Proč mají někteří lidé nutkání tvořit a jiní to považují za naprostou ztrátu času? Co nás žene k tomu, abychom se usadili za stůl s perem, tužkou, štětcem, propiskou, pastelkou (či čímkoliv jiným) a trávili svůj čas tím, že píšeme, kreslíme, malujeme, lepíme, vystřihujeme? A existuje na to vůbec jednoduchá odpověď?
Co se stalo s mými ambicemi napsat novelu do soutěže? To si můžete snadno domyslet podle četnosti dílů tohoto seriálu. Jinými slovy, došlo k tomu, k čemu jsem se zavázala, že tentokrát nedojde. Ano, přesně tak. Skončila jsem.
Už nespočetněkrát se mi stalo, že mi můj příběh, který se zdál tak nadějný, prostě umřel pod rukama. Najednou už nebyl zajímavý, ani jsem necítila motivaci pokračovat. Kdo by také chtěl číst knihu, kterou sám autor odvrhne?
Nedávno jsem pročítala rozhovory s mým oblíbencem Philipem Pullmanem, autorem trilogie Jeho temné esence, a narazila jsem v nich na velice zajímavou myšlenku. Pullman o sobě prohlašuje, že je sluhou příběhu. Nedalo mi to a musela jsem nad tím popřemýšlet.
Udělej tohle, takhle to nedělej, to je špatný přístup, mělo by to být takto… Kolikrát už jsem tohle slyšela či četla. Mluvím samozřejmě o radách pro dobré psaní. Opravdu pomáhají nebo nás jen škrtí?
Ne, nebudu vám povídat o tom, jak málo lidem něco říká dobrá knížka. Ze své vlastní zkušenosti vím, že ty, co nečtou, k tomu stejně nepřimějete. Ne, chtěla jsem se zamyslet nad tím, proč je čtení pro budoucího autora nezbytné.
Už jste někdy kreaitvně přemýšleli o kreativitě samé? Já ano, možná je to moje úchylka, pořád o něčem dumat, na druhou stranu mě ale nepřestane překvapovat, k jakým závěrům docházím.
Příběhy jsou všude, kam se podíváte. I tam, kde byste je nehledali. Jsou samozřejmě v knihách a filmech, PC hrách, divadelních představeních. Naše životy jsou jeden dlouhý příběh (nebo snad mozaika tisíců malých příběhů?). A umění – od obrazů po hudbu – dokonce i hračky, či jiné předměty je v sobě také ukrývají. Stačí se jen na svět podívat trošku jinak.