Oddělení Q podeváté

Jussi Adler-Olsen se s Oddělením Q na celé tři roky odmlčel. Další rok ještě trvalo, než nový případ Carla Mørcka, Assada, Rose a Gordona vyšel knižně u nás, pár měsíců, než OneHotBook vydalo audioknihu a dalších pár měsíců, než jsem se k téhle kodaňské partě konečně dostala i já. Promiň, Carle, těch báječných audioknih k poslechu je prostě příliš mnoho a já je všechny nestíhám, ale teď už je vážně řada na tobě. Jak se devátý případ Oddělení Q s názvem Chlorid sodný vydařil a stálo čekání za to? Dozvíte se v recenzi. 🙂

To, co se zpočátku jeví jako vyšetřování jednoho případu, který kdysi hluboce otřásl Carlovým kolegou Marcusem, nečekaně přeroste v honbu za sériovým vrahem. Přece jen všechny ty údajné sebevraždy a tragické nehody vlivných lidí za posledních několik desítek let na první pohled nic nespojovalo a nebyl důvod se domnívat, že by se mohlo jednat o vraždy. Tedy kdyby nebylo té soli. Nenápadná a nevysvětlitelná kupička chloridu sodného alias kuchyňské soli vedle obětí, které nikdo nevěnoval příliš pozornosti, se stává záhadnou stopou vedoucí k vrahovi a pojítkem bezpočtu již dávno uzavřených případů. Nikdo z týmu Oddělení Q nemá ani tušení, jak moc jim vyšetřování dá zabrat a do jakých rozměrů jim pod rukama naroste. Navíc se podle všeho schyluje k další vraždě a Carlovu týmu utíká čas...

Mám pocit, že s každým dalším dílem Jussi Adler-Olsen ubírá na humoru a přidává na temnotě. Kdo by to ale autorovi zazlíval, když devítka vznikala v době, kdy jsme se ze dne na den ocitli v pandemii a covid obrátil naše životy vzhůru nohama. A tak se Carl, Asad, Rose a Gordon pouští do nelehkého vyšetřování, které jim neusnadňují všelijaké lockdowny, nařízená karanténa, roušky zahalující obličeje vyslýchaných a další proticovidová opatření, nemluvě o jednom Carlově případu z minulosti, který se nečekaně vynoří s několika kompromitujícími důkazy a pořádně mu zatopí. I přes pochmurnou atmosféru však na humor samozřejmě také dojde. To by nebyl Olsen, kdyby si neodpustil rýpání do podivnůstek Carlových kolegů a nenechal Asada sem tam prohodit nějaký vtip o velbloudech. Celkově je však Chlorid sodný o něco vážnější než předchozí díly a usmívat se při poslechu budete o něco méně.

Jussi Adler-Olsen ve svých dílech s oblibou poukazuje na společenské problémy. A nejinak je tomu i v Chloridu sodném, ve kterém se autor zaměřil na téma dobra a zla. Zamýšlí se nad tím, kde leží ona pomyslná hranice mezi dobrem a zlem, zda je možné či správné vyhánět čerta ďáblem a zda účel skutečně světí prostředky, pokud je naším záměrem větší dobro. Možná to zní poněkud otřepaně, ale Olsen naštěstí nemá potřebu mávat nám tím teatrálně před očima. Naopak, nechá své postavy jednat a vás nechá udělat si svůj vlastní názor. A to platí i o covidu: nedělá z něj žádnou senzaci a ani tohle nejisté a nijak příjemné období našich životů nedramatizuje. Také jsem velmi ocenila, že Chlorid sodný nepůsobí tak překombinovaně jako předchozí díly, i když se toho v devítce rozhodně neděje málo.

Vzato kolem a kolem, za mě to čekání stálo za to a devítku stavím o pár příček výš než pár předchozích dílů. Chlorid sodný má zajímavou až mysteriózní zápletku se zajímavou myšlenkou a závěrem, díky kterému budete chtít hned sáhnout po pokračování. Na to si ale budeme zase muset počkat. 🙂

Ani tentokrát nás na postu interpreta nečekají žádné změny. Chlorid sodný je už devátým dílem v podání Igora Bareše, který mě pořád baví a vždy si jeho hlas ráda pustím do uší. Ve všech polohách, ať už těch humorných, dojemných, smutných či akčnějšího rázu, je uvěřitelný a báječně lidský. Jen nevím, zda by ho potěšilo, že v mé představivosti vypadá Carl Mørck právě jako on. Už s tím ale bohužel nic nenadělám. 😀 Na druhou stranu to ale jednoznačně vypovídá o tom, jak moc je pro mě interpretace Igora Bareše od série případů Oddělení Q neoddělitelná.

Šestnáct hodin poslechu příjemně odsýpá a poněkud otevřený závěr Chloridu sodného dává tušit, že nás v dalším díle čeká další napínavá jízda. Jak dlouho budeme na rozuzlení a odpovědi čekat tentokrát? Netuším, ale Asad by k tomu nejspíš dodal nějaké velbloudí moudro nebo zkomolil další dánský idiom…