Rutina slavných spisovatelů: Haruki Murakami
Každý z nás má své rituály, které s oblibou praktikujeme při psaní. Někdo si udělá pořádný hrnek kafe nebo čaje, jiný zase zapne hudbu. Mnozí rádi píší o samotě, zavření někde ve své pracovně či pokoji, aby se mohli zcela ponořit do příběhu, a ti ostatní vyhledávají veřejná místa jako kavárny nebo třeba posluchárny na vysokých školách. Vždy je ale inspirativní nakouknout do rutin slavných spisovatelů, a proto se v první vlaštovce z chystaného cyklu podíváme do tvůrčí dílny japonského autora Haruki Murakamiho.
Znáte Haruki Murakamiho, „toho spisovatele s divným jménem“? Pokud ne, je to rozhodně škoda. Jeho knížky jsou sice trochu zvláštní (tedy alespoň na mě působí jako z jiného světa), zato zážitek z nich je vždy velmi silný. Jeho román Kafka na pobřeží rozhodně patři k těm, na které jen tak nezapomenu. Murakami je ale také nesmírně inspirativní člověk, zvlášť pro nás, kteří se denodenně potýkáme se sebou samými a snažíme se psát. Jaké jsou tedy Murakamiho rituály?
Když mám rozepsanou knihu, vstávám ve čtyři hodiny ráno a pracuji asi pět nebo šest hodin.
Ještě nikdy jsem nenarazila na tak činorodého člověka, který by tak pečlivě dodržoval své návyky. Haruki Murakami totiž vstává ve čtyři hodiny ráno (což je čas, kdy mám hlubokou půlnoc) a pak pracuje v kuse přibližně pět nebo šest hodin. Něco takového by mě nejspíš vyčerpalo na celý den, pro Murakamiho ale den teprve začíná. Odpoledne si jde zasportovat, a to v takové míře, že by mnozí z nás asi padli za vlast. Já určitě. I když taky každý den běhám, rozhodně bych nezvládla 10 kilometrů, které tento 64 letý pán běhá pravidelně, aby trénoval své tělo a ducha a aby se jako každý rok mohl zúčastnit maratonu. Když neběhá, zaplave si minimálně 1500 metrů. Po sportu se Murakami obvykle ponoří do čtení nebo si poslechne nějakou dobrou hudbu. Bez výjimky chodí spát v devět hodin večer, aby nabral síly na další den. Tahle rutina je pro něj neměnitelná, a o to víc obdivuhodná. Murakami na tohle téma říká:
Dodržuji tuhle rutinu každý den beze změny. Samotné opakování se stává důležitým: je to jako forma hypnózy. Dosahuji tak hlubšího stavu mysli. Vydržet ale takovou rutinu po tak dlouhou dobu – šest měsíců v roce- vyžaduje obrovskou psychickou i fyzickou sílu. V tomhle smyslu je psaní románu jako trénink přežití. Fyzická zdatnost je stejně nezbytná jako umělecká vnímavost.
Kdykoli mám jedno ze svých neeproduktivních období, vzpomenu si na Haruki Murakamiho, což ve mně nejprve vyvolá výčitky svědomí, ale pak následuje vlna odhodlání a nadšení. Murakami patři k mým vzorům, k lidem, které obdivuji a kterých si vážím. Nastavuje laťku velmi vysoko, to ano, ale na druhou stranu je důkazem, že lidská mysl i tělo jsou schopné téměř čehokoliv, stačí „jen“ vytrvat. A když může postarší (v tomhle případě postarší pouze věkem, protože v jeho případě je věk opravdu jen číslo) spisovatel během jednoho dne až šest hodin psát, pak zaběhnout 10 kilometrů a ještě si číst, proč bychom já nebo Vy nemohli dosáhnout toho, po čem toužíme?
Poznámka: Pokud neznáte Murakamiho knížku úvah o psaní, běhání a životě s názvem O čem mluvím, když mluvím o běhání, rozhodně doporučuji.
Další poznámka: Tohle je první díl z chystané série článků o rutinách spisovatelů. Jestli chcete, abych něco zjistila o vašem oblíbenci, napište mi to do komentářů. 😉
Jak jste na tom se svými návyky Vy? A co si myslíte o rutině Murakamiho?
Dočetla jsem Kafku na pobřeží, a musela jsem se podívat na tvé stránky, co jsi o Murakamim zjistila 🙂 Vypadá to, že hlavního hrdinu, s přesně strukturovaným dnem a pořádnou dávkou fyzické aktivity psal podle sebe.
Děkuji ti za článeček, moc inspirativní.
Mimochodem, jsem ráda, že jsem – díky tobě -na Murakamiho po přečtení Norského dřeva nezanevřela, Byla by velká škoda Kafku na pobřeží minout. Patří k tomu nejlepšímu, co jsem četla.
Super, jsem ráda, že se Kafka líbil. Je to moje top Murakamiho kniha, četla jsem ji jako první a pak jsem byla z každé další knihy maličko zklamaná. 🙂
Jinak Murakami často tvrdí, že jeho knihy nejsou autobiografické, ale myslím, že se nezapře. :))
Nikdy jsem od něj nic nečetla, každopádně si myslím, že mít za vzor Japonce je opravdu odvážné 🙂
Mají naprosto jinou mentalitu a jeho nezlomné odhodlání je u nich v podstatě celkem běžnou věcí (hlavně u těch starších generací). Čímž jeho výkony nijak nezmenšuji, taky to obdivuji, ale u Evropana či Američana bych byla takovouto rutinou mnohem překvapenější 🙂
Je mi v podstatě jedno, jaké národnosti Murakami je. Pro mě je prostě obdivuhodná osobnost a dokáže mě vybičovat k lepším výkonům. Stačí si jen v mysli představit toho stařečka, jak uběhne x krát víc než já a pak ještě tvoří skvělé knížky. 😉
O tom žádná 🙂
Taky si od něj budu muset zkusit něco přečíst.
(Ne, vlastně ne, už teď tu mám hromadu věcí na přečteni a opravdu dlouhý seznam dalších věcí, co ještě nemám doma, ale číst je potřebuji:))
Murakamiho zbožňuju, taky je to můj velký vzor a inspirace. Je to opravdu obdivuhodný člověk. 🙂 Jsem moc ráda, že jsem se díky tobě dozvěděla něco nového o něm, děkuji. 🙂 Mimochodem, četla jsi od něj Konec světa & Hard-boiled wonderland? Jestli ne, určitě si to přečti! 🙂
Díky za přečtení i komentář. 😉 Jsem ráda, že někdo sdílí moje nadšení nad tímto člověkem. Je skvělý. 🙂 Konec světa jsem ještě nečetla, mám ho na seznamu. Díky za tip. 😉
Skvělé shrnutí a báječný nápad zpracovat spisovatelské rituály. Další z úžasných článků, kvůli kterým se na tvůj blog moc ráda vracím.
Přiznám se, od Murakamiho jsem zatím nic nečetla. Mám od něj Norské dřevo, které čeká spolu se vší další nashromážděnou beletrií, až budu mít po škole 🙂
Nicméně, Murakamiho návyky jsou skutečně obdivuhodné. Tohle si sice jako člověk s malými dětmi dovolit nemůžu (ani bych to nezvládla), ale nějaké rituály by to asi pro zvýšení efektivity chtělo 🙂
Děkuju moc, Báro, moc mě to těší. 😉
Murakami je zvláštní spisovatel, asi není úplně pro každého, ale jeho Kafka na pobřeží mě prostě dostal. A zmíněná knížka O čem mluvím, když mluvím o běhání je taky skvělá. Na Norské dřevo se ale taky pořád chystám a mám tu taky jeho nový kousek 1Q84. 😉
Tak tak, Murakami je tak trochu extrémní případ, ale je taky skvělou motivací, co všechno jde, když se chce. 🙂