Hugo – L’ubica Bystrická
Někdy se ocitneme na dně a (často zdánlivě) žádné východisko nás vede do ještě větších temnot. Někdy pak už nechceme žít. Odmítáme pomoc. A právě proto jsou tu kočky, aby vzaly situaci do svých tlapek a pomohly nám z toho bludiště ven.
Prvotina slovenské autorky L’ubice Bystrické (která byla tak hodná a svou knížku mi věnovala) takový příběh vypráví. Patricia, hlavní hrdinka novely, už nechce žít. Už tolikrát se pokusila o sebevraždu, že ji neznají jen v jedné, ale v dokonce v několika léčebnách. Tohle všechno, tu lidskou marnost a bloudění, smutně pozorují kočky z kopce nad městem a rozhodnou se jednat. Vyšlou Huga, kocoura s dobrým srdcem a problémy s drápky, aby se Patricie ujal a pomohl jí znovu najít chuť žít výměnou za to, že bude kočičí myšlenky šířit dál.
Poněkud nenápadná knížečka v zeleném obalu skrývá křehký příběh s lehce fantazijní zápletkou. Je podaný s laskavým humorem i hlubokými myšlenkami, takže nečekejte žádné povrchní vyprávění. Také se nenechte zmást zápletkou – tohle rozhodně není sentimentální nebo depresivní příběh plný plačtivých scén. A není to ani čistá fantasy – kočky tu sice mluví, zjevují se jen určitým lidem a pak zase mizí, ale je to spíše jen příjemný ozvláštňující prvek, který dodává novele na osobitosti.
Když přijmete, že tu kočky figurují trochu jako motivační spíkři lidí a Hugo občas obdaří Patricii názorem, který jako by vypadl z knih o osobním rozvoji, dostane se vám velmi zajímavého a příjemného příběhu, který pohladí po duši. Sympatické na novele bylo také to, že nabízí obrovský prostor pro zamyšlení a nedělá to nijak okatě – spíše naprosto nenápadně. Čtete, čtete a najednou se přistihnete, že se koukáte z okna a jste ztracení v myšlenkách o lidském údělu, nemocech duše, smyslu života a o vůbec světě.
Přiznám se, že mi dělalo ze začátku problém se do novely začíst. Ne proto, že by byla špatně napsaná, ale kvůli opravdu bohatému jazykovém projevu. Mluvené slovenštině rozumím bez problémů (velmi ráda ji slýchávám – je to nádherný jazyk), a tak mě překvapilo, kolik slov jsem si musela vyhledat. Můj slovník se tedy obohatil o nádherně znějící „mačacie labky, paplón, žmurknutie“ a další.
Styl, jakým L’ubica Bystrická píše, je hutný a lehký zároveň, plný barvitosti – čte se více než příjemně. Myslím si, že si autorka s tématem poradila výborně – i když by zápletka mohla znít tak trochu jako klišé, příběh se jim zručně vyhýbá právě díky stylu psaní.
Co mě však na příběhu zarazilo, bylo Patriciino odsuzování obezity a poněkud vztahovačné chování k její kamarádce Timee, která nemá tělo zrovna jako proutek. Patricia má co dělat sama se sebou a proto se mi tato část příběhu zdála docela zvláštní, jako by do vyprávění nezapadala. Příběh se také nevyhnul mentorování, ale není ho tu zase tolik, aby to rušilo.
A na závěr jsem se rozhodla do recenze zařadit i malou ukázku, ta totiž o této knize řekne víc než recenze sama:
„Rovnováha je zdravie. Ak na pomenovanie tohto stavu si vystačíme s jedným slovom, prečo na pomenovanie nerovnováhy jich potrebujeme stovky? Načo nám je tol’ko škatuliek s menovkami? L’udia si zvyknú všetko komplikovať. Hugo je presvedčený, že svoje problémy milujeme. Pritom často hovoríme, že v jednoduchosti je krása… Pocity radosti a vďačnosti a okamihy porozumenia sú čoraz väčšou vzácnosťou, máme predsa tol’ko práce s hl’adaním chýb, s analyzováním a s posudzováním. Tol’ko práce se zameriavaním sa na to, čo nefunguje. A keď sa na to zameriavame, vždy to nájdeme. Svet nie je dokonalý. Ani my v ňom.“ Hugo, str. 102
Více o autorce a její tvorbě se dozvíte na jejím blogu ZDE. Taky tu najdete i odkazy na knihkupectví, ve kterých lze Huga zakoupit. 😉
Četli jste Huga, popřípadě přečtěte si ho?
Ďakujem za kvalitnú spätnú väzbu.
Rádo se stalo. 😉