Nedávno jsem pročítala rozhovory s mým oblíbencem Philipem Pullmanem, autorem trilogie Jeho temné esence, a narazila jsem v nich na velice zajímavou myšlenku. Pullman o sobě prohlašuje, že je sluhou příběhu. Nedalo mi to a musela jsem nad tím popřemýšlet.
Udělej tohle, takhle to nedělej, to je špatný přístup, mělo by to být takto… Kolikrát už jsem tohle slyšela či četla. Mluvím samozřejmě o radách pro dobré psaní. Opravdu pomáhají nebo nás jen škrtí?
Ne, nebudu vám povídat o tom, jak málo lidem něco říká dobrá knížka. Ze své vlastní zkušenosti vím, že ty, co nečtou, k tomu stejně nepřimějete. Ne, chtěla jsem se zamyslet nad tím, proč je čtení pro budoucího autora nezbytné.
Nedávno mě překvapilo zjištění, kolik lidí by rádo jednou napsalo knihu. Já vím, jsem také jedna z nich. Myšlenka je to vskutku lákavá. Proč ale naprostá většina těchto ambicí ztroskotá?
Už jste někdy kreaitvně přemýšleli o kreativitě samé? Já ano, možná je to moje úchylka, pořád o něčem dumat, na druhou stranu mě ale nepřestane překvapovat, k jakým závěrům docházím.
V mém předchozím článku jsem naťukla, že příběhy jsou všudypřítomné – stačí se jen dívat okolo sebe a nechat svou představivost volně plynout. Jestli však Vaše múza právě stávkuje a odmítá spolupracovat, není nic jednoduššího, než jí provokativně zamávat a hledat pomoc jinde. Co takhle ve výtvarném umění?
Příběhy jsou všude, kam se podíváte. I tam, kde byste je nehledali. Jsou samozřejmě v knihách a filmech, PC hrách, divadelních představeních. Naše životy jsou jeden dlouhý příběh (nebo snad mozaika tisíců malých příběhů?). A umění – od obrazů po hudbu – dokonce i hračky, či jiné předměty je v sobě také ukrývají. Stačí se jen na svět podívat trošku jinak.