Než přijde Ježíšek

Vánoce jsou už sice za námi, jejich atmosféru si ale můžete připomenout v mé nové povídce. Napsala jsem ji do druhého workshopu pořádaného na fóru o tvůrčím psaní. (Pokud se chcete nějakého workshopu také zúčastnit, sledujte můj Facebook).

„Tak, děti, teď už jen musíme počkat, až zazvoní zvoneček. Pak budete vědět, že tu Ježíšek byl.“ Tatínek odložil příbor a spokojeně si pohladil plné břicho. Na stole před ním ležel talíř s kapřími kostmi.

            „Ale co když už tu byl a my ho neslyšeli?“ namítl Tomík a znepokojeně pohlédl směrem k obývacímu pokoji, tam, kde stál vánoční stromeček.

            „Nebo na nás zapomněl?“ strachovala se Klárka.

            Tatínek s maminkou na sebe pohlédli a tajemně se usmívali, což dětem jen přidalo další vrásku na čele.

            „Nesmysl.“ Dědeček vstal od stolu a nenápadně mrkl na oba rodiče. „Brzy ten zvoneček uslyšíte, ale musíte chvíli počkat. Bez trpělivosti to v životě moc daleko nedotáhnete. Pojďte, půjdeme do vašeho pokojíku a budeme Ježíška vyhlížet. A já vám k tomu budu vyprávět příběh, co vy na to?“

            Tomík s Klárkou se rozzářili, zato maminka s tatínkem se bůhvíproč zatvářili ustaraně.

            „Ne že jim zase budeš vyprávět sprosťárny,“ sykla maminka.

            Obě děti se usadily na posteli u okna a s očekáváním se zahleděly na dědečka. Ten si s předstíranou vážností odkašlal a uklonil se.

            „Jak jistě víte, děti, všechny moje příběhy, které jsem vám kdy pověděl, se opravdu staly. A tak je to i s tím, který vám budu vyprávět teď. Je o tom, jak jsem potkal tu nejskvělejší bytost na světě, vaši babičku.“ Klárka se zahihňala, když dědeček s rukama za zády začal přecházet po pokoji a doprovázel svůj příběh rozmáchlými gesty.

            „Byl jsem a pořád zůstávám umělcem, možná jsem vám ale ještě neříkal, že jsem se jako malíř už narodil. Kreslil jsem od té doby, co mi někdo jako malému škvrněti dal do ruky pastelku. A tak když se u nás ve škole objevila nová spolužačka a já se do ní okamžitě zamiloval až po uši, věděl jsem, že do téhle mise musím zapojit všechno, co mám. Rozumějte, tenkrát jsem nebyl takový fešák jako teď a vaše babička o mě sotva zavadila pohledem. Musel jsem na to jít chytře.“

            Dědeček si děti změřil lišáckým pohledem, a když se ujistil, že ho napjatě poslouchají, pokračoval:

            „A tak jsem začal malovat. To bylo taky jediné, co jsem tehdy uměl. Kdybych na ni měl promluvit, koktal bych a ona by si hned pomyslela, co jsem to za troubu. Ale když jsem vzal do ruky tužku a tancoval s ní po papíře, zvládnul jsem cokoliv. A co jsem maloval, ptáte se? Vaši babičku přece. Stejně jsem ji nemohl vyhnat z hlavy. Bylo mi tehdy patnáct let a vůbec poprvé jsem čelil pobláznění z lásky. Až tohle potká vás, budete chápat, jak jsem se cítil, jak se se mnou motal svět a jak mi ona připadala jako to nejkrásnější, co jsem kdy spatřil. To jsem se taky snažil namalovat.“

            Dědeček se odmlčel a chvíli se zdálo, jako by zapomněl, kde je. Pak se ale znovu otočil k dětem a mával kolem sebe rukama, jako by doopravdy maloval.

            „Kreslil jsem její obličej, její ruce, oči, pihovatý nos, její úsměv, kreslil jsem ji ve slunečním svitu a ve svitu měsíce, s duhou za zády a na pouti u stánku s cukrovou vatou. A každý ten obrázek jsem jí nepozorovaně prostrčil do její školní skříňky. Věděl jsem, že je našla. Mluvila o nich s kamarádkami a několikrát jsem je zahlédl v její aktovce. Ale proč jsem jí neřekl, kdo ty obrázky kreslí a proč? Protože jsem se bál, děti. Tak, tak, strach je do jisté míry dobrá věc, chrání nás, abychom si neublížili, ale většinou nás chrání až moc. Musíme se mu postavit, jestliže po něčem toužíme a on nám stojí v cestě. A já to udělal, ale trvalo to dlouho, než jsem se osmělil.“

            „Jak dlouho, dědo?“ zeptal se Tomík.

            „Skoro celý školní rok. Do té doby už vaše babička neměla kam ty obrázky dávat. Pokaždé, když jsem jí svůj nový výtvor hodil do skříňky, představil jsem si ji, jak se brouzdá svým pokojem plným listů papíru. Věděl jsem, že přišel čas. A tak jsem nakreslil poslední obrázek. Byla na něm ona a já a drželi jsme se za ruce. Rychle jsem ho prostrčil na obvyklé místo, abych si to náhodou nerozmyslel. A můžete hádat, co se stalo.“

            „Babička se dozvěděla, že jsi to ty, kdo kreslí ty obrázky,“ řekla Klárka.

            Dědeček ji laskavě pohladil po vlasech. Měly stejnou barvu, jako mívaly i ty babiččiny, než úplně zbělely.

            „Přesně tak. Den na to jsem otevřel svou skříňku a našel v ní taky obrázek. Musím říct, že vaše babička neuměla kreslit tak dobře jako já, ale tenkrát bych se rozpustil blahem, i kdyby mi poslala bůhvíjakou čmáranici. Byli jsme na něm já a ona, stáli jsme před školou vedle sebe, oba s aktovkami na zádech. A pod tím byl vzkaz: Počkej na mě po škole.“

            „A nevymýšlíš si zase, dědo?“ zeptal se Tomík.

            „Já? No dovol,“ zhrozil se dědeček a šokovaně se chytil za srdce. „Říkám vám pravdu a jen pravdu. Ten den jsem s vaší babičkou promluvil poprvé a přesně od toho dne jsme byli nerozluční. A tak jsme se, milé děti, seznámili.“ 

            Dědeček se mírně uklonil a děti mu horlivě zatleskaly. A jako by Ježíšek čekal, až příběh skončí, v tom okamžiku se rozezněl zvoneček.

            „Už je tady! Už je tady!“ Tomík s Klárkou vyskočili a hrnuli se ke stromečku. Dědeček však ještě chvíli zůstal v pokoji sám. Vytáhl z kapsy kalhot papír přeložený na čtvrtky, rozložil ho a dlouho se na něj díval. Ačkoli byl už celý umolousaný a křehký, stále na něm rozeznal dvě postavičky stojící před krabicí s nápisem ZŠ a skoro nečitelná slova napsaná úplně dole v rohu: Počkej na mě po škole.

            „Prý že si vymýšlím, věřila bys tomu?“ zamumlal. „Chybíš mi.“