Jak jsem začala psát každý den

Určitě jste si všimli, že publikuji články méně často. Není to proto, že bych na blog zanevřela, ani proto, že by mi docházely nápady. Je to vlastně jednoduché – každý den se věnuji tvůrčímu psaní.

Je to tak. Z nějakého důvodu se v mém případě neslučuje psaní článků o psaní a vlastní tvoření. Buďto jedno nebo druhé. A momentálně každý den večer sednu k počítači a píšu, pokud je to možné každý den bez výjimky (což se mi, zatím, nedaří úplně stoprocentně). Inspirovala jsem se většinou spisovatelů a na vlastní kůži zakouším to, o čem se se začínajícími pisálky podělili. Téměř každý z nich totiž radí ve stručnosti to samé: Hodně psát a hodně číst. Psát každý den. Vytvořit si spisovatelskou rutinu. 

Řeknu vám, že na tom něco je.

Často od jiných příznivců tvůrčího psaní slýchávám, že si na múzu musí počkat, že pracuje proti nim, když z ní slova lisují násilím. Taky jsem to mnohokrát zažila. Múza prostě ne a ne přijít, nechala mě na holičkách a někde daleko se mi vysmívala. Jenže když to s psaním myslíte vážně, nemáte na výběr a musíte na ni vyzrát.

Častokrát jsem si říkala, že na takovém stroji by mi to psalo samo. Nebo kdybych odjela do jižní Francie. Nebo kdybych si pořídila Moleskine… Ono je to ale o dost jednodušší – prostě vezměte, co máte (kus papíru, tužku, počítač…) a pište. Nic víc nepotřebujete, to jen vaše mysl si vymýšlí důvody, proč to nejde tak dobře, jak by se vám líbilo.  — Zdroj obrázku: commons.wikipedia.org (psací stroj, na kterém psal Robert E. Howard)

Dala jsem si předsevzetí, že ten příběh, který mi leží v hlavě už roky, prostě napíšu a tečka. Rozhodla jsem se inspirovat těmi, kteří už to dokázali a uspěli, tedy publikovanými spisovateli. Začala jsem psát každý den a zapisovat si, jak se mi daří, popřípadě nedaří (doporučuji vést si přehled, motivuje vás to). Zpočátku jsem byla plná nadšení, takže to šlo samo, ale pak se mi do toho začal motat život – jinými slovy další aktivity, povinnosti, práce, škola, cestování a další.

Někdy jsem byla nucená den vynechat, jindy jsem si našla způsob. Nejhorší to bylo právě na cestách, kdy je kolem vás tolik nových zajímavých podnětů, že nemáte na psaní ani pomyšlení. Je těžké překonat ten počáteční odpor (ano, stále ho mívám a asi to nikdy nepřestane), ale jakmile k psaní zasednu, po pár větách zmízí někde v nedohledu a zůstane mi jen fascinace příběhem a to potěšení, že to, co vytvářím, vychází ze mě.

Už takto píšu více než dva měsíce, čistého času je to o nějakých dvacet dní, kdy jsem nepsala, méně. Cítím, že už jsem si vytvořila onu rutinu, o které mluví publikovaní spisovatelé. Nemusím se nutit do psaní, prostě vím, že večer, až mám všechny ostatní povinnosti hotové, sednu za klávesnici a napíšu alespoň něco. Z toho „alespoň něco“ se pak najednou stanou normostrany.

Z vlastní zkušenosti můžu říct, že psací návyk se vypěstovat dá, ale je to jako se vším ostatním – není to zadarmo. Chce to hodně sebezapření a nadšení pro věc. A pokud nevíte, proč se chcete dobrovolně každý den mořit, pak to taky nejspíš nemá smysl. Jestli ale chcete jednou držet v rukou čerstvě vydanou voňavou knihu, jejímž autorem jste vy, pak asi víte, o čem mluvím.

A co Vy a psaní každý den? 😉