Jak ze mě Andrzej Sapkowski udělal pitomce
Začetla jsem se do prosincové Pevnosti a v rozhovoru s polským spisovatelem fantasy Andrzejem Sapkowskim na mě náhle vyskočilo, že jsem pitomec. Možná jsem, ale chce se mi nesouhlasit. Zajímá vás, jestli taky spadáte do Sapkowskiho kategorie pitomců? 😉
V rozhovoru padne otázka: Patří váš hrdina (tím se myslí zaklínač Geralt) k těm postavám, které si začnou žít vlastním životem, bez ohledu na to, co pro ně stvořitel naplánoval? A Sapkowski na ni odpověděl:
Tvůrce, který hrdinům dovolí žít vlastním životem, který dovolí, aby se mu tvorba vymkla zpod kontroly, je pitomec, ne tvůrce. (Pevnost 12/2014, strana 32)
Tím jsem tedy byla zařazena mezi pitomce, protože nechat žít postavy vlastním životem je něco, co mě na psaní zkrátka baví. Sice mi to přináší pár pozdějších komplikací, když zjistím, že jsem se odklonila od původní vize a musím něco přepsat, ale na druhou stranu tu svobodu měnit směr potřebuji. Moje múza se totiž zapře a odmítá spolupracovat, když pro ni vytvořím podrobný plán.
Moje poznámky ke knize. Plánování mi ale stejně dlouho nevydrželo.
Diskuze mezi intuitivními spisovateli a spisovateli „plánovači“ je, zdá se, nekonečná. Pravdu nemá samozřejmě nikdo, protože co člověk, to jiný přístup k tvorbě. Pan Sapkowski to sice vidí poněkud radikálně, já ze sebe ale pitomce udělat nehodlám. Moje cesta k hotovému románu je sice plná zatáček, oklik, výmolů a uzavřených úseků na dálnici, ale jednou tam snad dorazím. A dorazím tam po svém, protože to ani vlastně jinak neumím.
Tenhle rozhovor mě přiměl vytáhnout první poznámky ke knize, kterou mám už několik měsíců rozepsanou, a porovnat je se současnou verzí. Překvapilo mě, jak moc se moje představa o výsledku změnila, a jak moc jsem uhnula z té původní představy. Dokonce jsem se divila, že je to psané mou rukou. Jak jsem v psaní postupovala, najednou mi ten svět ožil pod rukama a rozrůstal se do nečekaných směrů. Pořád ten příběh ale držím v mezích, zase tak velký pitomec nejsem, abych ho nechala úplně ulétnout (i když by to byl zajímavý experiment o mé bláznivé mysli).
Vím, jak to celé skončí a přesně tam se snažím dostat. A docela často překvapím sebe sama, když se mi v hlavě vylíhne nová myšlenka či nápad, která tomu příběhu dodá nečekaný rozměr. Nebo mě překvapí postavy, které o sobě nečekaně odhalí něco, co jsem o nich netušila.
Tvůrčí psaní je pro mě zkrátka proces neustálého odkrývání příběhu a přesně to mě na tvoření fascinuje. Jako bych ten příběh teprve četla a zároveň psala.
A jak to máte vy? Píšete příběh nebo příběh píše vás? 😉
Postavy nemohou žít vlastním životem už jen z principu věci. Dělají jen to, co autor vymyslí. Jde samozřejmě pouze o metaforu a vím, že někteří lidé to berou hrozně vážně a dušují se, že nic takového není možné.
Já to vidím tak, že do příběhu vstupuji s určitým nápadem a myšlenkou, jak to bude pokračovat. Pokud se to v průběhu psaní změní, tak jsem prostě dostal nápad lepší a zapracuji ho. Není to tím, že by postavy žily, ale že já přišel na něco nového. V tom případě to samozřejmě ničemu nevadí.
Jiný případ je, pokud mám napsat povídku o 10ns a odevzdám román. Nebo chci napsat povídku na téma Tma a napíšu o teence co dostala kolo. Autor musí umět usměrnit příběh, pokud to je třeba.
Btw. zvláštní chlívkový systém.
Jasně že tím „postavy si žijí vlastním životem“ nikdo nemyslí, že by doopravdy ožily a zmocnily se spisovatele a jeho příběhu. To se může ve skutečnosti stát jenom v příbězích (viz film Ruby Sparks). 😉
Okey musim priznať, že som tak trochu „pitomec“, ale rozhodne si nenechám od múzy skákať po hlave a to, čo som si naplánovala, bude aj keby to malo znamenať, že sa jej vzopriem 😀
Je pravda, že ak niekomu poviem, že postavy si žijú vlastným životom, pozrie na teba ako na blázna 😀 Ale niekedy je to proste tak pekne spontánne a realistické.
Pitomci jsme asi podle Sapkowského stejně všichni, takže nevidím důvod, proč bychom si to nemohli dělat po svém. 😀
Já něco takového lidem radši neříkám, jen těm, kteří sami píší. 😀
Já si myslím, že příběh by měl být vymyšlený před začátkem psaní, a změny v průběhu psaní jsou známkou neprofesionality – tím nechci nikoho urazit, já mám taky největší nápady ve chvíli, kdy začnu psát. 😀
Můj názor vychází asi z toho, že čtu a píšu detektivky, kde všechno musí sedět, zapadat. Autor na straně 220 něco zmíní a na straně 390 to na čtenáře vybalí jako pojítko a ukazatel na vraha. Kdyby se detektiv někde cestou splašil, asi by to dobře nedopadlo. A co se týče autora zmíněného v článku, jehož jméno nechci vyslovit: Měl jsem tu čest zmíněný rozhovor v Pevnosti také číst a budu si dávat pozor, abych takového člověka v jeho tvorbě nikdy nijak nepodpořil. Mít vlastní názor je jedna věc, ale nazývat pitomci lidi, z velké části určitě jeho čtenáře, kteří ho živí a vytváří jeho popularitu, to se prostě nedělá.
Tak v případě detektivek je jasné, že to musí mít pevnější strukturu. Na druhou stranu se nebráním tomu, pokud mne napadne v danou chvíli nějaká krátká situace na dokreslení atmosféry, klidně ji připíšu. A v detektivce přece na konci taky vrah může/nemusí uprchnout. 🙂
Já mám takovou povahu, že by mě asi nebavilo, pak jen psát podle plánu a naplňovat tak osnovu. Chci ten příběh odhalit až v průběhu psaní. Neřekl bych, že je to neprofesionální, ale na poli detektivek je to asi o něčem jiném.
To s těmi pitomci, s tím souhlasím. Nikdy bych neřekl o někom, že když to dělá jinak, tak je pitomec. Obzvlášť, když se jinou cestou dobere ke stejně dobrým výsledkům. 😉
Tak určitě záleží na žánru, který člověk píše, třeba u té detektivky asi není moc dobré nechat se unést. A právě proto detektivky nepíšu. 🙂 A stejně jako Jan bych neřekla, že je něco v psaní profesionální nebo neprofesionální – když píšeš první verzi, může být ostatním úplně jedno, jak k tomu dojdeš. Hlavní je, jak potom vypadá výsledek po x editacích. A jinak co se týče Sapkowského, taky si nemyslím, že by to byl idiot, co slovně napadá druhé. Myslím, že je to prostě trochu neomalený cynik, co si nevidí do pusy. Tím ho ale neomlouvám, moje sympatie si tím vůbec nezískal. 🙂
A co že to říkal Bradbury? Že spisovatelský blok neexistuje? Nemyslel on tím náhodou, že kdo má blok, není spisovatel? A toho každý žere. Ale jak něco podobného řekne někdo jiný, je to hned cynik a idiot. Já se tu musím Sapkowského zastat (a to nejen pro to, že je na mém TOP 5). Nemusel to říct, tak jak to řekl, to krapet přehnal, ale musíme ho brát s rezervou. On prostě neuznává intuitivní psaní. Já také ne. A nevěřím, že to Sapkowski myslel doslova. Kdo četl ságu Zaklínače mi dá za pravdu. Tam mu třetí a čtvrtý díl utekl tak daleko od původního příběhu, že i on sám uznal, že se ze ságy o Zaklínači stala sága i Ciri.
Já si říkala, kdy se ozveš. 😀 Mě ani nejde o to, co Sapkowski říká, ale spíš jak to říká. Pokud vím, Bradbury neřekl, že ten, kdo má spisovatelský blok, je pitomec a ne spisovatel. Řekl jen, že pro něj spisovatelský blok neexistuje, takže srovnávat tyhle dva mi přijde trochu mimo mísu. 😉
Já nenapsal, že Bradbury řekl, že kdo má blok je pitomec, ale že není spisovatel. Mě to z jeho strany taky přišlo hodně nabubřelé. A co se týče toho jak to řekl, ono těžko hodnotit z přepisu rozhovoru. Z textu nevyzní emoce, nevyzní ten správný kontext. Mohl se u toho klidně smát, mohl to být vtip ale čtenář to nepochopí. Ale jak jsem psal výše, když si dám dohromady jeho ságu s tím, co řekl, nevěřím, že to myslel tak vážně.
Zvláštní je, že pro mě byl Sapkowského výrok jen podnětem k zamyšlení, ale všichni tu nejvíc řeší právě to, co Sapkowski řekl. 😀 Jasně že v rozhovoru nepoznáme, jak to vlastně myslel..
Já se přiznám, že při psaní moc neplánuji. Teda alespoň si nedělám žádné větší poznámky. Stačí mi jen pár popsaných skutečností v příběhu, o tom jak postavy vypadají apod. Do textu si maximálně píšu průběžnou osnovu, co bude v následujících 1-2 kapitolách. Ale jestli zahradník zabije paní domácí nebo pošťáka, absolutně netuším. Jeden čtenář mi řekl, že mám dobré dialogy, tak to bude asi tím. Samozřejmě někde už konec znám a vím jaké role mají postavy v příběhu, ale to je tak všechno. Strašně mě rozčílilo, jak Filip Doušek (autor Hejna bez ptáků) na jedné přednášce vysvětloval, jak plánoval v příběhu všechno možné a všechno to analyzoval. Knihu pak psal prý snad dvanáct-třináct let. Tenhle přístup se mi zdá strašně „profesorský“ – není v tom žádná tvůrčí přirozenost. Nehledě na to, že tímto tempem do konce života napíše už jen maximálně 3 knížky, jestli hodlá psát dál.
Každý to máme prostě jinak a Filip Doušek je toho příkladem. Jeho tvůrčí proces mě nerozčílil jako tebe, naopak mi připadal neskutečně zajímavý (i když takové plácání se v příběhu by mě asi dovedlo k šílenství). 😉 Je myslím matematik nebo analyzuje data (něco z toho), takže to má nejspíš v povaze. Když na nějaké přednášce ukazoval svoje diagramy , divila jsem se, že z toho vůbec něco dokáže vyčíst. Ale bavilo mě to sledovat. 😉
No, on mne možná nerozčílil jenom jeho způsob práce, ale celá jeho osoba. Prostě mi nepřišel sympatický.