Fangirl: O fanfikci vážně i nevážně

Po dočtení Eleanor a Parka jsem byla naladěná na další nášup od Rainbow Rowelové, tak jsem sáhla po Fangirl, knize, která je zatím dostupná jen v angličtině, ale brzy se jí dočkáme i v češtině. Neváhala jsem ani chvilku, protože je to navíc i příběh, který se dotýká tématiky tvůrčího psaní. Stojí to tedy za to? 😉

Stejně jako u Eleanor a Parka jsem se začetla hned od prvních slov. Rowellová má úsporný a úderný styl psaní, takže tu nic nedrhne, nebrzdí a ani vás to nenutí přeskakovat odstavce s popisy. Okamžitě jsem si taky oblíbila hlavní postavu, Cath, protože jestli něco Rowellová umí na jedničku, pak je to právě tvorba postav a jejich přirozené představení čtenáři.

S Cath jsem se ztotožnila okamžitě. Je to taky takový ten nerd a podivínka, co radši tráví večery doma se svými příběhy, má své introvertní království a bohatý vnitřní svět, který si před okolním světem úzkostlivě chrání a ve kterém je zkrátka víc doma. S Eleanor má Cath společného docela dost, je to podobný typ postavy, Cath se ale odlišuje posedlostí pro fanfiction a její příběh se liší i v rovině osobních problémů.

Cath má totiž dvojče, Wren, se kterou byla až doposud naprosto nerozlučná. Jenže Wren už chce mít svůj vlastní život a s nástupem na vysokou školu se od Cath odřízne. Cath je najednou vydána napospas studentskému životu, který je pro ni naprosto cizí, až nepřátelský a hrozivě neznámý (párty, alkohol, make-up a vůbec společenský život jsou pro ni pasé). Útěchou jí je právě fanfikce, do které se uzamkne a kde se cítí příjemně a bezpečně. Dokáže z té ulity ale vyjít a začít žit svůj vlastní život?

Jenže pak se všechno komplikuje. Přichází problémy s tátou, který je psychicky nestabilní a citlivý, s Wren, se kterou už si Cath nerozumí jako dřív, Cath začne chodit na hodiny tvůrčího psaní a najednou má napsat něco jiného než fanfikci, vymyslet si vlastní fikční svět, a ano, na scéně se objeví i kluci.

Na Rowellové je sympatické, že i když píše young adult literaturu, rozhodně to není jen o klucích. A to je fajn, přece jen si někdy připadám na tenhle žánr moc stará. 🙂 A už vůbec tu není žádné cukrkandlování a švitoření, ne, Cath prostě (naštěstí) není tenhle typ. Sledovat její první krůčky ve vztahu je zábava, je to neokoukané a aspoň pro jednou ne podle šablony.

Příznivce tvůrčího psaní stejně jako mě potěší vhled do procesu vzniku příběhu i do mysli toho, kdo příběh tvoří, a také několik zajímavých názorů o psaní. Pasáže, které se týkaly Cathiny vášně, jsem si užívala a ještě jsem dostala spoustu zajímavých podnětů k zamyšlení. Patří k nim i psaní fanfiction. Většinou jsem tuhle kategorii ignorovala, protože jsem ji nepovažovala za skutečné psaní, ale po přečtení Fangirl jsem najednou měla hroznou chuť si nějakou dobrou fanfiction přečíst nebo něco sama zkusit napsat. Jen tak, pro pobavení a vyzkoušení si zase něčeho nového.

Co mě už tolik nebavilo, byly úryvky a pasáže z Cathiny fanfikce a z knih, ze kterých její fanfikce vychází. Rowellová pro tenhle účel stvořila fiktivní ságu o kouzelnickém učni (ano, pravděpodobně se inspirovala Harrym Potterem, spojitostí tu najdete spoustu). Tenhle příběh v příběhu se mi ale zkrátka nedostal pod kůži a většinou jsem úryvky jen proletěla, kdyby mi náhodou uniklo něco podstatného. 

Fangirl jsem si jako celek ale užila, dokonce i o trochu víc než Eleanor a Park. Knížku jsem hltala a celý den jsem se těšila, až si večer zalezu do postele a zase budu oddalovat spánek, až nakonec skoro usnu s Kindlem na polštáři. Rowellová si u mě už vždycky najde místo, těším se na její další příběh. 

A co vy? Četli jste Fangirl? Těšíte se na český překlad? 😉