Pár postřehů ze spisovatelského deníku

V tomto článku vám dovolím nahlížet mi při tvorbě přes rameno. Ještě před tím, než jsem se pustila do psaní knihy, jsem si začala také pravidelně psát své postřehy a myšlenky během celého procesu vzniku příběhu. Říkala jsem si, že by mohlo být zajímavé se o některé mé zápisky podělit.

Někdy ze sebe dostanete všechno, co chcete říct, přímo při psaní. Pak jsou ale okamžiky, kdy vás samotné psaní přiměje zamyslet se nad něčím, a v takových případech vždy sahám po svém spisovatelském deníku. Možná to zní kdovíjak vznosně, ale ve skutečnosti se jedná o obyčejný čtverečkovaný sešit plný střípků z procesu psaní textu o rozsahu románu.

Do deníku si také zapisuji statistiku, abych viděla, jak se zlepšuji, popřípadě nezlepšuji. Zeleně si odškrtávám dny, kdy jsem tvořila, červeně dny, kdy jsem z nějakého důvodu nepsala. Je to jednoduché a motivující, zvlášť když se vám tabulka zelená. Navíc, když vidím, že to opravdu neflákám, udržuje mě to při psaní.

Když si v deníku zpětně listuji, objevuji pár myšlenek, které mě posouvají v psaní nebo mi pomáhají si něco (znovu)uvědomit. Často totiž rádi zapomínáme na některé pravdy, ke kterým jsme došli, protože je zkrátka pohodlnější se jimi neřídit (třeba takové to: pište každý den, protože…). 

Teď už k některým zápiskům. Vybrala jsem několik z nich a vsadím se, že se v mnohých poznáte. Bez cenzury. 🙂

11. 7. 2014

Dnes jsem celý den seděla nad papíry, poslední nešvary si žádaly vyladění. Co se týče detailů, ty budu řešit po cestě, jinak by se taky mohlo stát, že tu knihu nezačnu psát nikdy. Dostavil se taky první pocit nejistoty. Pochyby typu: Napíšu to? Mám na to? Nebude to blbost jako posledně? Kašli na to, OK? 🙂

12 7. 2014

Druhý den psaní. Zase jsem se vykrucovala (proč, když vím, že psaní je super, a tím nejhorším okamžikem je právě to vykrucování?), ale po prvních třech větách (a x smazaných) se konečně protrhla hráz a přišlo to samo.

23. 7. 2014

Napsala jsem symbolickou jednu větu, za celý den! Chyba byla čekat do večera. Pak jako by všichni vycítili, že se chystám psát, a mám mobil plný smsek, ať jdu s tím a tím posedět tam a tam. Výmluva neexistuje, jen poučení: Piš, kdykoli máš příležitost. Na nic nečekej.

25. 7. 2014

Celý den trápení. A nejhorší na tom je, že to bylo zbytečné trápení. Word jsem měla otevřený x hodin, ale neodvažovala jsem se napsat první větu. A bez první věty samozřejmě nenapíšu ani druhou, třetí, dvacátou, stou. Už bych měla vědět líp.

27. 7. 2014

Múzu probudila až večerní sklenka vína. Jakmile jsem napsala první slovo (to nejtěžší), šlo to samospádem. Propříště: Nebát se napsat první slovo/větu/odstavec, ať už jsou sebemizernější. Aspoň se je od čeho odrazit k lepším.

1. 8. 2014

Rhodos. Sedla jsem si na břeh se zápisníkem a propiskou tak, aby mi moře omývalo nohy a slunce pálilo do zad. Ty vlny, vítr, ta krásná průzračná voda mě naladily. Pokračovala jsem v psaní kapitoly o Sebastiánovi, kterou jsem zaboha nemohla dokončit, a najednou to šlo. Možná je to tím, že podvědomě tuším, že psaní rukou na papír je jen nanečisto. Jako by to na počítači bylo závaznější.

4. 8. 2014

Výlet do Lindosu. Psala jsem na nádherné pláži pod Lindosskou akropolí a bojovala s tím. Pak jsem se ale rozepsala, když jsem skoro rezignovala. Najednou mi bylo jedno, jak bude vypadat výsledek, a to vypustilo múzu z klece.

10. 8. 2014

Sakra, musím zabrat. Cítím, že mi to původní nadšení protéká mezi prsty. To nikdy není dobré.

25. 8. 2014

Pořád píšu pasáž, ve které Sebastián přijde o duši, a pekelně mě to baví. Kdyby čtenáře ten příběh bavil tak jako teď mě, pak není co řešit. 

3. 9. 2014

Kolikrát ještě, abych se poučila??? Musím zabrat a hlavně vypnout vše ostatní. Všechny starosti, úkoly, internetové závislosti a zbytečně dotěrné myšlenky a pochyby. 

8. 9. 2014

Magická hranice dvou normostran. Zjistila jsem, že jakmile ji překročím, trápení je náhle pryč a mě to píše, že ani nestíhám ta slova zachytávat v letu. 

9. 9. 2014

Psala jsem za zvuků kapek deště a šansonů Edith Piaf. Jednoho dne bych si taky ráda zazpívala Ničeho nelituji, a tak jsem motivovaná Non, jeregrette rien měla najednou o dost silnější vůli to pokořit. 

16. 9. 2014

Po celodenním překládání můj mozek stagnuje, ale psala jsem. I kdybych měla stvořit jen jednu upatlanou mizernou větu, tak ji prostě napíšu. Nesmím se na to vykašlat.

17. 10. 2014

Dopsána první třetina příběhu, ta dá! 144 742 znaků. A konečně jsem našla jméno svým dvěma bezejmenným postavám, které na mě vyčítavě koukaly ze stránek (kdo by se taky chtěl jmenovat X a Y?)

V řijnu a listopadu záznamů ubývá. Můžu konečně říct, že to nejhorší trápení, o kterém se zmiňuji v předchozích řádcích, už mě opustilo. Pracně jsem si vytvořila psací rutinu, kdy se mi daří umlčet pochyby a výmluvy už na začátku, prostě si k tomu sednou a začít. Je to fajn pocit (jak píšu například v tomhle článku). A do budoucna s tím neplánuji přestat, dokud tu knížku nedopíšu. 

A co vy, milí spisovatelé? Jak jde psaní vám? 😉