Sluha příběhu
Přivedlo mě to k otázce: ovládá příběh autora nebo naopak autor ovládá příběh? V případě Pullmana má navrch vyprávění samotné. Spisovatel se jím nechá vést, naslouchá mu, zaznamenává ho a podřizuje se mu. V jednom z rozhovorů prohlásil, že nic není důležitější než příběh, protože právě on láká čtenáře a nutí ho číst dál (pokud má ovšem potenciál a je zajímavý).
To je také důvod, proč jeho Zlatý kompas, Jedinečný nůž a Jantarové kukátko jsou fantasy knížky, i když on sám tento žánr příliš neuznává. Ve zkratce prostě udělal to, co bylo pro vyjádření jeho myšlenky v příběhu nejlepší – podvolil se, napsal fantasy a odnesl si za to několik prestižních cen.
V podstatě s Pullmanem souhlasím – příběh je to, co dělá knihu knihou. A ano, spisovatel by měl udělat to, co je podle něj nejlepší pro příběh. Co se ale stane, když autor narazí na něco, k čemu má odpor a co by nikdy za normálních okolností neudělal? Napsal by, dejme tomu, velmi konzervativní psavec scénu plnou násilí a sexu?
Možná je nejlepším řešením zlatá střední cesta, ale to je, myslím, individuální. Druhým extrémem je však příběh v roli vašeho sluhy. Už od začátku víte, co se stane, máte vše pečlivě rozvržené a zbývá jen vše naťukat do počítače. Osobně mi tento způsob nesedí, už jen z toho důvodu, že bych se nedokázala původní linie držet. Většina věcí mě napadá až při samotném psaní. Jsem kreativní za pochodu, tak říkajíc.
A co vy? Ovládáte příběh a máte ho ve své moci? Nebo jste jeho sluhou? 🙂
Na tohle doporučuji trilogii Inkoustové srdce – Inkoustová krev – Inkoustová smrt. Podle mě je to totiž kniha o tom, jak tvoří příběh autor, jeho postavy, jeho čtenář a jak se formuje sám bez ohledu na ostatní.
Díky za tip, kdysi jsem to snad měla rozečtené, ale z nějakého důvodu jsem to nedočetla. 😉