Kurz tvůrčího psaní – Jincy Willettová
Autorčin styl je svižný, zajímavý a rozhodně při něm nebudete usínat. A pokud vás, stejně jako mě, zajímá tvůrčí psaní, pak už vůbec ne. Tahle knížka se totiž kromě své detektivní linie dá taky vnímat jako studijní literatura pro začínající spisovatele zabalená v příběhu. Témat týkajících se tvorby příběhu a všeho s tím spojeného tu najdete opravdu hodně, navíc je poznat, že Jincy Willettová má s kurzy opravdu mnoho zkušeností (působí totiž jako učitelka psaní). Třeba se tu dozvíte, jakých někdy až absurdních nešvarů se pisálci můžou dopouštět. Jincy Willettová si koneckonců bere na paškál celou paletu různých postav, od arogantního doktora, vtipkujícího pohodáře, feministky, staré panny, právníka i nesmělého kluka.
Kniha je vtipně napsaná s občasnými přechody do temnějších pasáží, soustředí se více na samo tvůrčí psaní než na detektivní motiv (a na ten je opět nahlíženo z hlediska tvůrčího psaní, což je dost zajímavý tah). Pokud píšete a snažíte se prorazit stejně jako postavy této knihy, Kurz tvůrčího psaní vás určitě bude bavit a zároveň získáte i něco víc než jen pár hodin zábavy.
Už jste knihu četli? Co na ni říkáte? 😉
Vážená Markéto,
tuhle knížku sice neznám, ale připomněla jste mi jeden famózní film s podobně matoucím názvem – „Italština pro začátečníky“. Rozhodně doporučuji, vyšel i na DVD.
Co se detektivek týče, mají takový skoro smutný osud. Milovníci dobré četby vůči nim často mají předsudky, takže vypsat si detektivkami uznání je dost těžké. Přitom se s nepříliš velkou nadsázkou dá říct, že s ohledem na takové věci, jako je logika příběhu nebo výstavba zápletky, vyžadují od autora opravdové mistrovství.
Vezměte si takovou Agathu Christie, E. S. Gardnera nebo R. T. Chandlera – všichni je znají, jejich knížky jsou celosvětové hity a jejich hrdinové zlidověli, přesto tyto autory málokdo bere jako plnohodnotné spisovatele, resp. relativně málokdo si všimne, jak tihle autoři uměli psát, s jakým citem zacházeli s jazykem, stylotvornými prostředky atp. Je to škoda, možná by se to změnilo, kdyby se více připomínalo, jak si velikánů detektivního žánru vážili třeba Jan Zábrana nebo jeho přítel Josef Škvorecký.
Mimochodem – znáte jeden z hlavních důvodů, proč je u nás tak vžité, že detektivka je „pokleslý“ a „brakový“ žánr? S příchodem komunistické totality byly mohutně dehonestovány, vyřazovány z knihoven a likvidovány jakožto „ideologicky závadné“ čtivo. To už dnes z všeobecného povědomí vyprchalo, ale představa, že detektivka rovná se ne-tak-úplně-plnohodnotná-literatura, v něm přetrvává.
PS
Na Vaší stránce mě jakožto „jazykovou inkvizitorku“ mj. pozitivně zaujalo, jak čistě píšete. Nešaškujete, nechybujete, nešroubujete rádoby umělecké a sofistikované věty. A hlavně – píšete „zevnitř“, to je znát. Takže další pravidelnou čtenářku máte zajištěnou.
Děkuji za skvělý a přínosný komentář, Lachenauerin. 😉
Film mě ihned zaujal, určitě se na něj podívám a možná o něm i napíšu, jestli budu mít co říct. Díky za tip.
Souhlasím s Vámi, detektivky by neměly být považovány za pokleslý žánr. Rozhodně není jednoduché vymyslet zápletku a napsat příběh tak, aby v něm všechny jeho části zapadaly do sebe, a ještě k tomu čtenáře na konci překvapit. Detektivka (a vlastně i jiné žánry) si škatulkování nezaslouží.
To jsem netušila, takže další díky za zajímavý fakt.
A poslední poděkování Vám posílám za Vaše PS – potěšilo, povzbudilo a zahřálo. 😉