Vítězové: Završení medvědínské trilogie

Fredrik Backman patří mezi tu vzácnou hrstku autorů, od kterých se s radostí nechám citově vydírat, rozbrečet na ulici a vyprávět si o hokeji, i když mě tenhle sport ani trochu nebere. Nevím, jak to dělá, naprosté většině spisovatelů to totiž za žádných okolností netoleruji. Backman prostě umí drnkat na mé citlivé struny a dělá to tak, že nikdy nemám dost a vždy ochotně přiběhnu pro další nášup. A stejně tak to bylo i s třetím a posledním dílem trilogie Medvědín s názvem Vítězové, který jsem netrpělivě vyhlížela ve své audioknižní knihovničce. Hned jsem si ji pustila do uší, mentálně připravena na emocionální jízdu. Jak se mi audiokniha líbila, se dozvíte v recenzi. 🙂

Medvědínští, obyvatelé malého hokejového městečka v hustých lesích tam někde na severu, byli vždycky z tvrdého těsta. Co víc jim po tragických událostech předchozích dvou dílů Medvědín a My proti vám zbývá, než sklonit hlavy, zatnout zuby, nemluvit o tom a jít dál? Po dvou letech se konečně zdá, že by se život mohl vrátit k normálu, jenže jak, když se lidé nezměnili a vyhrocená rivalita mezi Medvědínem a sousedním Hedem stále bublá pod povrchem? Zatímco napětí mezi oběma městy narůstá, přibývá násilí a vzájemné nevraživosti mezi lidmi, vrací se domů ze zahraničí Maya Anderssonová a Benji Ovich. Jak dlouho však potrvá, než se hráz nenávisti protrhne a strhne všechny s sebou? Jsou v takové hře vůbec nějací Vítězové?

Pokud jste si Fredrika Backmana pustili do uší už dřív, pak tohle není vaše první rodeo a víte velice dobře, jak silný emocionální zážitek vás čeká. Vítězové nejsou samozřejmě výjimkou. Právě naopak, zdálo se mi, že autor ještě více přitlačil na pilu. Neohroženě se podíval na zoubek násilí, prozkoumal, jak se v nás rodí, so nás k němu žene, jak nám dokáže ubližovat a jak neuvěřitelně zbytečné je. Ani tentokrát vás nemine politické pletichaření, do nebe volající snaha o politickou korektnost a hokej, hodně hokeje. Jakožto osoba, kterou nechává tenhle sport naprostou chladnou, vám ale můžu s klidem říci, že Backmanovi se nějakým zázrakem podaří vás do hokeje vtáhnout. Najednou vám to nebude jedno, najednou si budete připadat jako ten největší hokejový fanda na světě. Jestliže vás tedy hokejové téma vůbec neláká, nehleďte na to, medvědínská trilogie se už o vše postará. 🙂 (PS: Hokej je mi pořád úplně putna, ale když poslouchám Backmanovu sérii z Medvědína, najednou je všechno jinak.)

Co Backman umí na výbornou, je práce s postavami. Stačí pár minut a hned si zamilujete téměř kohokoli, s kým vás autor seznámí, ať už je to pořádný lump nebo někdo naprosto obyčejný. Příběh Vítězů otevírá rodina ze sousedního Hedu, o které jste v předchozích dílech vůbec neslyšeli, ale za chvíli se vám budou do očí drát slzy a budete ochotní za ně dát ruku do ohně. Backman totiž dokáže s přesností chirurga vystihnout to dobré i to špatné v nás, jako by měl nějaký šestý smysl nahlédnout do lidské duše. Umí u toho být občas trochu melodramatický, ale nikdy vás nepřestane překvapovat tím, co o svých postavách i vás samotných odhalí. Vítězové jsou navíc jednou z těch mála audioknih, která mě nutí hltat každé každičké slovo a až do konce mě nenechá vydechnout. Často u poslechu ztrácím pozornost, protože mám toulavou mysl, ale u Backmanovek to zkrátka není možné, protože co slovo, to perla, to důležitá součást celku.

Mám se opakovat a napsat, že Pavel Soukup je jakožto vypravěč Vítězů naprosto skvělý? Měla bych a také jsem to právě udělala, protože si to jeden z mých top audioknižních interpretů zaslouží. Stejně jako v předchozích dvou dílech podává výkon hodný mistra, a upřímně, nic méně bych už od něj snad ani nečekala. Soukup a Backman ve vážnější poloze, než je obvyklá pro jeho díla mimo tuto trilogii, si prostě báječně sedí. Zasmějete se, zapláčete si, zanadáváte, budete se usmívat, budete naštvaní, budete mít radost, budete dojatí… a vším tím vás bude Pavel Soukup doprovázet, aniž by jedinkrát šlápl v interpretaci vedle. To rozhodně není jednoduché, zvlášť když má Backman sklony k melodramatu a sentimentalitě. Načítat jeho knihy já, půlku času probrečím. 🙂

Medvědínská trilogie by klidně mohla pokračovat donekonečna jako seriály typu Tak jde čas, ale někde ji opustit musíme. Trochu mě to mrzí, protože jsem si Medvědín a jeho obyvatele zamilovala navzdory všemu, pro co jsou si s Hedskými ochotní vjet do vlasů a jak dojemně lidsky nedokonalí všichni jsou. Přesto však příznivcům téhle hokejové série dává autor na konci úplně maličký náznak potenciálního pokračování. Zda je to opravdu tak nebo se mi to zdálo a jsem úplně mimo, si budete muset poslechnout sami. Vítězové vás rozhodně nezklamou, ať už se rozhodnete poslouchat z jakéhokoli důvodu.