. Teď mluvím samozřejmě o tý materijální stránce. Máte pivo, tenisový kurty, kina, rogala, telku, na kterou se můžete klidně dívat celej den. Co vám vlastně chybí?“
„To nevím. Takhle, jak to prezentuješ ty, to opravdu vypadá ideálně,“ pokrčila jsem rameny.
„No vidíš, a přesto je na vás fakt děsnej pohled.“
„To jen tak z nebe vypadá,“ namítla jsem.
„Houbeles. My vidíme všecko a řeknu ti, na vás se dívat, je pěkný utrpení. Když se nudíte, spousta z vás vezme flašku a lehne k televizi a nudí se dál,“ pokračoval vášnivě a přitom upíjel z lahve.
„Ale ty teď taky piješ a říkal jsi, že tam u vás máte televizi taky,“ řekla jsem zmateně.
„Jo, z toho bude u starouše pěknej průšvih. Řekl bych, že je jedinej, kdo ještě dodržuje to svý desatero,“ uchechtl se. „Ale my už na to kašlem. Je to nevýhodný, víš?“ Potichu si říhnul a pokračoval. „Jak se tak koukám z nebe, nic vás už neomezuje. Vyhrožovat vám peklem nemá cenu. Desatero, morální zákony, pche. Děláte si, co chcete.“
„Ale všichni ne, i výjimky se najdou.“
„Je jich málo,“ odpověděl. „A v nebeským království propukla revoluce, jenže starouš je mocnej, a tak ji dokázal potlačit. Jsou na nás teď hrozný nároky… A já jsem chtěl aspoň ochutnat pivo, než mě srazí z oblohy a vyžene z požehnanýho království.“
„On tě za tohle vyžene?“ zděsila jsem se.
„Jo, pití je hřích,“ pokrčil rameny a několika vydatnými loky pivo dopil. „Dobrota,“ povzdych si. „No, ze starouše se stal diktátor, musí nás nějak ovládnout, když jsme se vymkli kontrole.“
„Ale proč tolik toužíte žít jako my? Já bych zase ráda byla andělem.“
„Celou tu dobu se ti to tady snažím vysvětlit,“ pokáral mě a škytl. „Vy lidé jste stejně natvrdlí. Starouš už vám tam dolů seslal tolik katastrof jako varování, ale vám to prostě nedochází. Ne, ne, stejně to jednou skončí apokalypsou.“
„To ne!“ unikl mi poděšený výkřik.
Anděl jen soucitně pokýval hlavou. Potom jsme dlouho seděli potichu, oba ponořeni ve vlastních myšlenkách. Nakonec můj noční společník promluvil:
„No nic, už musím jít. Až z nebe uvidíš padat cosi zářivýho, to budu já,“ mrkl na mě a najednou byl pryč. Na parapetu po něm zůstala jen prázdná lahev od piva.
Když jsem se ráno probudila, ještě tam byla.
Komentáře