Čtěte, čtěte..

Skoro všichni spisovatelé na otázku, co by poradili začínajícím autorům, odpoví stejně. Čtěte, čtěte, čtěte. Pak samozřejmě dodávají, že je třeba neustále psát a zkoušet nové postupy i své možnosti, prostě se zdokonalovat. To ale nechám na jindy. Ona ta čtecí fáze je totiž stejně důležitá jako ta psací.

Osobně si myslím, že psaní samotné se naučit nedá. Nemluvím o řemesle, pravidla a různé poznatky není těžké si osvojit, ale co praxe? Ta se neobjeví jen tak sama od sebe, ta se musí živit a opečovávat a ono z ní možná jednou něco bude. A tím se vracím zpět ke čtení.

Většinu lidí napadne, jak by bylo skvělé napsat svou knihu, právě nad knížkou, která je nadchla. Čtení tedy funguje jako prvotní impuls, pak ale musí zákonitě následovat ztráta iluzí. Ne, psaní opravdu není jen o tom, naházet do mísy své oblíbené suroviny a začít péct. Je to pečlivá a zdlouhavá práce, kterou může pokazit třeba jen nepatrná maličkost.

Domnívám se, že každý autor má vyvinutý jakýsi šestý smysl – cit pro psaní, budování zápletky, vytváření postav, prostě pro ony suroviny do dortu. Spisovatel ví, kdy má přijít zvrat v ději, jak to napsat, aby to čtenáře zaujalo, zkrátka nepíše jen hlava nehlava o cool věcech, ale dává jim řád a tvar, aby ve čtenáři vyvolaly přesně to, co si pisatel zrovna zamane.

Jak ale k tomu šestému smyslu přišli? Četli! Přečetli spousty svazků, nechali do sebe proudit příběhy, vnímali je, přemýšleli o nich. Četli a četli. A pak sami zkoušeli dosáhnout svým psaním stejného efektu, jako v nich vzbudily jejich nejoblíbenější knihy. Dřeli, až jednoho dne se i oni stali spisovateli.

A tak i já čtu a vzdělávám se. Třeba jednoho dne získám i já šestý spisovatelský smysl a třeba i jednoho dne přijde řada s vydáváním knih na mě. Anebo na Vás. 🙂