Na začátku roku jsem si začala psát seznam knih, audioknih a komiksů, které jsem přečetla a poslouchala – moje paměť je totiž značně nespolehlivá a když mě někdo požádá o tip ke čtení, v hlavě mám úplně prázdno. Takže pro tentokrát to napravuji přehledem toho nejlepšího, s čím jsem se v roce 2014 setkala, a co jsem si z toho odnesla.
V květnu oslaví tento blog druhé narozeniny a v září to budou dokonce čtyři roky od založení jeho předchůdce. Tolik dní a hodin strávených psaním příspěvků a taky přečtení knihy Ukaž, co děláš od Austina Kleona mě přimělo, abych se ohlédla zpátky, ale také podívala trochu dopředu.
Některé příběhy nás doprovází celý život, protože mají něco, co jiným chybí. Některé jsou zkrátka obyčejné a jiné zase milujeme natolik, že se k nim neustále vracíme a pamatujeme si každičký detail. Čím to je? Zamyslela jsem se nad touhle otázkou a vzniklo z toho video, které najdete uvnitř článku.
Nápadů míváme nepočítaně, kolik z nich ale doopravdy dotáhneme k realizaci? Jenom naprosté minimum, bohužel. Z vlastní zkušenosti vím, že sršet inspirací nestačí. Často se mi stává, že v noci nespím, protože se mi v hlavě rodí jeden objevný nápad za druhým a nemůžu se zastavit. Vše si zapíšu do zápisníku a teprve až se úplně vyčerpám (jak fyzicky, tak mentálně), konečně usnu....
Soucítím s literárními hrdiny. Už vás někdy napadlo, jak to ti chudáci mají těžké? Mocný spisovatel s tužkou v ruce či s prsty na klávesnici nelítostně určuje jejich osud a oni s tím nemůžou vůbec nic udělat. Nechává je padnout na úplné dno, ztratit všechno včetně sebe sama a pak je bez výčitek svědomí sleduje, jak se v tom plácají. Útěchou jim může být snad...
Příběhy jsou všude okolo nás. O některých z nich víme, máme je přece přímo před očima – filmy, knihy, počítačové hry, divadlo či naše vlastní životy. Ale některé nám zůstávají skryté – nejen proto, že pro člověka není možné pojmout každičký příběh, který kdy byl, je a bude vyprávěn, ale také proto, že jsme k některým zkrátka slepí. Ani...
Znáte to, když se děje něco špatného, jen málokdy si přiznáme, že si za to můžeme sami. Vždycky za to můžou ti nahoře, ti mocní, ti byrokratové, ti podezřelí muži v černém, co se vozí ve velkých nablýskaných kárách s kouřovými skly. Prostě za vším stojí konspirace a i když jsou některé z teorií, slušně řečeno, značně přitažené za vlasy, neubráníme se pocitu...
Když jsem nahlédla do své knihovny (kde mám mimochodem sbírku mých nejoblíbenějších kousků) došlo mi, že všechny ty knihy mi nějakým způsobem zlomily srdce. To mě vedlo k otázce: je mezi tím nějaká spojitost, je to náhoda nebo je to jen mnou?
Vždycky jsem si lámala hlavu nad tím, jak spisovatelé dokáží napsat knihu o více než tři sta stranách a nezbláznit se z toho. Sama jsem se pokoušela něco napsat už tolikrát, že to snad ani nedokážu spočítat, a kromě jednoho případu (který jsem sice dotáhla do konce, nijak valně však nedopadl) jsem to vždy vzdala daleko před koncem. A tak jsem...
Proč mají někteří lidé nutkání tvořit a jiní to považují za naprostou ztrátu času? Co nás žene k tomu, abychom se usadili za stůl s perem, tužkou, štětcem, propiskou, pastelkou (či čímkoliv jiným) a trávili svůj čas tím, že píšeme, kreslíme, malujeme, lepíme, vystřihujeme? A existuje na to vůbec jednoduchá odpověď?