Na konci světa

Už je to dlouho předlouho, co jsem na blogu naposledy publikovala nějakou svou povídku. Důvod je prostý: moc jsem toho nenapsala, a pokud jsem něco přece jen stvořila, nebylo to nic, s čím bych se chtěla chlubit na blogu. Teď to ale napravím, tady je má nejnovější povídka. 🙂Povídku Na konci světa jsem napsala do workshopu na fóru o tvůrčím psaní Reného Nekudy. Zadání bylo zdánlivě snadné: vymyslet příběh začínající větou z Pistolníka, prvního dílu Temné věže Stephena Kinga: Muž v černém prchal přes poušť a pistolník mu byl v patách. Tahle věta to má všechno: hlavního hrdinu, záporáka, konflikt i místo, kde se příběh odehrává. I tak jsem se s povídkou mořila asi tři měsíce. Chudák múza se příliš dlouho poflakovala a lenivěla, takže to šlo ztuha. A výsledek? Posuďte sami. 🙂

Na konci světa

Muž v černém prchal přes poušť a pistolník mu byl v patách. Pokaždé, když jeho zubožená bota dopadla na zem tvrdou jako kámen, zvedl se oblak prachu. Přesto pistolník viděl temnou postavu pohybující se kdesi v dálce naprosto jasně.

Vzdálenost mezi nimi se zkracovala, tím si byl jistý. Bezděky hladil popraskanými prsty pistoli, která se tady, na konci světa a všeho, stala jeho nejvěrnějším společníkem. Kdykoli se předivo reality začalo rozplétat, stačil jediný dotek kovu, uvědomění si tíhy zbraně, jediné jistoty a naděje. Jeho tiché modlitby nevelebily žádného z bohů, vzývaly nekonečnost pouště, touhu ublížit černému muži tím nejkrutějším způsobem a pistoli, na které záviselo příliš mnoho.

Té noci se pistolník uložil ke spánku na otevřené pláni, v jejímž středu stál velký, nepřátelsky působící balvan. Založit oheň už dávno nebyl problém. Křoviny byly tak vyprahlé, že se mu pod rukama div nedrolily.

S kloboukem spadlým do čela hleděl do plamenů a jako vždy se mu myšlenky stočily k jeho nemesis. Vzpomínal na den, kdy se stali bratry. Zatímco se v dálce před ním zamihotalo drobné oranžové světélko a černý muž se ukládal ke spánku, vracel se pistolník ve vzpomínkách do doby, kdy věřili, že příběhy ze šestákových sešitů, které si s nakažlivým zápalem půjčovali v místní zanedbávané knihovně, jsou posvátnější než sám zákon.

Billy a Jamie obtočili prsty kolem čepelí svých nožů, hleděli si s dětskou vážností do očí a se syknutím řízli. Bolelo to jako čert, ještě víc než jim představivost dovolila, ale nedali to na sobě znát. Zakrvácenými dlaněmi uchopili jeden druhého za předloktí a přísahali.

„Bratře,“ řekl Jamie.

„Bratře,“ řekl Billy.

Od toho dne kolovala v jejich žilách krev toho druhého a tehdy také tímto mlčenlivým rituálem zpečetili své osudy.

Pistolník zvedl dlaň k očím a za světla narůžovělého soumraku sjel pohledem po tenké bílé jizvě. Táhla se souběžně s čárou života od palce skoro až k zápěstí. Nikdy tak úplně nezmizela.

Syn čarodějnice, syn pistolníka. Dvojice kluků, kteří našli přátelství až jeden u druhého. Jamie vždy stál v ústraní, poznamenaný pověstí své matky, o jejíchž černých rituálech se šeptalo v saloonu nad panáky místní mizerné whisky (už se ale nemluvilo o tom, že čarodějnici potají navštěvuje každý druhý, kdokoli, komu zoufalství nedávalo jinou možnost než obrátit se k temným kouzlům). Billy si však na pošramocení své pověsti vystačil sám – narodil se se zaječím pyskem a nikdy se neodvážil zvednout svůj znetvořený obličej od země a hrdě ho nést.

Děti z osady je neoslovovaly jmény, dokonce ani Charlotte, alespoň zpočátku ne. Volaly po nich urážlivými přezdívkami, házeli kamením a plivaly jim na boty. Víc si však netroufly ve strachu z černých kouzel Jamieho matky a stříbřitě se lesknoucí hvězdy na klopě kabátu Billyho otce. Poté, co se stali bratry a nerozlučnými přáteli, se však něco změnilo. Děti se jim začaly vyhýbat, byli prostě dva chlapci, o kterých se mluví šeptem, napůl pohrdlivě a napůl vzrušeně, ale hovor utichá, jakmile se k vám přiblíží. Děti už je zraňovaly jen slovy, která oni nemohli slyšet, a to bylo dobré.

Pistolníkovi klesla víčka a než usnul, na sítnici mu ještě krátkou chvíli setrval obraz dvou chlapců v příliš velkých džínách. Usmívali se, i když jim horká krev zasychala na zápěstí.

Následujícího dne dorazil pistolník do Grey’s Hollow, opuštěné díry, která vypadala přesně jako jedno z měst duchů, o kterých s Jamiem čítávali v sešitových vydáních strašidelných příběhů. Byla tu jen jedna prašná ulice  lemovaná několika křivolakými domy. Z jednoho z nich vyběhl vyzáblý pes, ale pistolníkovo bleskové tasení pistole z pouzdra, pohyb, jež byl nedílnou součástí jeho identity, přiměl to zvíře s kňučením zase zalézt zpět.

Hlaveň pistole se pak bleskově obrátila k temnému oknu za pistolníkovími zády.

„Vylez,“ řekl klidně, „slyším tě dýchat. Vím, že jsi tam.“

V prázdném obdélníku dveří se objevil duch muže. Byl kost a kůže a jeho pokožka působila dojmem, jako by byl průsvitný. Špinavá lněná košile visela na jeho ramenech jako beztvarý hadr.

„Nestřílej, pistolníku,“ zaskřehotal muž. „Ten druhej říkal, že se tu objevíš. Taky říkal, že mě přiměješ, abych ti o něm všechno řek.“

„Tak mluv,“ vybídl ho pistolník, zbraň ale nesklonil.

Muž se třaslavě nadechl a s rukama stále zdviženýma v obranném gestu spustil: „Přišel dnes brzo ráno, vklouzl sem jako stín, ale já si všim, že žádnej stín nevrhal. Divný, moc divný. Byl tichej, ani prach se pod jeho nohama nerozvířil. Schovával jsem se a ani jsem nedejchal, ale on na mě i tak promluvil. Nikdá by mě nenapadlo ho okrást nebo napadnout, to fakt ne, šel z něj strach. Řek, že se tu zakrátko objeví ten, co ho pronásleduje, prej pistolník, ale jeho poslední kulka nepatří mně, to ne. A řek, že ten pistolník bude mít zaječí pysk a bude se o něho, toho divnýho chlapa, zajímat a já mu mám všecko povědět, pokud je mi život milej. A taky mu mám říct, že za Grey’s Hollow není nic než pustina, šílenství a smrt.“ Muž v očekávání zmlkl a upíral na pistolníka prázdný pohled.

„Dobře,“ řekl pistolník a konečně sklopil zbraň. „Ta kulka skutečně není určená tobě. Teď půjdu a ty mě necháš jít.“

Muž se zajíknutím zmizel v domě a pistolník klidným krokem pokračoval v cestě. Čekala ho neúprosná poušť.

Jamieho matce už celé roky nikdo neřekl jinak než čarodějnice. Žila bez muže a svého jediného syna, kterého podle povídaček štamgastů prý zplodila se samotným ďáblem (no vážně, dyť se tomu děcku podívejte do vočí), vychovávala v chatrném stavení na kopci nad osadou. Pěšinu nahoru vyšlapali ti, kteří pronášeli plamenné proslovy o vypálení té barabizny i s tou ženskou uvnitř, zatímco díky takovým, jako byli oni, neměla čarodějnice o kšefty nikdy nouzi.

Billy se s Jamiem scházel kdekoli, jen ne nahoře na kopci. Pěšina vinoucí se mezi pokroucenými stromy, které věrně připomínaly pařáty démonů, mu dokázala spolehlivě zježit chlupy na zátylku. Jamie však předstíral, že si toho nevšiml. Stejně tak nikdy nezíral na Billyho groteskní jizvu, která mu kroutila rty i rysy v obličeji, a odvracel pohled před jeho modřinami, které jako by nikdy nemizely.

Jednoho dne však pohled odvrátit nedokázal a všechno se změnilo.

Začalo to poměrně neškodným zvoláním „Hej, zaječí ksichte!“. Billy pokračoval v chůzi. Už dlouhé měsíce ho bandy dětí z osady nechávaly být a on doufal, že to byl jeden z těch výkřiků, kterým si dotyčný dodával na kuráži, ale ve skutečnosti toužil po střetu ještě méně než jeho oběť. Mýlil se. Určitě to bylo tím, že s ním nebyl Jamie, protože jen málokdo se mu dokázal dívat do očí a zároveň pomýšlet na nějaké nepřístojnosti. Billy samotný by však nezastrašil ani motýla a moc dobře to věděl. Přidal do kroku.

„Ale no tak, Billy, copak se nepozdravíš se starými přáteli?“ Syn Freda Coopera ho pár dlouhými skoky předehnal a zastoupil mu cestu.

Billy sklopil hlavu a mlčel v naději, že pro své trapitele nebude představovat zajímavou kořist a nechají ho jít jen s pár šrámy. Copak ho jeho otec nic nenaučil? Copak mu neříkal, ať si aspoň nenadělá do kalhot, když už má dostat pár bolestivých ran? Copak neví, že by těm starším klukům měl zírat přímo do očí, zatímco si z něj udělají prozatímní terč? Copak musí svého otce neustále utvrzovat v přesvědčení, že je největším zklamáním jeho života?

Když dopadla první rána, spolu s krví mu málem vytryskly i slzy. S dalším kopancem už opravdu plakal a nenáviděl se za to. Nakonec kvílel a žadonil, zatímco mu hlavou zběsile probleskovala jediná myšlenka. Tvůj otec by se styděl. Bylo by mu z tebe nanic.

A pak to ustalo. Billy nebyl s to zvednout hlavu z prachu, ale zpod nateklého pulzujícího víčka spatřil siluetu přibližující se k nim. Kráčela pomalu, přízračně pohybovala rukama kolem zaoblených boků, a čím blíže byla, tím víc v ní Billy poznával čarodějnici, Jamieho matku. Černé prosté šaty za ní povlávaly a dlouhé zcuchané konečky vlasů se jí kroutily pod úrovní pasu.

Starší kluci ji sledovali přikovaní na místě a zdálo se, že na Billyho zapomněli. Jakmile žena pozvedla ruce a už už se chystala vykřiknout nějakou strašlivou kletbu, rozutekli se. Billy dokonce zaslechl někoho z nich poděšeně vykřiknout.

Ucítil, že ho někdo s heknutím zvedá ze země, a jeho rozmlžený pohled padl na Jamieho, který se nad ním skláněl.

„Kde je…?“ zachrčel Billy, ale vlastní hlas se mu zadrhl někde hluboko v hrdle.

„Má matka tu nikdy nebyla. Vyčaroval jsem její iluzi.“ Jamie přerývaně dýchal a snažil se ho vytáhnout na nohy. „Ještě jsem tak úplně nepřišel jak na to. Byla to mizerná magie, ale stačilo to, aby si ti pitomci nadělali do kalhot.“

„Ty jsi…,“ začal Billy.

„Ano, něco mě naučila matka, ale spoustu jsem se toho naučil sám z knih. Pak ti o tom všechno povím, ale teď tě musím dostat někam, kde tě dají do pořádku. Musíš se zvednout.“

Jamie Billyho podepřel a i když byl o půl hlavy vyšší, kolena se mu pod tíhou Billyho zesláblého těla prohýbala.

„Vezmu tě domů,“ řekl Jamie. „Ke mně nemůžeme, je to moc daleko. Na ten kopec tě nedotáhnu.“

„Tam ne, tam ne, ne…“ zasténal Billy, ale nebyl si jistý, jestli si svůj hlas jen nepředstavoval, protože Jamie ho rozhodným krokem napůl vlekl k šerifově domu.

Pistolník zanechal Grey’s Hollow daleko za sebou a opět propadl poušti. Naplnila jeho duši až po okraj a žhnula tam spolu s neuhasínající touhou ukončit tohle šílenství tou jedinou kulkou v komoře pistole. Blížili se ke konci světa a všeho, pistolník to cítil a určitě to věděl i černý muž.

Kráčel s tvrdohlavou setrvačností, otupělý k únavě, a přemýšlel, kdy se Jamie stal jeho nepřítelem. Bylo to už ve chvíli, kdy ho magií vytrhl ze spárů starších chlapců z osady? Nebo když přihlížel, jak Billyho vlastní otec dává synovi jednu ze svých potupných lekcí? Nebo vedlo jedno k druhému, až se jejich přátelství začalo rozpadat, jako když prstem svrhnete jedinou kostku domina?

Billyho otec byl mužem činu, který pro vyšší dobro neváhal obětovat téměř nic. Jako šerif si vedl až obdivuhodně dobře, ačkoli spravedlnost pro něj byla jen prázdným pojmem, heslem ze slovníku pro vzdělance. V krutém světě pouště vítězila hbitá ruka a přesná muška a whisky tu byla od toho, aby za bezesných nocí otupovala šrámy na duši.

Pro Jima MacDougalla byl jeho jediný syn Billy zdrojem neustálého rozčarování. Slaboch narozený o měsíc dříve, který s příchodem na svět zabil svou matku a jedinou ženu, kterou kdy šerif nepohrdal. Tvář měl rozpuklou jako přezrálé ovoce. Děcko vřeštící celé noci jako smyslů zbavené a lekající se každého stínu. Kluk, který jako by ani nebyl jeho krve.  Vyzáblý, hloupý zbabělec, který se mu nedokázal podívat do očí.

A pak se po dlouhém dni, kdy mu ani dno lahve nedopřálo útěchu zapomnění, objevil jeho syn ve dveřích celý od krve a špíny. Podpíral ho ten vysoký tmavooký kluk, syn čarodějnice.

Jim shodil nohy ze stolu a vztek se v něm rozhořel stejně rychle, jako by měl v útrobách suchou slámu a někdo škrtl zápalkou. Nerozčilovalo ho, že se Billy zapletl do nějaké šarvátky, ale to, že z ní zjevně vyšel jako poražený, pokořený a zesměšněný. Sotva se držel na nohou a domů ho musel dovléct ten kluk, Jamie. Vsadil by se, že Billy brečel a kvičel jako podřezávané sele. Jimovi se zvedl žaludek.

„Slabochu,“ řekl s ledovým klidem a odplivl si. Plivanec jen těsně minul Billyho botu. „Vidím, že jsi stále ještě nepochopil, co to znamená být mužem. Myslím, že je čas na další lekci, co říkáš?“

Billy věděl, co to znamená. Rány a na jeho zádech a modřiny se nikdy nestihly zahojit a on měl sotva šanci zapomenout. „Ano, pane,“ zamumlal tak tiše, aby ho Jamie neslyšel. Nedokázal říct, zda ho více drtí strach z otce nebo stud před přítelem. Když otec stále vyčkával, bylo mu jasné, že ani jednomu už se neubrání. „Prosím,“ dodal hlasitěji.

„Tak ty prosíš,“ ucedil Jim pomalu mezi zuby. Z jeho dechu byla cítit levná whisky, zatímco si beze spěchu rozepl opasek a vypletl ho z poutek džínsů. „A ty, jmenuješ se Jamie, že jo?“

Jamie přikývl a v očích se mu zračil vzdor. „To nesmíte,“ řekl.

Jim se uznale rozchechtal a ukázal na Jamieho páskem. „Máš kuráž, kluku. Líbíš se mi. Na rozdíl od tohohle zatracenýho zbabělce tady se umíš postavit sám za sebe jako chlap. Ale tahle lekce bude poučná i pro tebe, takže tu hezky zůstaň a sleduj, jestli už malý Billy konečně pochopil, že muži nikdy neprosí o milost, neškemrají a hlavně nebrečí.“

Billymu se zdálo, že Jamie se chystá k útoku. Pozvedal dlaně stejně jako iluze jeho matky, kterou vyčaroval, a Billy si byl jistý, že udělá něco podobného. Vykouzlí nějakou představu, která jeho otce vyděsí nebo mu ublíží. Pak však Jamie pohlédl do jeho očí a když se jejich pohledy setkaly, něco se v Jamieho výrazu změnilo. Spustil paže podél boků.

Pokaždé, když kovová spona opasku rozedrala Billymu kůži, zas a znovu, se jeho bolestné sténání rozléhalo domem. Jamie se díval a ani jedinkrát neodvrátil pohled. Díval se a Billymu se skrze slzy zdálo, že vidí v kamarádových očích něco, co by tam být nemělo. Dychtivost, fascinaci a úžas. A Billy ho v tu chvíli nenáviděl ještě víc než svého otce.

Čím víc kulek v komoře ubývalo, tím více si pistolník uvědomoval naléhavost svého poslání. Když mu jich zbývalo pouhých pět, musel zastřelit hlady napůl šíleného kojota, který se mu chystal zabořit špičáky do tepny na krku. Vyhublému zvířeti se ještě v agonii třaslavě zdvíhal hrudník, ale pistolník už nevystřelil.

Kulky číslo čtyři a tři padly při lovu. Když spatřil několik králíků, nebyl si jistý, zda je to skutečnost nebo klam jeho blouznící mysli. Neminul a toho večera se jeho tábořištěm linula omamná vůně čerstvě upečeného masa.

Předposlední kulku vypálil z čiré hlouposti a právě tuhle si nejvíc vyčítal. Polomrtvý hlady, v nekonečné poušti, osamělý a pohybující se na nebezpečně tenké hranici mezi šílenstvím a snem ho vyděsil stín. Nejspíš jeho vlastní.

Zbývala už jen jedna jediná kulka a cíl cesty byl blízko, stejně jako vykoupení nebo zatracení.

Charlotte nebyla jako ostatní dívky z osady. Jamie s Billym ji potkávali v knihovně a často ji vídali usazenou na verandě v houpacím křesle s nosem zabořeným do těch šestákových příběhů, které čítávali oni sami. Bylo na ní cosi tajemného. Jiné dívky se vybízely a smály se vysokými hlasy nebo byly hrubé a drsné jako jejich otcové, zatímco Charlotte se často jen potutelně usmívala za hřbetem knihy nějakého dobrodružného románu.

Samozřejmě do ní byli oba zamilovaní, i když jeden druhému by to nepřiznali. Zprvu předstírali, že si jí nevšímají, později však začali vyhledávat záminky zapříst s ní rozhovor. A nakonec se jejich nenápadné soupeření přerodilo v boj.

Toho dne, kdy Jamie přihlížel šerifovým výchovným metodám, se mezi Jamiem a Billym cosi zlomilo. Jako by mezi ně někdo zasel semínko rulíku zlomocného a ten pomalu klíčil a svým jedem otravoval jejich přátelství. Nakonec se jeden druhému nedokázali podívat do očí a Charlotte stála mezi nimi jako neochotný smírčí soudce a zároveň pomyslná trofej pro vítěze jejich sváru.

Nesmělý Billy si s ní celé hodiny povídal o velkých příbězích a tajně snil o tom, že spolu odjedou někam do města nebo ještě dál. Jamie jí učaroval svými kouzly, která se učil z matčiných knih, a pověstnýma hlubokýma očima. A Charlotte, která se zmítala od jednoho k druhému, jejich nepochopitelná rivalita začala také vstřikovat jed do žil.

„Ne, neodjedu s tebou, Billy,“ řekla, když se konečně odhodlal nabídnout jí budoucnost vysněnou nad stránkami dobrodružných příběhů.

Zprvu se snažil utišit své bušící srdce, do něhož to odmítnutí ťalo obzvlášť bolestivě, a vzápětí mu to došlo. „Co ti Jamie řekl?“

Charlotte na něj jen smutně hleděla a beze slova odešla.

Té noci se Billy vkradl do otcovy ložnice a tiše popadl jeho opasek s pouzdrem na pistoli, který visel spolu s jeho džínami přes židli. Ujistil se, že sebral všechny kulky, které našel, a dlouho stál nad mužem s neoholenými tvářemi oddychujícím v posteli. Jim celý večer propil v osamění ve svém domě a nejspíš si ani nevzpomínal, že si sundal kalhoty a padl do peřin obličejem dolů. Billy nakonec ruku z pistole spustil. Smrt si pro Jimyho MacDougalla přišla v hloupé přestřelce se štamgasty až o dva roky později, kdy se z jeho syna kdesi v poušti stal pistolník.

Billy se vydal k čarodějčině chatrči. Pařáty stromů lemujících prokletou pěšinu už ho dávno neděsily, když nyní nahlédl do bezedné prázdnoty lidské duše. Křičel do tmy jeho jméno, dokud se dveře s vrznutím nepootevřely a on nezaslechl krákavý ženský hlas.

„Je pryč,“ řekla čarodějnice. Billy spatřil přízračný pruh měsíčního světla na jejím obličeji. „Odešel dnes večer.“

A tak začala jejich pouť na konec světa. Černý muž si udržoval náskok a Billy, nyní pistolník s tváří spálenou od slunce a ošlehanou větrem, se držel za ním. Dny, měsíce, roky. A v mysli mu pulzovala jediná myšlenka. Zabít toho, kdo mu vzal všechno.

Černý muž na něj čekal na samém okraji pouště, který v strmém útesu padal do dechberoucí hloubky. Došli na konec světa.

„Konečně se opět setkáváme, bratře,“ řekl Jamie.

Když mu pistolník po letech pohlédl do tváře, zjistil, že jeho nepřítel vypadá přesně jako tenkrát, kdy se ho s otcovou pistolí vydal zabít. Nezestárl ani o den, zatímco pistolník sotva připomínal toho hubeného kluka s chmýřím na bradě.

„Konečně,“ přisvědčil pistolník. Na tuhle chvíli čekal tak dlouho, ale výstřel ještě nezazní, ještě ne. Musel to slyšet. „Řekni mi, co jsi tehdy Charlotte napovídal. Řekni mi, proč jsi přihlížel, jak ze mě můj otec div nevymlátil duši. Řekni mi, proč se ti to tak líbilo, že jsi sotva dokázal odvrátit zrak. Řekni mi všechno, a já tě možná zabiju o něco milosrdněji, než mám v plánu.“

Černý muž roztáhl ústa v širokém úšklebku. „Celé roky v tobě ty otázky kypěly, ale když je vypustíš z úst, nikdy nezní tak, jak sis to představoval, že? Nu což, líbí se mi tvá přímočarost. Koneckonců jsme urazili kus cesty, abychom se mohli setkat, drahý příteli.“

Pistolník vyčkával.

„Ach Billy, ty vůbec netušíš, o co tady běží, že ano?“

„Mluv, Jamie, čas her už dávno pominul, nemyslíš?“ Pistolník klidně položil prsty na rozpálenou zbraň. Pohladil ji, láskyplně a dychtivě.

„Jak je libo, bratříčku,“ usmál se Jamie. „Máš tři otázky a já to vezmu od začátku. Půjdu ale rovnou k věci, protože jsi na to čekal tak dlouho a já nemám to srdce ti tvé odpovědi odpírat. Měl bych tě však možná varovat. Neuslyšíš to, co chceš slyšet. A neuslyšíš ani to, co si myslíš, že uslyšíš.“

Obloha za pistolníkovými zády se začala zbarvovat do ruda a stín pod jeho nohama se přízračně prodlužoval. Byl to jediný stín široko daleko, ale pistolník si toho sotva všiml. Hleděl černému muži do jeho podmanivých očí a hodlal tak pokračovat až do samotného konce. Neubránil se hořké myšlence, že jeho otec by byl nejspíš hrdý.

„Dobrá, první otázka. Proč jsem se jen díval? Proč jsem nezakročil, když tě tvůj otec bil? To je prosté, na to přece nepotřebuješ znát mou odpověď. Stačí se zeptat sama sebe. Mně to bylo jasné hned, jak jsme na sebe pohlédli. V tu chvíli jsem věděl, že kdybych něco udělal, kdybych tvého otce srazil kouzlem, nenáviděl bys mě ještě víc, nemám pravdu?“

Po dlouhém tichu nakonec pistolník přikývl. Ano, neunesl by, že z něj Jamie přímo před otcovýma očima udělal ještě většího zbabělce, kluka, který se schovává za zády čarodějčina syna. A otcova odplata by byla strašnější než cokoli, co by si jen dokázal představit.

„Pokračuj,“ vyzval černého muže.

„Ptal ses, proč jsem z tebe nespustil oči, když jsi tam ležel v krvi a bolestí jsi div neztrácel vědomí. Proč jsem raději neodvrátil pohled a neušetřil sebe toho strašného výjevu a tebe studu? I tahle otázka má prostou odpověď, ačkoli z tvého úhlu pohledu sotva snadno pochopitelnou. Kdyby ses v tom okamžiku dokázal vidět mýma očima, porozuměl bys. Obávám se ale, že ti bude muset stačit mé vysvětlení.“ Černý muž, kdysi Jamie, se odmlčel a rozhodil rukama, jako by ho pistolník přistihl při krádeži čerstvě upečeného chleba v kuchyni. „Ten den jsem tě totiž poprvé spatřil. Zní to zvláštně, já vím, ale tenkrát jsem viděl ne toho Billyho, kterým ses chtěl stát nebo jakým tě chtěl mít tvůj otec. Viděl jsem tebe, zbaveného všech očekávání, tužeb, nejistot a pochyb. Víš, jestli jsem se něčemu naučil, pak tomu, jak dokáže být utrpení odhalující. Seškrábe hezký barevný nátěr téměř ze všeho a zbyde jen to, co je pod tím. Pravda. Možná ošklivá, drolící se, hrbolatá, odpudivá na pohled, ale pravda bez příkras a lží. Agonie ti strhávala z tváře masku kousek po kousku a já spatřil tvou pravou tvář. Možná se mi líbilo, co vidím, možná ne. Velice záhy mi však došlo, že tě ztrácím, a neexistovalo nic, co bych mohl udělat. Musel jsem se stát tvým nepřítelem.“

Pistolník dlouho seděl mlčky a s hlavou skloněnou pozoroval muže v černém, který trpělivě vršil drolící se křoviny na ohniště. Kolikrát viděl v dálce zašlehnout plameny, kolik nocí je dělila doposud nepřekonatelná vzdálenost? Nyní sledoval svého dávného přítele, jak mu oheň poskakuje mezi prsty a poslušně rozpaluje hranici do ruda.

„A Charlotte?“ zeptal se.

„Tady se teprve dostáváme k tomu nejzajímavějšímu,“ přikývl černý muž. „Byl jsi přesvědčený, že tě odmítla kvůli mně, že? Ale to se mýlíš, příteli. Ten den mi také řekla ne na tu stejnou otázku a i já si myslel, že za tím stojíš ty. Byli jsme slepí, copak to nechápeš? Charlotte jsme ani ty, ani já nemilovali zdaleka tolik jako představu pokoření toho druhého. Ona to věděla.“

„Já ji miloval,“ řekl pistolník. „A přišel jsem tě zabít.“

„Tak to skoncuj. Na co ještě čekáš?“ Černý muž se usmíval s koutky úst lehce zdviženými, i tváří v tvář smrti výsměšný jako vždy.

V pistolníkovi opět vzplála ta stará žhnoucí nenávist k tomuto muži a všemu, co mu pouhé pomyšlení na něj připomínalo. Jeho ruka hbitě hmátla po otcově koltu, palec natáhl kohoutek a pouští se rozletěl ohlušující výstřel, který vyplašil hejno vran někde v dálce.

Kulka neomylně našla srdce černého muže.

A pak prolétla skrz a zavrtala se do země několik metrů od nich.

Několik okamžiků pistolník nechápavě hleděl na svého nepřítele, který neumíral, ačkoli by měl prázdnýma očima vzhlížet k nebi a vypouštět z plic poslední výdech.

„Ach, Billy, vidím, že ti konečně došlo, že to nejsem já, komu se mstíš,“ řekl černý muž smutně. „Mstíš se sám sobě. Vždycky tomu tak bylo.“

A pak pistolník pochopil.

Věděl, proč černý muž zdánlivě nezestárl ani o den, proč nevrhá žádný stín a proč jím jeho poslední kulka prolétla, aniž by trhala tkáně a lámala kosti.

„Magie,“ zašeptal. „Jsi jen iluze. Celé ty roky jsem se honil za pouhou iluzí.“ Hrůza prostupující jeho ochromeným tělem mu nedovolovala se nadechnout.

Černý muž pomalu přikývl. „Nikdy by ses nezastavil. Pronásledoval bys mě, tedy mé skutečné já, dokud bys mě nezabil. Ale já chtěl žít, Billy. Já tě vždycky měl rád, po tom večeru se pro mě nic nezměnilo. Nikdy jsem netoužil po tomhle nesmyslném soupeření. Ty jsi mi nedal jinou možnost.“

Pistolníkovo hrdlo se konečně uvolnilo a on se sípavě zhluboka nadechl. Uvědomil si, že v ruce stále třímá kolt, příjemně těžký, ale zbytečný, a roztřeseně ho zasunul zpět do pouzdra. Pravda. Jak snadné je přivírat před ní oči, a jak nelehké je vidět ji přímo. On ji nechtěl znát a celé věky se honil za přízrakem.

„Přišel jsem o tebe, i Charlotte jsem ztratil. Neměl jsem nic, jen svou matku posedlou kouzly,“ pokračoval muž v černém. „Chtěl jsem začít znovu, někde daleko, na místě, kde mě nikdo nezná, kde moje matka není čarodějnice, ale jen obyčejná žena, kde žije dívka, která mě má ráda, a kde mě můj nejlepší přítel nechce zabít. Právě v tomhle okamžiku vede mé skutečné já někde tam,“ mávl černý muž iluzivní rukou neurčitě za pistolníkova záda, „úplně jiný život. Možná jsem osamělý a společnost mi po večerech na mé prodělečné farmě dělá whisky, možná právě chovám na klíně svou dceru a vyprávím jí o polibcích za letní noci a nebezpečných přestřelkách. A možná ležím někde v truhle pár čísel pod zemí. Nevím, důležité je, že jsem se rozhodl žít a udělal pro to všechno, co jsem mohl. Kdežto ty, můj drahý Billy, ses vždycky žít bál, a proto jsme teď tady, ty a já na konci světa.“

Oba se zahleděli do dáli, kamsi za příkrý sráz, kde už nebylo nic, jen líně se převalující hustá mlha a nicota. Za jejich zády zanechalo slunce na rozloučenou na horizontu růžový opar a poušť se s každým okamžikem nořila víc a víc do šera.

„Nemám už žádné kulky,“ promluvil pistolník po chvíli. Hluboko uvnitř cítil, že ten čirý vztek a nenávist, které v sobě přiživoval, pomalu odplouvají, jako když břeh v uklidňujícím rytmu omývají vlny. Zbyl jen smutek.

Černý muž pokýval hlavou. „Ano, byla to dlouhá cesta, příliš dlouhá. Záleží ale na tom, jestli tu pro tebe končí nebo po ní chceš kráčet dál. Tady na konci světa tě čeká jistá smrt, a nemine tě, i když se teď ke mně obrátíš zády a budeš pokračovat. Nemine žádného z nás, ale možná se s ní nemusíš setkat už dnes. Kdoví, třeba uplynou roky, než tvá pouť dospěje ke svému konci, ale než se tak stane, snad po cestě objevíš něco, pro co stojí za to žít.“

Pistolník zamyšleně hleděl na okraj srázu. Hlubina zapomnění ho lákala jako zoufalou můru světlo ve tmě, ale pak se ohlédl a spatřil poslední zbytky dne a krajinu plnou pomalu pohasínajících barevných odstínů rudé, zlaté a šedé. Nikdy předtím ho nenapadlo, jak je vlastně poušť krásná.

„Já budu pokračovat dál,“ řekl černý muž a vyčkávavě na pistolníka hleděl, „protože jsem pouhým zrcadlovým odrazem sebe sama a své poslání už jsem splnil. Zbývá jen dozvědět se, co čeká poutníka na konci jeho putování. Nemyslím si ale, že je to i tvým osudem. Pověz mi tedy, budu mít i v tomhle posledním úseku cesty společníka?“

Pistolník pomyslel na beznadějně prázdnou komoru pistole a čutoru, která mu mohla poskytnout sotva pár doušků teplé vody. Pokud se nestane zázrak, čeká ho v poušti pomalé umírání, ale po chvíli si uvědomil, že vrtí hlavou. V mysli mu vytanula napůl zapomenutá vzpomínka. Charlotte se v ní usmívala, běžela po vyprahlé pláni a ohnivě rudé vlasy za ní vlály spolu s její pomněnkovou sukní. Snažil se ji dohonit a zastrčit jí ty rozdováděné pramínky za ucho, tak jak to dělával vždycky. Mohl by ji najít a vyprávět jí o cestě na konec světa a zase zpět a ta představa v něm probudila něco už dávno zapomenutého. Naději.

Jamieho mladá tvář se roztáhla v úsměvu. „Šťastnou cestu tedy, příteli,“ řekl.

Pistolník pokývl na rozloučenou, otočil se k okraji srázu zády a usadil se u ohně. Stráví zde noc a brzy ráno se vydá domů. Když se znovu ohlédl, byl sám.