Spisovatelské pochyby

Pokaždé, když usednu k počítači a kurzor na mě začne provokativně poblikávat, bleskne mi hlavou tatáž myšlenka: Dokážu to? Jak jsem si kdy mohla myslet, že se můžu stát spisovatelkou? Umlčet pochyby patří k tomu nejtěžšímu, s čím se při psaní potýkám.

Moje každodenní psaní začíná pochybami a končí jejich rozprášením. Každičký den mě čeká zkouška, zda obstojím. Všudypřítomný vnitřní kritik prostě nemůže být zticha a nechat mě v klidu psát. A víte co? Možná je to dobře. 

Bez pochyb není psaní

Sabotování toho, co ve skutečnosti chci dělat, a vymlouvání se prostě k psaní patří. Odradí ty, kteří to nemyslí tak vážně, a stane se výzvou pro ty, kteří to naopak vážně myslí. Já patřím k té druhé skupině, takže se dobrovolně vystavuji jakémusi vnitřnímu podvědomému strachu ze selhání, vlastní neschopnosti, ztráty iluzí a roztříštění všech mých snů na milion malých střípků. 

Někdy mě to přiměje se zamyslet, jestli je ten strach vlastně skutečný.

A přitom jediné, co můžu dělat, abych se s ním poprala, je psát. Hezky jedno slovo za druhým, písmeno po písmeni, tečku za tečkou. A jak slov přibývá, postupně mizí i pochyby a podceňování se. Najednou je nahrazuje vědomí toho, že to můžu dokázat, že to není nemožné.

Co je na psaní tak děsivého, že o sobě neustále pochybujeme?

Psaní je běh na dlouhou trať, a to je vyčerpávající. Píšu už více než dva měsíce každý den a stále nejsem ani v polovině příběhu. Je trochu děsivé nevidět výsledek ihned, nevidět ani na pár kroků dopředu. Nevíte, jestli ten příběh dokončíte, nevíte, jestli se vám podaří napsat ho tak, jak zamýšlíte, nevíte, jestli bude za něco stát. Prostě musíte vytrvat a den za dnem se po malých krůčcích přibližovat k tomu vzdálenému cíli, dokud tam nedorazíte. A pak se teprve uvidí.

I přesto že vás psaní mnohdy přiměje čelit sobě samému a postavit se pochybám o svých vlastních schopnostech, je na něm něco krásného. Protože když píšete a pochyby odezní, najednou zjistíte, že jste tady a teď a děláte to, co vás naplňuje. A ten moment, kdy si uvědomíte, že tohle skutečněte chcete a že si za tím půjdete třeba na světa kraj, patří k tomu nejúžasnějšímu, co jsem při psaní zažila. 

Inspirace Michelangelem

Tak piště, milí spisovatelé, a nenechte se srazit něčím tak prostým, jako jsou pochyby. Nejsou tu proto, aby vás odradily, ale proto, aby vás posílily, nenecháte-li je vás udolat při první příležitosti. 

Nakonec přidávám dva citáty od sochaře Michelangela, který o pochybách nejspíš také věděl své. Přesto kousek po kousku tesal do kamene, až ho proměnil v mistrovská díla, která obdivujeme ještě po několika tisících let:

„Spatřil jsem anděla uvězněného v mramoru a tesal jsem tak dlouho, dokud jsem jej neosvobodil.“

„Kdybyste věděli, kolik práce mi to dalo, nenazývali byste mě géniem.“

A co vy a pochyby? Necháte se jimi srazit na kolena? 😉

 

Markéta Růžičková
Jsem experimentátor, samouk a kreativec. Ráda se učím něco nového a inspiruji druhé. V hlavě si tvořím světy. Potěšíte mě šálkem kávy, dobrou knihou, cestovatelskými zážitky a nakažlivým nadšením. ;)
Komentáře
  1. Jerry napsal:

    Taky se připojuji k těm, co ten článek chválí. Je to pravda, pochyby jsou nutné a potřebné, bez nich by byl autor jen nafoukaný trouba. Ale v tom je právě krása amatérského psaní, nic nemuset. Aby mne napadnul námět, pěkně ho pak nechám uležet, popřemýšlím nad ním a vyzkouším si v hlavě nanečisto nějaké další postupy, kam směřovat. A pak, když mám chuť, píšu a schválím si to, nebo smažu.

    • Děkuju, Jerry. 🙂 To je ten rozdíl mezi námi dvěma. Já vím, že nemusím, ale taky vím, že chci v psaní něco dokázat, takže chci máknout. A kdybych čekala, až se múze nebo mně zachce psát, nikdy bych toho nedocílila. 😉

  2. moonlight napsal:

    výborný článok, ja mám pochyby takmer stále. Pred niekoľkými rokmi som sa nezamýšľala nad tým, či je moje písanie dobré, či sa hrdinka nespráva hlúpo alebo či sa to niekomu bude páčiť, jednoducho som písala, čo sa mi páčilo. Ale odkedy som sa začala viac venovať knihám a recenziám, začala som byť viac kritická voči príbehom iných a voči príbehom svojim. Dva roky som nič nenapísala a teraz som sa dala robiť NaNoWriMo a nakoplo ma to, píšem každý deň a páči sa mi môj príbeh, ale vždy sa nájdu pasáže, kedy neviem ako ďalej a začnem si hovoriť, že načo to vlastne robím, lebo to aj tak nedokončím ako ostatné moje diela, ale zatiaľ som sa stále nejak prekonala a som na dobre ceste. Sú síce dni, kedy sa mi absolútne písať nechce, ale na druhý deň to dobehnem s tým, že nevadí, ak niekedy vynechám deň. Ale ešte stále to je skôr ako povinnosť a nie ako niečo prirodzené ako pred niekoľkými rokmi. Dúfam, že sa to zmení, pretože písanie bolo vždy mojou vášňou a často krát mám neskutočnú chuť na písanie, takže ešte stále to vo mne je. 🙂

    • Spisovatele ty pochyby dřív nebo později doženou. Taky bych brala zpět svá dětská léta, kdy jsem psala jako drak a bylo mi jedno, co si o tom pomyslí ostatní. Důležité bylo jen, že mě to bavilo. Ale na druhou stranu tehdy stála kvalita mých výtvorů za starou bačkoru. Teď to jde pomalu, trochu u toho trpím, ale baví mě to pořád stejně a aspoň se to dá číst. 😉
      Psaní je ale příjemná povinnost v porovnání třeba s učením nebo psaním diplomky. 🙂

  3. Erin napsal:

    Moc pěkný článek! 🙂 Jde vidět, že psaní miluješ, že píšeš od srdce.
    Dva měsíce- puf. To je málo. Tvou stránku jsem zatím moc nezkoumala, myslím tím trochu podrobněji, tak nevím, na čem pracuješ, ale dva měsíce na celý příběh se mi zdá jako poměrně kráká doba. Zvláště pro někoho, kdo třeba chodí do práce, do školy, má jiné koníčky 🙂 Jeden příběh píši třetím rokem- asi jsem měla hodně, co říct. A chtěla bych ho ukončit, abych se mohla věnovat jinému příběhu. Odbočuju dost o tématu, ale ty dva měsíce mě poměrně zaujaly.
    Tvá ikonka „Moje tvorba“ mě volá, takže myslím, že se tady ještě objevím 🙂

    • Děkuji, bez psaní skutečně nemůžu být. 😉
      Vím, vím, je to krátká doba a právě proto je to pro mě děsivé, protože jsem v podstatě pořád na začátku. 😀 Tři roky naproti tomu už je doba dost solidní. 😉
      Moje tvorba tě ráda uvítá, najdeš tam zatím ale jen povídky, žádné delší dílo. 😉

  4. „Protože když píšete a pochyby odezní, najednou zjistíte, že jste tady a teď a děláte to, co vás naplňuje. A ten moment, kdy si uvědomíte, že tohle skutečně chcete a že si za tím půjdete třeba na světa kraj, patří k tomu nejúžasnějšímu, co jsem při psaní zažila. “ – Tady jsi to báječně vystihla, opravdu to tak je.

Napsat komentář: Markéta Růžičková Zrušit odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.