Žádné výmluvy
Znáte to, chcete se stát spisovatelem, ale když on vám osud hází klacky pod nohy. Nemáte na nic čas, jste unavení, bez inspirace, nevíte, o čem psát, jak psát, pro koho psát. Ale když ta touha je tak silná, a vy si říkáte, že zítra..zítra určitě čas bude, nálada bude, inspirace bude. Jenže druhý den k počítači stejně neusednete, protože zase něco nedopadlo podle vašich představ. A tak to jde pořád dál. Výmluvy, výmluvy, výmluvy.
Je to tak: bez toho, abyste začali psát a alespoň chvíli se tomu každý den věnovali, knihu nikdy nenapíšete. Možná to nezní nijak objevně, ale ani to není nic jednoduchého. Někdy je prostě z celého psacího procesu nejtěžší se donutit sednout si k notesu či počítači, vypnout okolní svět a plně se věnovat jen a jen psaní. Ono se totiž vždycky dá na něco vymluvit, že? 😉 Proto jsem si vymyslela tenhle seznam, který mě vždycky spolehlivě nasměruje k pracovnímu stolu
Zde je několik způsobů, jak umlčet výmluvy a začít psát
- Jestli je to pro vás opravdu důležité, uděláte si na to čas.
- Jestli nevíte, kde začít, začněte kdekoli.
- Jestli nemáte čas, zkuste se zamyslet. Můžete přece psát ve frontě, v čekárně u doktora, v hromadné dopravě, pár minut po probuzení nebo chvíli před spaním. Záleží jen na tom, jak moc to chcete.
- Jestli nemáte inspiraci, rozhlédněte se kolem sebe. Není rozmanitost světa dostatečně inspirativní?
- Jestli jste se zasekli u nějakého problému, požádejte někoho o pomoc. Ať už živou osobu nebo internet.
- Jestli jste unavení, na chvíli si odpočiňte a vraťte se k práci.
- Jestli nevíte, jak to udělat, zkuste dělat, co umíte.
- Jestli nemáte motivaci, najděte si někoho se stejným cílem.
- Jestli máte pocit, že vaše psaní nestojí za nic, pište dál. Editovat můžete až potom. Hlavně že budete mít co editovat.
- Jestli věříte, že to dokážete, zvládnete to.
Jak zaháníte výmluvy Vy? 😉
Komentáře
Já už jsem se „vycvičila“ natolik, že výmluvy zahánět nepotřebuju. Když se seknu, tak nad tím prostě sedím, dokud se znovu nerozběhnu. Jinak jistě, mám doby, kdy píšu jak o život a pak kdy se zase relativně flákám, ale to asi souvisí s tím, že mi to tak prostě vyhovuje. Raději píšu měsíc v kuse šest, sedm hodin denně a pak úplně vypnu a doháním resty. Mám tak aspoň pocit, že mezi jednotlivými částmi delšího dílka nejsou takové prohlubně a výsledná povídka (novela, román) působí víc uceleně.
Jinak k bodu: Jestli nemáte motivaci, najděte si někoho se stejným cílem.
Zrovna tohle na mě funguje spíš opačně. Mám kolem sebe hodně lidí, co píšou, ale hrozně mě pak frustruje, že si „plní moje sny“. Přeju jim to, ale taky jim trochu závidím, když vidím, že dřu třeba víc než oni, ale bezúspěšně. To jsou asi mé největší krize, kdy bych s tím vším nejraději sekla.
Tak to můžu jenom obdivovat – psát celý měsíc 6 až 7 hodin denně by mě asi zabilo. Já obvykle dokážu psát celý měsíc, ale stačí mi maximálně dvě hodinky dopoledne a hodinka večer. 😉
Já kolem sebe žádného pisálka nemám (nebo mám a nevím o tom), takže bych někoho takového rozhodně uvítala. To, že mám „komplice“, mě dokáže vyburcovat.
Myslím, že na každého se usměje štěstí, ať už dříve nebo později. Budu držet pěsti. 😉
Inspirativní seznam a vůbec celý blog 🙂
Právě jsem ho objevila a budu se moc ráda vracet…a těším se, že si ho projdu celý 🙂
Děkuju, Báro.
Vynasnažím se, aby bylo pořád co číst a dalo se to číst. 🙂