Hejno bez ptáků dočteno. Trvalo to celé dva měsíce, než jsem se pokochala každým slovem v bílé i černé knize. Je to na mě docela dlouhá doba, ale myslím, že tohle dílo (zdráhám se říkat Hejnu bez ptáků kniha) si nezaslouží nic jiného než vaši plnou pozornost, protože nic tak hlubokého a bohatého na myšlenky jsem v životě nečetla. Tohle není...
Znáte to, když se děje něco špatného, jen málokdy si přiznáme, že si za to můžeme sami. Vždycky za to můžou ti nahoře, ti mocní, ti byrokratové, ti podezřelí muži v černém, co se vozí ve velkých nablýskaných kárách s kouřovými skly. Prostě za vším stojí konspirace a i když jsou některé z teorií, slušně řečeno, značně přitažené za vlasy, neubráníme se pocitu...
Tahle knížka svým názvem dost mate. Když jsem zahlédla, pouhou náhodou, její hřbet v knihovně, vytáhla jsem ji z police přesvědčená, že je to další z jak se stát spisovatelem či jak napsat knihu příruček. Ale při bližším prozkoumání vyšlo najevo, že je to detektivka, jak taky sděluje nenápadná poznámka na obálce. A i když detektivní romány nijak často nečtu, tenhle jsem si...
Když jsem nahlédla do své knihovny (kde mám mimochodem sbírku mých nejoblíbenějších kousků) došlo mi, že všechny ty knihy mi nějakým způsobem zlomily srdce. To mě vedlo k otázce: je mezi tím nějaká spojitost, je to náhoda nebo je to jen mnou?
Pokaždé, když se mě někdo zeptá, jaká knížka je má nejoblíbenější, zarazím se. Ne že bych nevěděla, ale zkuste si vybrat mezi tím nepřeberným množstvím titulů, které vám kdy příšly do ruky. Některé z nich jsem zapomněla okamžitě, některé jsem nedočetla, ale některé ve mně zanechaly víc než jen matnou vzpomínku na zápletku. Rozhodla jsem si to jednou...