Zavzpomínat na Afriku

Ne vždy je místo, kde se narodíme, naším opravdovým domovem. Může jím být klidně kulturně i na míle vzdálená Afrika. Karen Blixenová by o tom mohla vyprávět, a také že to udělala. Její Vzpomínky na Afriku nyní vychází i jako audiokniha a já u toho nemohla chybět. Jak se audioknižní zpracování jejích vzpomínek a postřehů vydařilo, se dozvíte v recenzi. 🙂

Baronka Karen Blixenová je člověk, se kterým bych si s radostí dala čaj, usedla na zápraží jejího domu v Africe a vedla hluboké rozpravy o životě. To byl jeden z prvních dojmů, které jsem při poslechu Vzpomínek na Afriku měla. Tahle neohrožená Dánka se totiž ani ne v třiceti letech vydala do Keni, kde se v rozmezí let 1914 a 1931 pustila do velice ošidného podniku: ve výšce dvou tisíc metrů nad mořem na své farmě pěstovala na šesti set akrech půdy na rozmary počasí náchylný kávovník. I když byla občas na všechno sama a na počátku hospodářské krize byla nucena farmu zavřít a vrátit se zpět do Dánska, Afrika jí přirostla k srdci natolik, že ji bez váhání nazývala svým domovem.

S laskavostí, shovívavostí a jiskrným nadhledem pozoruje dění kolem sebe, slovy se snaží zachytit duši Afriky i jejích obyvatel, stává se součástí tohoto čarovného, barevného i divokého a pro Evropany tolik neuchopitelného světa, ve kterém stále převládá moudrost přírodních národů, ačkoli zemi domorodcům pomalu ale jistě přebírají bílí lidé a těží z jejího bohatství.

Probouzeli jste se s myšlenkou, že patříte právě sem a nikam jinam…

Vzpomínky na Afriku jsou přesně tím, co slibuje název tohoto poloautobiografického díla: Karen Blixenová se v něm dělí o svá pozorování, zážitky, zamyšlení a vzpomínky na dobu, kdy žila v dnes již ztraceném ráji. Jsou především mozaikou plnou prchavých dojmů, hlubokých myšlenek a střípků pozorování Evropanky žijící daleko od domova v kultuře tak cizí, že vám nezbývá, než žít s otevřeným srdcem i očima, plně vnímat nespoutanou krajinu, nechat se učit od domorodců i zvířat a to všechno pak předávat dál.

Nečekejte tedy ucelené vyprávění, které by vám ukázalo příběh autorky od prvních dnů na její africké farmě po ty poslední. A pokud jste stejně jako já viděli oscarovou filmovou adaptaci Vzpomínek na Afriku režiséra Sydneyho Pollacka s Meryl Streepovou a Robertem Redfordem z roku 1985 a považujete ji za svou srdcovku, nečekejte ani to, že jsou film a předloha stejné. Obávám se, že tím byste si jen zkazili požitek z poslechu Vzpomínek na Afriku, protože film je spíše volnou adaptací a stejně jako text Karen Blixenové je svým vlastním dílem.

Hlasem Karen Blixenové se v audioknižních Vzpomínkách na Afriku stala ostřílená interpretka Vilma Cibulková, která s vydavatelstvím OneHotBook spolupracovala už několikrát (třeba ve Zlodějce knih, která mě úplně rozsekala, nebo v parádní klasice Nebezpečné známosti). Pod vedením režisérky Jitky Škápíkové vypráví autorčiny postřehy a zážitky s laskavým nadhledem, pokorou, tu a tam i špetkou lehké ironie. Text v její interpretaci ožívá a získává až jakýsi magický nádech, který si doteď nedokážu vysvětlit. Přenese vás do země, kde se cítíte zároveň doma a zároveň jako cizinec s naprostou samozřejmostí, že si ani nevšimnete, kdy se stalo, že vás poslech tak pohltil.

OneHotBook si nenechalo ujít příležitost doplnit audioknihu o zvukovou stopu navozující atmosféru nespoutané Afriky, a je to jedině dobře. Soundtrack plný divokých rytmů bubínků Vzpomínkám na Afriku sluší, stejně jako parádní obálka od Tomski&Polanski (já jejich práci prostě zbožňuju).

S poslechem Vzpomínek na Afriku jsem si dala na čas, protože tohle prostě není audiokniha, kterou si poslechnete na jeden zátah. Měla jsem pocit, že kdybych ji zhltla za dva tři dny, přeslechla bych něco důležitého, co mi může předat. Některé pasáže mě zajímaly víc než jiné, ale to je v pořádku. Nic to nemění na faktu, že díky Karen Blixenové mám nyní pocit, že jsem v Africe kdysi dávno byla, a teď se mi stýská.