Neopouštěj mě: Melancholická elegie lidskosti

Kazuo Ishiguro je jedním z těch autorů, o kterých slyšel úplně každý, i ti, kteří se o knihy vůbec nezajímají. Tenhle britský spisovatel japonského původu sice moc románů nenapsal, zato každý z nich je ve světě literatury velkou událostí, nemluvě o tom, že si autor v roce 2017 odnesl domů prestižní Nobelovu cenu. Přesto jsem od něj četla jen trestuhodně málo (jen dva romány, Soumrak dne a Kláru a Slunce), takže když mé oblíbené audioknižní vydavatelství OneHotBook vydalo jeho oceňovaný a čtenářsky (troufám si tvrdit) nejpopulárnější román Neopouštěj mě, neváhala jsem ani vteřinu. Nějakých patnáct let zpátky jsem viděla výbornou filmovou adaptaci s Carey Mulliganovou, Kierou Knightleyovou a Andrewem Garfieldem, ale ani to mě nemohlo připravit na silný emotivní posluchačský zážitek, který mě během 11 hodin ve společnosti Kateřiny Císařové čekal. Více o tom v recenzi na audioknihu. 🙂

Na první pohled působí škola Hailsham jako typický anglický internát – klade důraz na disciplínu, zdravý životní styl a rozvoj tvůrčího talentu svých žáků, a zároveň tu také panuje ta správná britská upjatost a spořádanost. Mezi studenty se formují pevná přátelství i první lásky – tak jako mezi citlivou, ochranitelskou Kathy, impulzivním Tommym a bojovnou Ruth. Jenže pod zdánlivě idylickým povrchem venkovského sídla se skrývá znepokojivá skutečnost. Hailsham není běžnou školou a její žáci nejsou obyčejné děti. Místo, které na první pohled působí jako bezpečné útočiště, je ve skutečnosti tichým vězením, jehož skutečný účel se odhaluje jen velmi pomalu – a příliš pozdě. Ishiguro ve svém sugestivním románu mistrně rozehrává zdánlivě civilní příběh, který se postupně mění v znepokojivou reflexi lidskosti, etiky a společenského pokrytectví. Skrze osudy tří hlavních hrdinů klade tichou, ale naléhavou otázku: Co všechno je člověk schopen přijmout, pokud je k tomu systematicky vychováván? A kde leží hranice mezi soucitem a lhostejností v moderní společnosti, která ztratila kompas?

Skrze pozvolné vyprávění hlavní hrdinky Kathy se posluchač postupně seznamuje nejen s každodenními radostmi a strastmi školního života v Hailshamu, ale také s nenápadně tíživou atmosférou, která se stupňuje s každým dalším odhalením. Ishiguro trpělivě a promyšleně buduje příběh jako mozaiku vzpomínek, které do sebe zvolna zapadají, až posluchače konfrontují s děsivou pravdou o osudu studentů. Samozřejmě vám neprozradím, co se ve skutečnosti za zdmi Hailshamu odehrává. Právě v postupném odhalování a čtení mezi řádky Kathina vyprávění tkví neskutečná síla tohoto příběhu. Ačkoli se zprvu může zdát pomalé, rozvláčné či dokonce zabývající se nepodstatnostmi, každá jeho část má smysl a své místo – podobně jako pečlivě kladené dílky puzzle, které teprve po nějaké době a úsilí vytvoří obraz s mrazivou působivostí. Díky tomu pro mě Neopouštěj mě vždy bude poslechem, který jen tak nedostanu z hlavy (a ani nechci). Tohle Ishiguro opravdu umí mistrovsky, jak mě přesvědčil už v Soumraku dne.

Neopouštěj mě přináší emocionálně drtivý příběh o křehké hranici mezi lidskostí a nelidskostí, důstojností a bezmocí. Skrze osudy Kathy, Ruth a Tommyho se autor dotýká témat paměti a nostalgie, etiky vědy i pasivní slepoty společnosti. Ishiguro se nebojí klást nelehké a jen těžce uchopitelné otázky o smyslu existence, o bolestném smíření s předurčeným osudem a o odpovědnosti člověka vůči tomu, co sám stvořil. Není to jednoduchý poslech, už jen proto, že ve vás rozvíří spoustu protichůdných a ne vždy příjemných emocí, ale pokud jako většinová společnost v Ishigurově románu před naléhavými a zásadními otázkami lidství a lidské existence neprcháte do bezpečí svého vlastního pohodlí, patříte mezi ty, kteří tuto audioknihu ocení nejvíce. Nebudete se od ní moci odtrhnout a nebudete na ni moci přestat myslet. S takovou intenzitou na vás Ishigurovo vyprávění dokáže zapůsobit, pokud se nezaleknete. A nejmrazivější na tom všem je, že tohle není „jen“ vymyšlený příběh, „jen“ sci-fi zápletka, jednoho dne to může být naše realita a ani to nemusí trvat dlouho.

Audioknihu Neopouštěj mě načetla Kateřina Císařová pod taktovkou režiséra Víta Maloty způsobem, který dokonale souzní s atmosférou příběhu – její projev je citlivý, jemně odtažitý a působí až odevzdaně či smířeně, což perfektně vystihuje vnitřní svět vypravěčky Kathy. Právě díky této zdrženlivosti, kterou interpretka ve správných okamžicích zjemní, umí vyvolat silnou emoční odezvu – chvílemi až tak intenzivní, že ji budete vstřebávat ještě dlouho po skončení poslechu. Ani nespočítám, kolikrát jsem během poslechu musela napnout všechny síly, abych se na veřejnosti hystericky nerozbrečela u scény, kterou Ishiguro líčí a Kateřina Císařová čte tak nějak mimoděk a bez jakéhokoli dramatu. Kromě výborného přednesu je audiokniha také obohacena o decentní, atmosférický zvukový podkres, který příběh skvěle doplňuje: tlumené šumění deště či líné převalování vln doprovázené melancholickými tóny klavíru. Dohromady tvoří tyto prvky audioknižní zážitek, který podtrhuje sugestivní sílu Ishigurova vyprávění a ještě hlouběji vtahuje posluchače do světa, jenž je stejně zneklidňující jako krásný.

I když jsem před nějakými patnácti lety viděla filmovou adaptaci a rozuzlení příběhu pro mě nebylo žádným tajemstvím, rozhodně jsem nečekala, jak intenzivní pro mě poslech audioknižního Neopouštěj mě bude. Hltala jsem každé slovo a když jsem zrovna Ishigurův román neměla v uších, neustále jsem na něj myslela. Myslím, že lépe už vás k poslechu nalákat neumím. Bude vám lámat srdce, ale dost možná to bude jeden z vašich nejsilnějších a nejnezapomenutelnějších audioknižních zážitků vůbec. Troufnete si? 🙂