Největší spisovatelská klišé

Při čtení se s nimi setkáváme pořád dokola. Jsou téměř v každé knize, skoro jako by bylo pro spisovatele povinné je do ní zahrnout, aby měl šanci uspět. Když se někde objevila poprvé, čtenář uznale pokýval hlavou a nadšeně chválil um spisovatelův. Dnes se ale přemnožila a my už je ani nebereme na vědomí nebo nám můžou lézt pořádně krkem. O čem mluvím? O knižních klišé!

Jaká klišé to jsou? Nejspíš ani nemusíte číst tenhle článek a dokážete si jich vybavit mraky. Já se nad nimi zamyslela a sestavila jsem seznam těch, se kterými se setkávám nejčastěji a při kterých mi hlavou bleskne už zase. Nedostalo se na milostné trojúhelníky, popis hrdiny pomocí odrazu v zrcadle, moudré čaroděje, nečekané odhalení rodinných pout, nezničitelného záporáka, kterému se záhadně vyhýbají všechny kulky/šípy, zatímco všichni okolo padají jako mouchy, svět ohrožený nějakým magickým  předmětem, který se ocitl v nesprávných rukou, do nenápadné myšky zamilovaný záhadný krasavec, po kterém touží celá škola a mraky dalších. O těch snad někdy jindy.

Také mě zajímalo, proč jsou mezi spisovateli tak oblíbená a pak mi došlo, že odpověď je prostá. Používat klišé je jednoduché, mnohem jednodušší než vymyslet svůj originálnější způsob. Navíc to, že fungují, je už dávno ověřené. Jsou jako naše provinilé slasti – líbí se nám, ale víme, že nejsou zrovna to nejlepší, co můžeme nabídnout. A spousta z nich je taky skvělou zkratkou, jak ve svém příběhu docílit toho, co potřebujeme. (Třeba povinná scéna, ve které se hrdinovi zdá sen – no není to bezva způsob, jak čtenáři ukázat, jak se hrdina cítí ve svém nitru? Nejsou sny odrazem jeho podvědomí?) Otázkou ale zůstává, jak dlouho potrvá, než z nich začnou čtenáři šílet. Nechcete přece, aby při čtení toho vašeho příběhu nešťastně kvíleli proč, proboha, proč zase tohle? Pojďme se tedy podívat na ty nejhříšnější.

Alespoň jeden mrtvý rodič

Těžko se hledá knížka, ve které by ani jednomu z hrdinů nezemřela matka nebo otec (anebo přinejlepším oba dva). Proč je taková spousta hlavních postav sirotky? Je to zvláštní, že zrovna něco takového je v příbězích tak populární. Spisovatel tím ale může docílit mnohého. Sirotek je totiž postava, se kterou se osud nemazlil, a s tím už se dá pracovat. Trauma ho může hnát k pomstě, ke konání dobra či zla, nebo mu může neustále připomínat, že život není peříčko. Zranitelní hrdinové jsou zkrátka ti nejlepší hrdinové.

Literárními sirotky byli třeba Harry Potter, Jane Eyrová, Tarzan, Mauglí, Oliver Twist, Huckleberry Finn, nemluvě o pohádkových postavách jako je Sněhurka nebo Popelka.

Trend, kterému se těžko odolává

Bledí třpytící se upíři a do nich zamilované nesmělé hrdinky už pomalu (naštěstí) přestávají vycházet z módy. Určitě úplně nevymizí, na druhou stranu už ale začínají sestupovat z knižního výsluní. Ano, bylo to nesmírně módní, ale čeho je moc, toho je příliš. Místo nich se teď objevuje jiná nadpřirozená havěť, do které se dá zamilovat (a věřte nebo ne, jsou mezi nimi i zombie). Po Harrym Potterovi chtěli taky všichni psát o kouzelnických a jiných podivných internátních školách a taky se to přejedlo.

Trendy zkrátka udeří rychle, každý z nich vytěží, co se dá a mlsný čtenář se jich po chvíli přejí. Ale nebojte, přijdou další. Možná právě proto mám ráda osobité spisovatele, kteří nevyužívají těchto módních vln a píší tak, jak jim to velí srdce. A úplně nejradši mám ty, kteří se nebojí v době, kdy je kniha chápána jako komerčního zboží, jít proti proudu. Třeba jak to udělal Filip Doušek s Hejnem bez ptáků.

Zpověď záporáka

Vždycky se pousměju, když na konci knihy vyjde najevo, kdo byl tím padouchem v pozadí, který vraždil/škodil/intrikoval, a ten pak v dlouhých souvětích popisuje hlavnímu hrdinovi proč, co a jak udělal. Pro příběh je to nezbytné, čtenář přeci musí pochopit, jak to bylo doopravdy. Tahle velká a překvapivá odhalení máme rádi všichni (pokud je tedy neprokoukneme už v půlce knihy), ale když se nad tím zamyslíme, záporák má i jiné starosti, než sáhodlouze vysvětlovat své pohnutky. Třeba konečně zničit svět, když mu tak hrozně ublížil, nebo zavraždit toho šťourala hlavního hrdinu.

Vyvolený (nejlépe věštbou nebo osudem)

Naprosto bezvýznamný člověk, který žije pokud možno na co nejzapadlejším místě, se vždycky ukáže být někým, kdo je vyvolený zachránit svět. Chudák má to privilegium stát se hrdinou, ale nejdřív musí projít výcvikem u někoho velmi moudrého. A během své cesty se dozvídá, že právě on je tím, o kterém mluví věštba… Takových zápletek je hodně. V tomhle případě vám to psaní ale klišé ztěžuje, protože napsat to tak, aby to ještě někoho bavilo, je docela oříšek.

Byl to jen sen…

Hrdina zažívá velká dobrodružství, nad kterými zůstává rozum stát, a pak bum. Probudí se a vyjde najevo, že to byl jen sen. Tohle v dnešní době nepřekvapí už žádného čtenáře, spíše ho to naopak jen popudí. Příběh jako sen byl moderní a novátorský v minulém a předminulém století, dnes už je jeho doba slávy naštěstí pryč.

Přesto se ale se sny neustále setkáváme, tentokrát ale jen s těmi, které jsou popsány maximálně na pár stránkách. Nezdá se vám divné, že většině postav se v příbězích zdá takový sen, který vám vždy víceméně objasní jeho myšlenky? Nejsou naše sny spíš spletí různých nesmyslů, které nás jen matou? V knihách jsou sny také matoucí, ale vždy vám sdělí něco důležitého o hrdinovi, což je sice skvělý a důvtipný způsob, ale tak trochu nereálný. 

A pak ztratil(a) vědomí…

Postava zažívá nějaké velké vypětí, ať už fyzické či psychické, a pak prostě omdlí. Tma, prázdno, ticho. Následuje probuzení na nějakém neznámém místě a vysvětlování toho, co se stalo. Proč tolik hrdinů v příbězích omdlévá? Myslím, že je to kvůli našemu vnitřnímu nutkání scénu či kapitolu nějak řádně ukončit a takové mdloby jsou přece skvělou a dramatickou tečkou. Je to taky nejlepší způsob, jak změnit místo děje, aniž bychom museli nudně popisovat, jak se tam hrdina dostal. Mám ale takový pocit, že dnes už lidé moc neomdlévají, pokud jim nedáte pořádnou ránu do hlavy nebo ty s nízkým tlakem nepošlete do vydýchané místnosti. 

A co Vy a klišé? Máte je rádi nebo se při nich chytáte za hlavu? Používáte je ve svých dílech? Já se přiznám, že v některých bodech jsem vinna. 😉