Psaní této knihy se stalo samo o sobě prožitkem blízkosti smrti a já bych to nepřežila, nebýt podpory mé dcery Cordelie, trpělivých přátel, zaměstnanců Margie’s Java Joint, nedocenitelné pomoci mého manžela Courtneye a mé nepostradatelné asistentky…

Říká se, že ďábel je v detailech. Kniha tohoto rozsahu má hodně svých ďáblů a kterýkoli z nich vás může kousnout, nedáte-li si pozor. Naštěstí znám spoustu andělů.

Začal jsem to pro Holly, dokončil jsem to pro Maddy. Pohádky jsou víc než pravdivé: ne tím, že nám tvrdí, že existují draci, ale proto, že říkají, že draky je možné porazit.

Při psaní nejde o vydělávání peněz, o slávu, o randění, o sex ani o navazování přátelství. Nakonec jde vždycky o to, abyste obohatili život těch, kdo budou vaše dílo číst, a stejně tak i svůj vlastní. Jde při něm o vstávání, o uzdravování, o překonávání něčeho. O radost, že? O radost. Část téhle knihy – možná až příliš velká – se zabývá tím, jak jsem se to já naučil dělat. Hodně z ní je o tom, jak to vy můžete dělat líp. Zbytek – a možná to nejlepší – je povolení: smíte, měli byste, a pokud máte dost odvahy do začátku, pak to dokážete. Psaní je magie, stejně jako kterékoli jiné umění je to živá voda. A voda je zadarmo. Tak pijte. Pijte, co hrdlo ráčí.

Vypůjčil jsem si řadu nápadů ze všech knih, které jsem kdy přečetl. Při psaní románu se řídím zásadou „Čti jako motýl, piš jako včela“, a pokud v mém příběhu narazíte na med, je to jen zásluhou skvělého nektaru, který jsem objevil v pracech lepších autorů.

Ralph navrhl možnou třetí alternativu: příběh by se mohl psát stejně, jak se bude číst, to jest na pokračování. I tento sebevražedný prvek mě zaujal: když tu práci nestihnu, když se mi nepodaří ji zvládnout, milion čtenářů najednou začne dychtit po mé krvi. Nikdo, kromě mé sekretářky Juliann Eugleyové, to neví líp než já každý týden dostáváme celé tucty rozhněvaných dopisů dožadujících se dalšího dílu cyklu Temná věž (trpělivost, milí Rolandovi přívrženci slibuji vám, že asi tak příští rok se dočkáte). V jednom z nich byla vložena polaroidová fotografie plyšového medvídka spoutaného řetězy, a zpráva povystřihovaná z novinových nadpisů a titulních stránek časopisů: VYDEJ OKAMŽITĚ DALŠÍ DÍL TEMNÉ VĚŽE, NEBO TEN PLYŠÁK CHCÍPNE, stálo v ní. Vyvěsil jsem si ten dopis ve své kanceláři, aby mi stále připomínal jednak mou zodpovědnost vůči mým příznivcům, jednak to, jak je nádherné, když se lidé trochu starají o osud postav, zplozených čísi představivostí.

Věnuji Léonu Werthovi. Omlouvám se dětem, že jsem tuhle knihu věnoval dospělému. Mám k tomu závažnou omluvu: ten dospělý je nejlepším přítelem, jakého na světě mám. Mám i další omluvu: ten dospělý rozumí všemu, dokonce i knihám pro děti. A mám třetí omluvu: ten dospělý žije ve Francii a trpí tam hladem a zimou. Potřebuje utěšit. Pokud všechny zmíněné omluvy nestačí, klidně můžu knihu věnovat dítěti, kterým tenhle dospělý kdysi býval. Všichni dospělí totiž začínali jako děti. (Málokdy si to ale pamatují.) Takže opravuji: Věnuji Léonu Werthovi, když byl ještě chlapec.