Můj úplně první příběh

Ve svém starém psacím stole mám šuplík a v tom šuplíku si schovávám poklady. Jak jste správně uhodli, nenašli byste tam šperky ani nic podobného, jen spoustu popsaných papírů. V tomto příspěvku vás tam nechám nahlédnout a ukážu vám úplně první příběh, který jsem kdy napsala.

Bylo mi sedm, chodila jsem do první třídy a ještě mě ani nenaučili psát psacím písmem. Nejsem si dokonce ani jistá, jestli jsem v té době věděla, že existují spisovatelé a že se jednou budu chtít stát jedním z nich. Tehdy mě nic takového netrápilo. Prostě jsem vzala tužku a psala. 

Můj úplně první příběh jsem načmárala do sešitu s růžovou žirafou, nadepsala ho svým jménem, třídou 1.C a přidala jsem i rok 1997. Hlavním hrdinou se stal tučňák Franta, který byl ve skutečnosti ořezávátkem na mém stole.

Tehdy mě také fascinovaly čokoládky Kraš, ve kterých byla vždycky samolepka s nějakým zvířátkem. Ty jsem pro příběh taky využila a ze zvířátek udělala Ferdovy kamarády. Že by spojitost s J.K. Rowlingovou? První příběh, který napsala, byl také o zvířátku, konkrétně o králíkovi jménem Králík. 🙂

Moc ráda se k tomuhle starému sešitku vracím. Příběh v něm je sice jen krátký (v sedmi letech jsem se moc nezaobírala tím, jestli to dokončím nebo ne) a úsměvný, ale má pro mě své osobní kouzlo. Díky němu si vždycky připomenu, že bez psaní nemůžu existovat a věděla jsem to už jako dítě, když jsem začala psát příběhy a ani vlastně netušila, co dělám a proč to dělám. 

Nahlédněte do mých spisovatelských začátků. 😉

Sešit s růžovou žirafou má popsaných jen prvních pár stran.

Příběh. 1. díl. Tučňák Franta. (Fandila jsem si, zřejmě jsem počítala s celou sérií). :))

Ilustrace musí být. V pravem spodním rohu vidíte samotného hlavního hrdinu. 😉

Malí tučňák Franta Byla jednou jedna rodinka. Ta rodina bela zestavena z tučňáků. V ní byl tříletí tučňá. Jeho matka byla zlá, tak si řekl, že uteče. Tak se zbalil a šel. Do batohu si zabalil: Jídlo, své peníze, a časopisy, aby mu nebylo smutno. V peněžence měl 50 korun a byl spokojen. Říkal si že mu to stačí. (Franta byl evidentně skromný. A já netušila, že t se píše naopak.)

V té době jsem četla Mateřídoušku a zbožňovala rohlíky s medem. 🙂

Další strana příběhu.

Byl šikovný. Umí i auto i dům i sklo. Už byl moc daleko od domu. Někde ve městě. Kousil si částky a staví si auto i dům. Je u moře. Tam je krásně, rozhodl se, že tam zůstane. (Těmi částkami jsem asi měla na mysli součástky.)

Proč mám takový pocit, že jsem tenkrát uměla kreslit líp než teď? 🙂

Zahlédl tam ledního medvěda, malý tučňák se ho ptá, jak se jmenuješ? Míša. A já žádné jméno nemám! Tak se budeš jmenovat Frantta! Anoooooo! Můžu se povozit? Tak jedem! (Odstavce a uvozovky byly ještě velkou neznámou.)

Další (a poslední) strana veledíla.

Moji kamarádi: Daniel, Jim Jim, Ferda, Honza, Michal, Kamil. Stíská se mi po nich, a jak! Chci je vidět, a hned!!

Tak jel ve svém autě ze svým kamarádem Míšou za svými kamarády. Jeli moc dlouho. Najednou Frranta vidí Jim Jim. Jim Jim! Ahoj Franto, jak se máš?! Teď se mám dobře. Proč si utekl? Protože naši jsou zlí a nemají rádi. Máš jenom 50 korun, jídlo ti má chytat Míša? Neumíš se o sebe postarat.

Pak měl nejspíš přijít nějaký dobrodružný twist, ale to už se nikdy nedozvím, protože příběh tady končí. Je to docela škoda, ráda bych se dočetla, co by moje naivní dětská fantazie vykouzlila. 

A co vy? Máte také své první výtvory schované? Nebo jste začali psát až v pubertě/dospělosti/stáří/teprve nedávno? 😉