Nedávno jsem pročítala rozhovory s mým oblíbencem Philipem Pullmanem, autorem trilogie Jeho temné esence, a narazila jsem v nich na velice zajímavou myšlenku. Pullman o sobě prohlašuje, že je sluhou příběhu. Nedalo mi to a musela jsem nad tím popřemýšlet.
Udělej tohle, takhle to nedělej, to je špatný přístup, mělo by to být takto… Kolikrát už jsem tohle slyšela či četla. Mluvím samozřejmě o radách pro dobré psaní. Opravdu pomáhají nebo nás jen škrtí?
Ne, nebudu vám povídat o tom, jak málo lidem něco říká dobrá knížka. Ze své vlastní zkušenosti vím, že ty, co nečtou, k tomu stejně nepřimějete. Ne, chtěla jsem se zamyslet nad tím, proč je čtení pro budoucího autora nezbytné.
Už jste někdy kreaitvně přemýšleli o kreativitě samé? Já ano, možná je to moje úchylka, pořád o něčem dumat, na druhou stranu mě ale nepřestane překvapovat, k jakým závěrům docházím.
Příběhy jsou všude, kam se podíváte. I tam, kde byste je nehledali. Jsou samozřejmě v knihách a filmech, PC hrách, divadelních představeních. Naše životy jsou jeden dlouhý příběh (nebo snad mozaika tisíců malých příběhů?). A umění – od obrazů po hudbu – dokonce i hračky, či jiné předměty je v sobě také ukrývají. Stačí se jen na svět podívat trošku jinak.