Vélin Al Sorna se vrací

Anthony Ryan se s Písní krve, ve které se poprvé představil legendární válečník Vélin Al Sorna, trefil přímo do černého a tento epický fantasy příběh okouzlil nejen fanoušky fantastiky. Mohlo by se zdát, že Vélinovo putování završil v dalších dvou dílech trilogie Stín krkavce Pán věže a Královna ohně (všechny tři díly vyšly také audioknižně u OneHotBook), ale naštěstí tomu tak není. Čeká nás další duologie s oblíbeným Vélinem Al Sornou, jejíž první díl nese název Volání vlka. Jak se audiokniha povedla, se dozvíte v recenzi. 😉

V četbě a poslechu velice ráda střídám různé žánry. Od detektivky staré školy si odskočím k historickému románu, pak zase k psychologickému thrilleru, k hororu či science fiction nebo naučné literatuře, občas zkusím i romanci, ale vůbec nejradši se vracím ke své srdcovce fantasy žánru a dílům, která obsahují fantaskní prvky. A další nedávno vydané audioknižní epické dobrodružství Vélina Al Sorny s názvem Volání vlka mi nahrálo přesně do karet, protože po Agathě Christie, Stínu větru, nějakém tom cestovatelském povídání a Stephenovi Kingovi jsem opět zatoužila vydat se do zemí mimo naši realitu a uniknout do fantazie Anthonyho Ryana.

Píseň krve jsem četla (a ze zvědavosti jsem si poslechla kousek audioknihy) a Vélinově přeměně z mladičkého učně Šestého řádu ve velkého válečníka opředeného mýty jsem okamžitě propadla. O dvou následujících dílech to ale bohužel říct nemůžu. Ryan k Vélinově perspektivě přidal hned několik dalších vypravěčů, příběh tak rozdrobil a zbytečně roztáhl do šíře, až se na jeho nejslavnějšího hrdinu nedostalo moc prostoru a vyprávění se neúnosně táhlo. Se čtením jsem bojovala, Pána věže jsem četla celé věky a Královnu ohně vzdala někde ve třetině. To naštěstí pro Volání vlka (a doufejme že i další díl série Čepel krkavce) neplatí. Autor, zdá se, naslouchal zpětné vazbě čtenářů a vrátil se s Vélinem Al Sornou ve velkém stylu a tak, jak to jeho fanoušci mají rádi.

Volání vlka se odehrává několik let po událostech Královny ohně a ukazuje, že poté, co otočíte poslední stránku a zavřete knihu, případně doposlechnete poslední kapitolu audioknihy, postavy žijí dál a často ne tak šťastně, jak bychom jim přáli. Vélin Al Sorna stále slouží Sjednocenému království a doufá, že křehký mír, který se mu podařilo s mnoha oběťmi vybojovat, vydrží co nejdéle. Začínají se však šířit zvěsti o neporazitelné armádě Ocelové hordy, která se pod vedením nemilosrdného Kehlbranda chystá ze zámoří probojovat až do Sjednoceného království a přinést zkázu všem, kteří se budou stavět na odpor. Navíc se Kehlbrand prohlašuje za boha a jeho následovníci ho uctívají, jako by jím opravdu byl. Když se Vélin doslechne, že jeho dávná láska Šerin je v ohrožení života, vydává se do říše kupeckých králů, aby ji zachránil a aby se s Kehlbrandem utkal tváří v tvář. A bitvy, zvraty, zrady a dobrodružství na sebe nenechají dlouho čekat…

To, že jsem nedočetla Královnu ohně, se nakonec ukázalo jako ne zase takový problém. Spoustu věcí jsem si z narážek v ději dokázala domyslet a k mému nadšení se ukázalo i pár známých z předchozí trilogie. Anthony Ryan ve Volání vlka kombinuje to, co máme na fantasy tolik rádi: jsou tu udatní válečníci, skvěle vykreslené postavy, propracovaný svět, mytologie, magie, velké oběti, putování do cizích zemí, epičnost a osudovost. Navíc autor navazuje na to nejlepší ze svého bestselleru Píseň krve a já se vsadím, že ti, kteří jsou z Pána věže a Královny ohně poněkud rozčarování, tyhle přešlapy Ryanovi rádi prominou a Volání vlka si vychutnají.

Ve Volání vlka se setkáme pouze se dvěma vypravěči stejně jako v Písni krve, což je oproti Pánovi věže a Královně ohně velice osvěžující. Kromě samotného Vélina v podání skvělého Ivana Luptáka nahlížíme na děj také z perspektivy Kehlbrandovy sestry, která promlouvá hlasem vynikající Mileny Steinmasslové. Děj je tak vyprávěn z dvou odlišných úhlů pohledu, a i když je Vélin „klaďas“ a Kehlbrandova sestra jedním ze Stalhastů, tedy „záporáků“, brzy jsem s překvapením zjistila, že fandím vlastně oběma stranám. Ryan líčí příběh tak poutavě, že tu naštěstí nenajdeme mnoho hluhých míst.

Obrovskou zásluhu na tom také mají oba interpreti. Ivan Lupták má tak báječně podmanivý hlas, že bych od něj klidně poslouchala i načtený telefonní seznam (už jste od něj slyšeli audioknižní pecku Klub rváčů?). Milenu Steinmasslovou moc často v žánru fantastiky nevídáme a já myslím, že je to velká škoda. Stalhastskou část příběhu jsem poslouchala se stejnou oblibou jako tu Vélinovu. Dohromady se oběma vypravěčům lehce daří udržet posluchačovu pozornost. Nechybí ani ten správný fantasy soundtrack, který je nevídaně pestrý a v míře tak akorát doplňuje atmosféru děje.

Pokud jste si jako já zamilovali Píseň krve, ale následující dva díly pro vás byly tak trochu zklamáním, nezoufejte! Volání vlka se vám bude líbit, slibuju. Teď si však musíme počkat na závěrečný díl této duologie (druhá část zatím vyšla jen anglicky pod názvem The Black Song) a doufat, že se autor neutrhne ze řetězu a udrží znovunastolenou vysokou laťku. A samozřejmě si to nenechám ujít v audio verzi, dá-li vydavatelství OneHotBook. 😉