Neměnnost leopardích skvrn: Psaní je kumšt

Dobrých knih o tvůrčím psaní a se spisovateli v hlavních rolích není nikdy dost. Tedy já alespoň můžu na tohle téma číst příběhy snad donekonečna. Tentokrát však Kristopher Jansma psaní v románu Neměnnost leopardích skvrn vůbec neidealizuje, ale naopak ho ukazuje se vší tou krví a potem. 

Kdyby se mě někdo zeptal, jaká Neměnnost leopardích skvrn je a já to musela shrnout do pár slov, pak bych asi řekla: Není to jednoduché čtení, i když je to neuvěřitelně čtivé a poutavé. To si trochu odporuje, že?

Musím říct, že způsob, jakým Kristopher Jansma píše, se mi zalíbil téměř okamžitě. Už dlouho jsem se tak nevyžívala v tom, s jakou lehkostí někdo tvoří tak originální a živoucí postavy, jak dokáže z popisu prostředí udělat fascinující záležitost a jak samozřejmě mě dokáže vtáhnout do děje a nechá mě zapomenout na okolní svět. Takové vyprávění je vážně radost číst.

Někdo ale může mít trochu problém se samotným příběhem. Zde se dostáváme k té části „není to jednoduché čtení“. Já si knihu koupila, aniž bych o ní věděla víc, než že je to o psaní. První kapitolu jsem zhltla ve vlaku a hned jsem věděla, že tohle je přesně kniha pro mě. Jenže pak jsem zjistila, že ve druhé kapitole jsou jiné postavy a že je o něčem jiném. Zarazilo mě to, ale četla jsem dál. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co ten román vlastně drží pohromadě, ale když mi to došlo, najednou jsem byla schopná ho dešifrovat a užívat si ho.

Všechny tyhle příběhy jsou pravdivé, ale někde jinde.

A přesně na to musí čtenář přistoupit: hledat pravdu jinde, skrytou za samotnými slovy. Čtení se pro mě stalo hrou. Možná právě proto to není kniha pro každého.

Příběh se točí okolo trojice postav: vypravěče, jeho nejlepšího kamaráda a divadelní herečky (schválně neuvádím jména, při čtení pochopíte proč). Je to zajímavý trojúhelník – první dva jsou aspirující spisovatelé, jenže ten druhý je vždycky lepší, ať ten první dělá cokoliv. První je zamilovaný do divadelní herečky, druhý je homosexuál holdující přemíře alkoholu a náhodným známostem na jednu noc. Jansma umí stvořit postavy, které se vám zapíšou do paměti, i když vlastně nevíte, zda jim máte věřit.

Vypravěč celého příběhu je totiž značně nespolehlivý. Jeho snem je napsat román, který bude nadčasový, dokonalý, velký (asi to znáte, jestli máte sami spisovatelské ambice). Jenže to nejde. Umí dobře psát, ale na svého kamaráda prostě nemá. A tak se zaplétá do lží, cestuje po světě a hledá něco, co by mu pomohlo kamaráda překonat. Mění se vám jako chameleon před očima, jednou je na Srí Lance, pak v černé Africe, v Dubaji či na Islandu, divadelní herečka je lucemburská princezna, pak najednou indická nebo japonská princezna. Jak se píše na přebalu: příběhy na vás vyskakují jak z ruské matrjošky.

Je to především příběh o pravdě a fikci. Může být ve fikci pravda? A kde? A může být vůbec fikce pravdivá, když vypravěč spřádá lži, vymýšlí si? A co všechno musí člověk obětovat, aby se stal spisovatelem?

Neměnnost leopardích skvrn je také o psaní samotném, o vzniku literárního díla a všeho, co to obnáší. Jansma příběh prokládá všelijakými úvahami a citáty o psaní, odkazuje se Hemingwaye, Fitzgeralda, Kafku či Čechova a to všechno vloží do té největší matrjošky a nechá vás, ať si s každou menší a menší matrjoškou objevujete to svoje. Kde je pravda, to vám ale neřekne.

Fikce je přece jedna velká lež, která v sobě ukrývá pravdy o našem bytí, ne? A každý vidíme tu pravdu trochu někde jinde.

Neměnnost leopardích skvrn bych určitě doporučila všem, kteří mají rádi hádanky či matrjošky, a také aspirujícím spisovatelům, kteří se nenechají připravit o iluze, hledají pravdu mezi řádky a inspiraci, kde se dá. 

A co vy? Četli jste Neměnnost leopardích skvrn? 😉