První verze příběhů stojí za nic, a o to hůře se píší

V jednom z předchozích článků jsem své pokusy o psaní příběhů přirovnala k šplhání po schodech. Vždy se snažím zlepšovat a překonávat překážky, ale čím víc stoupám, tím těžší je vydrápat se na další schod. Momentálně se snažím dostat na schod s názvem „dopsání první verze“, který je zatím mnohem větší než já.

Dokončit první verzi příběhu je pro mě zatím nepřekonatelný oříšek. Proč? Problém není v tom, že bych nepsala (však víte, že píšu každý den), ani v tom, že nevím, o čem psát.

Problém je v tom, že s každým dalším slovem, které přibyde, cítím, jak můj příběh nestojí za nic. Je tam moře věcí, které nedávají smysl, spousta logických děr, které nějak musím zaplnit, spousta mizerných dialogů a postavy ploché jako papír. Jako celek to působí neohrabaně, jako ta nejhorší kniha na světě. 

Tohle vědomí nedokonalosti toho, co píšu, totiž okamžitě přináší pochyby, a ty sílí a sílí, čím blíže si je pustím k tělu. A s pochybami jde v ruku v ruce chuť s tím vším skoncovat. Možná vás dokonce popadne strach, že věnujete spoustu času snu, který se vám nejspíš nikdy nevyplní a vy se tak budete pořád honit za horizontem.

Znáte tenhle pocit?

Já ano. A dokonce velice dobře, protože tohle poslední dobou při psaní prožívám denodenně. Ale nevzdávám to. Místo toho to beru jako výzvu, něco, co je prostě součástí psaní a já se tím nesmím nechat pokořit. A tak jsem si vymyslela pár způsobů, jak si tohle všechno nepustit k tělu, a porozhlédla se na Inspiraci pro kreativce po nějakých moudrech.

Když mám krizi, říkám si:

1. Je to první verze. První z mnoha. Až ji dopíšeš, neznamená to, že je to konečná verze. Znamená to začátek.

„Píšu první verzi své knihy a připomínám si, že pouze házím písek do kbelíku, abych z něj poté mohla stavět hrady.“ Shannon Haleová

2. Psaní tě baví, nemůžeš bez něj být, tak si piš sama pro sebe. Až tu mizernou první verzi dokončíš, nikdo to přece nemusí číst.

„V první verzi si ten příběh vyprávíte sami sobě.“  Terry Pratchett

3. Kdybych to teď vzdala, znamenalo by to, že jsem jen oběhla další kolečko a nikdy se z toho běhání v kruhu nevymotám.

„Jestliže má vzniknout dobré dílo, spisovatele pronásleduje přirozená nejistota, ale také tvrdohlavost, která prohlašuje: Mám co říct a taky to řeknu.“ Tim Bowler

4. I kdybych napsala tu nejhorší první verzi příběhu a nedokázala z toho udělat nic jiného, než hroznou přepsanou verzi, pořád to není konec světa. Je to cesta a ta vede pořád dál. Psaním tohohle příběhu jsem se přece naučila spoustu nových věcí. Každé „selhání“ je svým způsobem dobré, pokud si z něj dokážu něco odnést a příště neselhat nebo selhat lépe.