Z francouzské růže květ

Moc mě potěšilo, když jsem v moři nově vydaných audioknih opět zahlédla jméno Muriel Barbery. Tahle francouzská spisovatelka je totiž autorkou románu S elegancí ježka, který se pět let zpátky s přehledem zařadil mezi mé nejoblíbenější audioknižní zážitky. A i po tolika letech tomu tak stále je. Proto jsem neváhala a hned se pustila do poslechu Růže sama v interpretaci Terezy Hofové, kterou vydalo OneHotBook a ve které autorka vzala svou fascinaci Japonskem ještě dál. Jak se audiokniha vydařila, se dočtete v recenzi. 🙂

Onou „růží“ z názvu audioknihy je pařížská botanička Rose, která sama sebe ztratila už tak dávno, že životem proplouvá neukotvená jako bezmocný list zmítající se ve větru. Její vykořeněnost má spojitost s dalekým a neznámým Japonskem. Její otec, zámožný obchodník s moderním uměním, kterého Rose na přání matky nikdy nepoznala, pocházel z Kjóta, a právě odtud přijde zpráva o jeho smrti. Rose se neochotně vydává do Japonska, aby si vyslechla poslední vůli muže, který jí nikdy nebyl milujícím otcem a který zanechal v jejím životě obří bezednou propast. Během sedmi dní, kdy se příběh odehrává, navštívíme mnoho buddhistických chrámů, projdeme se po zenových zahradách plných květin, ochutnáme delikatesy japonské kuchyně, budeme obdivovat duši a estetiku Japonska a spolu s Rose budeme hledat sebe sama na opačné straně světa. Protože i když si s sebou neseme břímě minulosti, neznamená to, že ho nemůžeme kdykoli přijmout jako naši součást, najít v tom útěchu a pochopit, kým jsme a proč ani nemůžeme být nikým jiným.

Růže sama je křehkou prózou meditativního charakteru, která je protkaná symbolikou květin, deštěm, stromy, zahradami, chrámy, mlhou, kameny, mechem, saké a uměním. Ze všech pórů románu dýchá zen a hluboký proud významů, které tu na posluchače trpělivě vskrytu čekají v náznacích. Pomalu plynoucí děj mění náhled na svět nejen náladové a vykořeněné Rose, ale i čtenáři i posluchači, který je konfrontován s japonským uměním žít natolik vzdáleným uspěchanému západu. Myslím, že se mi moc nedaří popsat svůj dojem z poslechu, ale citát francouzské novinářky Carine Azzopardi je velice blízko tomu, co se tu snažím neobratně vyjádřit: „Román odráží rafinovanost japonského umění žít dokonce až na úrovni slovosledu: řazení kapitol připomíná klidný rytmus čajového obřadu a jeho zákonitosti.“ Ano, Růže sama je v podstatě takový literární čajový obřad. Vše plyne, vše má svůj rytmus, své zákonitosti a vy vše trpělivě přijímáte a užíváte si klid v duši, který vám to přináší, jakmile přijmete prostý fakt, že některé věci je lepší nechat plynout. Jak jinak bychom mohli pochopit?

Muriel Barbery nepíše pro každého, stejně jako čajový obřad si nevychutná každý. Někomu by se mohlo zdát, že se celou dobu nic neděje. V tomhle ohledu mi Růže sama evokovala texty Haruki Murakamiho. Když pomineme zasazení děje do Japonska, v dílech této francouzské spisovatelky se také nic dramatického navenek neděje, zato uvnitř hrdinky zuří hotová bouře. A tak i když sledujeme Rose v zamyšlení, Rose ztracenou v minulosti, Rose v rozhovoru s pár dalšími postavami či Rose ochutnávající japonské pokrmy, na povrchu se zdá být děj klidnou řekou. My však musíme nahlédnout hlouběji, pod povrch věcí, tam, kde má ona klidná řeka velice silný proud.

Růže sama je jednou z těch audioknih, u kterých je výběr vhodného interpreta naprosto klíčový. Vyžaduje si někoho, kdo dokáže do svého hlasu přenést křehkost, zároveň však podtrhnout i poněkud hádavou a protivnou povahu životem raněné hrdinky. To a mnohem víc perfektně přenáší do zvukové podoby Tereza Hofová, které se podařilo spojit onu poetičnost a meditativnost textu s nazlobeností Rose na svět. Hlas interpretky v sobě má cosi uklidňujícího i zranitelného, a možná proto mě příběh zasáhl daleko víc, než kdybych si román přečetla v tištěné podobě. Necelých pět hodin poslechu bylo pro mě zážitkem, který bych přirovnala k bdělé hluboké meditaci, jakkoli rozporuplně to zní.

Audioknihu doprovází hudba, která má v sobě cosi japonského i francouzského, stejně jako hlavní hrdinka. Nejenže tedy doplňuje atmosféru děje, ale také mnohé vypovídá o vnitřním pnutí hrdinky, jejíž rodiče pocházeli každý z opačného konce světa. A ta obálka je prostě geniální!

Růže sama pro mě S elegancí ježka sice nepřekonala (to už je zkrátka úděl všech těch knih a audioknih, které přijdou „poté“), ale to rozhodně neznamená, že bych si ji neužila. Právě naopak. Byla mi skvělým společníkem, zatímco jsem za okny sledovala deštěm smáčené ulice a rozkvétající stromy a představovala si, že jsem v upršeném Kjótu v nějaké zenové zahradě a nedaleko je buddhistický chrám.