Kreativita = postavit se svému strachu čelem

Pokud píšete, určitě jste se s tím už setkali. O čem mluvím? Mám na mysli ten okamžik, kdy najednou začnete o svém výtvoru pochybovat, najednou se vám ten geniální nápad tak úžasný nezdá a to zpracování… Bude tohle vůbec někdo číst? Nemarním tu čas? Je to hloupost, neumím psát, tak o co se tu snažím? A právě v takové chvíli se všechno láme…

Tento okamžik totiž rozhoduje. Představte si vysokou zeď a před ní skupinku lidí. Všichni jsou odhodlaní zkusit se dostat na druhou stranu. A tak se rozbíhají a snaží se tu překážku překonat. Po neúspěchu se začnou sami sebe ptát, jestli jsou na to dost dobří, jestli se nepřecenili. Jedni se otočí a odejdou – na druhou stranu se nikdy nedostanou. A pak jsou tu ti druzí – ti, kteří zatnou zuby a vráží do té zdi hlavou, rameny, drápou se nahoru, vyskakují nebo hledají někoho, kdo by jim mohl pomoci. Takoví se na druhou stranu dostanou, dříve nebo později.

S psaním je to právě tak – vytváření příběhu nám často staví do cesty pevné a vysoké zdi. A je jen na nás, jak se s nimi popereme.

Píšu už od dětství, je to moje vášeň i tak trochu prokletí. A neustále se učím. Za ty roky jsem se velmi nemotorně přeplazila přes několik zdí a stále jim ještě není konec. Ale víte co? Jakmile překonáte třeba jen jedinou, a nemusí být nijak zákeřná, přes ty ostatní už vám to půjde zase o trochu lépe. Je důležité to prostě nevzdat a přijmout fakt, že psaní je běh na dlouhou trať. Na zatraceně dlouhou. 

Asi už chápete, co vám chci tímhle článkem říct. Psát (a nejen to, i žít) znamená bojovat se sebou sama  a především se svými strachy. Proč pochybujeme? To k nám promlouvá náš vnitřní hlas, který nás chce uchránit všeho zlého, často nám ale brání i v tom dobrém. Trvalo mi dlouho, než jsem se naučila ho odkázat do patřičných mezí. A ejhle, každé dílo, které rozepíšu, také dokončím. Dřív jsem dopsala asi jednu povídku z deseti. 

Nedávno jsem na blogu publikovala článek o kreativitě, ve kterém jsem se zamýšlela (spolu se třemi mistry v oboru), co že to vlastně je. A teď mám novou „definici“: 

A co Vy? Jak čelíte vysokým zdem? 😉