(Ne)nechte si poradit

Když jsem kdysi dávno předávno začala psát moje první výtvory, neměla jsem ani ponětí o nějaké koncepci díla, gramatice, dialozích či vývoji postav. Po pravdě řečeno, bylo mi sedm a bylo mi to fuk. Psala jsem pro pouhou, ale omamnou radost z příběhu a tvoření.

Jenže s přibývajícím rozumem a léty mi docházelo, že to nestačí. Čím víc knih jsem přečetla, tím víc jsem si byla jistá, že všechny dobré knihy mají něco společného. Co to ale je? Odpověď jsem začala hledat v příručkách o tvůrčím psaní, na internetových serverech pro psavce a v různých článcích, které mi strýček Google s péčí vyhledal.

A přišel další zlom. Najednou jsem věděla, jak psaní příběhu funguje, znala jsem všechny možné finty, prošla spoustu rad a nasála do sebe vědomosti. Jenže psaní samotné vázlo. Zničeho nic to bylo těžší než jindy. Jako by všechna ta pravidla, která se usadila v mé hlavě, výstražně blikala pokaždé, když jsem se jedno z nich chystala porušit. Věděla jsem až moc a moje kreativní já bylo zadušeno tím racionálním a puntičkářským.

Což mě přivádí k hned několika otázkám: Kde je hranice mezi tím, co je nutné vědět a dodržovat, a tím, co jenom brzdí kreativitu? A je psaní podle rad opravdu kreativní? Není to jen mechanické opakování toho, co ve většině případů funguje v již vydaných a úspěšných knihách? Nakolik bychom se měli řídit radami, které nám předkládají profesionální spisovatelé? Nakolik bychom měli zůstat sví? 

Co myslíte Vy? 🙂