Khaled Hosseini: Tisíce planoucích sluncí

Khaled Hosseini je pro mě pan vypravěč a na Tisíce planoucích sluncí, které jsou jeho druhou knihou vydanou v češtině, je to znát snad ještě více než v Lovci draků nebo A hory odpověděly. Více v recenzi. 😉

Khaled Hosseini mě jako spisovatel udivuje. Na rovinu, nemyslím si, že by jeho styl byl bůhvíjak originální. Tenhle americký spisovatel původem z Afghánistánu prostě píše tak nějak tradičně. Nehraje si s jazykem, nevymýšlí všelijaká ozvláštnění ani šokující zápletky. A přesto se do jeho příběhů začtete a nestačíte zírat, jak vás pohltí a (to v případě Tisíce planoucích sluncí platí dvojnásob) emocionálně rozsekají.

Hosseini dokáže s pomocí pár slov přimět čtenáře, aby mu na postavách záleželo, a pak své hrdiny prožene peklem. Doslova. A vy jako čtenář už z toho rozjetého vlaku nemůžete vystoupit a musíte to dočíst za každou cenu. Asi posledních sto padesát stran Tisíce planoucích sluncí jsem zhltla naráz, protože jsem knihu nedokázala zaklapnout. Šla jsem spát ve dvě v noci a polštář jsem měla celý uslzený.

A o čem Tisíce planoucích sluncí jsou? Kniha vás přenese do Afghánistánu, kdy ještě v zemi vládl mír. To se však brzy změní s příchodem komunismu, posléze občanské války a nakonec vlády krutého Tálibanu. Válečné útrapy, každodenní zabíjení, hlad a bídu sledujeme očima několika postav, jejichž osudy se v knize rozpínají přes několik desítek let a vzájemně se proplétají. Máme tu Marjam, která je nucena opustit rodné mésto, přestěhovat se do Kábulu a v pouhých patnácti letech se vdát za třikrát tak staršího násilnického Rašída. O téměř dvě desítky let naváže Marjam silný, až mateřský vztah s mladinkou druhou Rašídovou manželkou Lajlou. 

Na velké dějinné události nahlíží Hosseini osobní optikou svých postav. Domácí násilí, ozvěny války, ztráta blízkých, krutost válčících frakcí a Tálibanu vyvažují nečekané a vzácné okamžiky štěstí, lásky a hrdinství, které jen umocňuje Hosseiniho vypravěčství. Svým postavám opravdu nedává nic zadarmo a vy se přistihnete, že často ani nedýcháte, abyste křehké osudy postav ještě víc nenarušili. Skoro bych řekla, že příběh Tisíce planoucích sluncí je silnější než v Lovci draků, ve kterém Hosseini nasadil laťku už beztak vysoko.

Kniha se dotýká tolika závažných otázek a společenských témat, od války a její nesmyslnosti, zbytečného násilí, problematiky válečných uprchlíků, rozvratu země mocenskými boji, radikálních muslimských odnoží a krutých činů, kterých se dopouští za účelem „prosazení laskavosti Alláha“ až po postavení muslimských žen – to vše z této knihy dělá víc než jen pouhý příběh na zabití několika hodin vašeho času.

Možná to z mého popisu knihy vypadá, že je to až téměř katastrofický příběh, ale nenechte se tím zmást. Ve skutečnosti je Tisíce planoucích sluncí příběh o vnitřní síle člověka překonat mnohá utrpění, už jen kvůli těm, které máme rádi.

Ale abych jen nechválila, poněkud mi nesedlo vyprávění jednou v přítomném, pak najednou v minulém čase. Nevím, jestli je to tak i v originále, každopádně to bylo matoucí. A občas mě rozčilovalo ohromné množství paštských, arabských, urdských a dalších cizích slov, kterými je text protknutý. Na jednu stranu to navazuje jedinečnou afghánskou atmosféru, na stranu druhou mě docela rušilo, když jsem musela listovat dozadu a hledat ve slovníčku, co jaké slovo znamená. Možná bych uvítala spíš poznámky pod čarou, aby mě to tolik nevytrhávalo z příběhu. Bylo ale zajímavé dozvědět se z vysvětlivek něco víc o afghánské kultuře.

A taky mě trochu mrzí, že obálka vypadá jako z červené knihovny, i když samotný děj je nějakému romantickému počtení na hony vzdálený. Ale nesuď knihu podle obalu, říká se. Pokud byste to s Tisíce planoucích sluncí udělali, přišli byste o výjimečný příběh.

A co vy? Četli jste něco od Hosseiniho? Co si myslíte o knize Tisíce planoucích sluncí? 😉

P.S. O spisovatelské rutině Khaleda Hosseiniho si můžete přečíst tady.