Vše se točí v kruhu, dokonce i tvorba. Nedávno jsem vypozorovala, že když něco píšu, projdu v tom kreativním procesu několik fází, které se pořád opakují. Jaké to jsou?

1. Nečekaná inspirace. Osvícení.

Nápady ke mně přicházejí tak trochu jako nezvaní hosté, ale jsem na ně dostatečně připravená. Hned je zapíšu do zápisníku, nosím ho pořád u sebe, ať jdu kamkoli. Většinou se mi ten nápad jeví jako něco neskutečně originálního, objevného a úžasného (takové to „až tohle napíšu, bude to naprostá bomba“), taže to neskončí jen u krátké poznámky, ale u několika popsaných stránek. 

2. Totální nasazení

Od nápadu se nemůžu odtrhnout, moje múza na něm pracuje ve dne v noci. Stále mě napadají nové a nové myšlenky, a běda, jak někam jdu bez zápisníku. Obvykle se vracím s hlavou přeplněnou a modlím se, abych nic nezapomněla. Moje přesvědčení, že půjde o průlom v mojí „kariéře“ stále trvá. Nikoho nevnímám, neslyším, vznáším se někde ve svojí fantazii a nedokážu se plně soustředit.

3. Houba

Moje mysl funguje jako houba, všechno zajímavé dovnitř a to užitečné vyždímat na papír. Začíná se rýsovat budoucí příběh. Fáze totálního nasazení (nebo spíše pobláznění) pomalu ustupuje. Konečně pootevírám vrátka racionalitě, ale stále zůstávám otevřená jakýmkoli šíleným návrhům mé múzy.

4. První pochyby

Pobláznění opadá úplně a nastupuje vystřízlivění. To, co v mojí hlavě vypadalo jako budoucí mistrovské dílo, dostává trhliny. To nedává smysl, to nebude fungovat, tohle je přece blbost. Vnitřní kritik se ozývá. Nevzdávám se. Odstoupím kousek a podívám se na všechny své poznámky znovu, tentokrát jako na celek. Znovu se dávám do práce a zkouším z toho vytřískat maximum. 

Tohle je obvykle fáze, ve které se rozhodne, zda ten příběh někdy bude napsán nebo ne. Jen to nevzdat.

5. Psaní

Pokud nápad přežije kritické období pochyb, pouštím se do psaní. Buďto se do toho snadno dostanu a psaní mi jde tak, že ani nestíhám zaznamenávat všechna ta slova, která chrlí moje múza, nebo se zaseknu a jde to ztuha (v takových chvílích cítím, že něco není v pořádu a pouštím se do analýzy proč). Jak už jednou začnu psát a není to úplná katastrofa, nestává se, že bych dílko nedokončila. 

6. První verze hotová. Revize, potřebuju revize!

Přichází pocit zadostiučinění a pak zděšení. Jak je možné, že jsem tam nasekala tolik překlepů? A co ta opakující se slova? A té omáčky… Pouštím se do procesu „učesávání“, jehož výsledkem je verze druhá, která je stále nedokonalá.

7. Zrání

Text nechám uležet. Odložím ho, pokud je psaný rukou, nebo se snažím zapomenout, že mám v počítači nový dokument. Ke konečným úpravám se dostanu až tehdy, kdy si už nepamatuji detaily a zbyla mi jen obecná představa. Konečně mám ten správný nezaujatý odstup. Dokážu se na text podívat očima budoucího čtenáře. Tohle všechno ale platí, když mám čas si s dílkem vyhrát. Často mě ale bohužel před očima bliká deadline literární soutěže, protože proč si tu povídku napsat v klidu, když to můžu datlovat ve spěchu před uzávěrkou?

8. Hotovo (?)

A je to. Tady obvykle můj kreativní proces končí. Povídku pošlu do soutěže nebo ji publikuji na blogu. Většinou jsem s ní spokojená, ale vnitřní kritik nikdy nespí a já si říkám, že spousta věcí šla udělat jinak. Lépe. Když na text náhodou narazím po dlouhé době, moje domněnka se jen potvrdí. 

Vždycky je co zlepšovat. Vždy je co se učit. Vždy je tu prostor pro spisovatelský růst. 

A co vy? Jak vypadá váš kreativní proces? 😉