Snoopy radí, jak vytvořit skvělý příběh

Věřte tomu nebo ne, i Snoopy, známá postavička z komiksových stripů, se pouští do psaní a neváhá se podělit se svými radami. Americký umělec a spisovatel Barnaby Conrad spolu se Montym Schulzem, synem autora stripu Peanuts, oslovili třicet známých osobností a poprosili je, aby reagovali na Snoopyho peripetie s psacím strojem alias Snoopy’s Guide to the Writing Life (dostupné bohužel jen v angličtině). Mezi přispěvateli byl i Barnaby Conrad, a právě na jeho rady, jak vytvořit skvělý příběh, se v tomto článku zaměřím. 

Barnaby Conrad čtenáři předkládá svých šest tipů.  Reaguje v nich na jeden ze stripů, ve kterém se chudák Snoopy pochlubí kamarádce s kouskem příběhu a ona ho za jeho začátek vychválí až do nebe. Problém je, že to, co četla, byl konec příběhu. 

  1. Zkuste ve svém příběhu najít tu nejpoutavější událost, s kterou začít.
  2. Vytvářejte co nejpozoruhodnější a nejzajímavější kulisy příběhu, zvláště pokud hodláte začít nastíněním místa děje.
  3. Probouzejte zvědavost čtenáře, aby musel neustále toužit či přemýšlet o tom, co se děje nebo bude dít v další scéně.
  4. Popište své postavy tak strhujícím způsobem, že vzbudíte čtenářovu pozornost a on se bude chtít dozvědět o osudech protagonistů víc a víc.
  5. Vymyslete si pro své postavy životně důležité situace, do kterých se dostanou, a udržte čtenáře u vašeho příběhu.
  6. A co je nejdůležitější, vždy začněte nějakým dějem. Tím se nemyslí dumání nad životem – takových scén můžete mít v příběhu spoustu, abyste trochu zvolnili tempo, ale na začátku příběhu jen odrazují a nudí. První věty by měly být vybroušené, protože jak začátky, tak vlastně celé příběhy nejsou psány, ale přepisovány.

A Conrad dodává ještě bonusovou radu na konec: Vždycky se zaměřte na srdce čtenáře. 

Myslím, že právě bonusová rada je jednou z nejcennějších, s jakou jsem se kdy setkala. Chcete, aby si čtenář váš příběh pamatoval? Pak mu zlomte srdce, donuťte ho se smát, strachovat, umírat či oslavovat spolu s postavami. Jen se zkuste zamyslet nad tím, jaké příběhy vám nesmazatelně uvízly v paměti. V mém případě jsou to ty, u kterých jsem měla nejsilnější emocionální reakci, ať už dobrou nebo špatnou, ať už jsem se smála nebo mi po tvářích tekly slzy. Příběh, který tohle dokáže, má velkou moc.

A co Vy? Souhlasíte s Baranbym Conradem (nebo mnou)? Jak míříte na srdce čtenáře Vy? 😉

 

Jsem experimentátor, samouk a kreativec. Ráda se učím něco nového a inspiruji druhé. V hlavě si tvořím světy. Potěšíte mě šálkem kávy, dobrou knihou, cestovatelskými zážitky a nakažlivým nadšením. ;)

Komentáře
  1. Magdalena Čvandová napsal:

    Omlouvám se,píši asi na špatnou adresu,ráda bych sepsala svůj životní příběh,sama to nedokážu,můžete mi nějak pomoci-poradit_?Děkuji za odpověd Čvandová M

    • Dobrý den, Magdaleno. 😉
      Nejlepší bude, když Vás nasměruji na fórum o tvůrčím psaní, které najdete na této adrese: http://www.forum.renenekuda.cz/
      Sešla se nás tam dobrá parta lidí, kteří rádi píší, mají s tím zkušenosti a velmi rádi poradí. 😉
      Bohužel nevím, s čím konkrétně bych Vám měla při psaní příběhu poradit – je to příliš mnohovrstevnatý proces, který se asi nedá shrnout obecně pár slovy. 🙂
      Přeji příjemné psaní a doufám, že se s Vámi setkáme na fóru. 😉

  2. Le fille Ash napsal:

    Nu ano, už je to tak. Dobrá rada je nad zlato a tyhle jsou sakra dobré. Souhlasím s nimi.. jen.. použití v praxi už je trochu jiná věc. Avšak.. to začínání příběhem, neustálé napínání a nucení čtenáře, aby četla dál.. to je zaručené. 🙂
    Jen to srdce čtenářovo.. získat si něčí srdce je složité, jde to.. ale donutit písmenka k tomu, aby to dokázaly.. to už vůbec není lehký úkol. Kór, když píšete, protože autor sám na příběh a to, co se v něm děje, pohlíží úplně jinak. V něm samotném, alespoň pokud mohu mluvit ze své zkušenosti, to příliš moc pocitů nevzbuzuje. Proto je dle mého na tom všem nejtěžší odhadnout, jak text bude působit na čtenáře. Aby nebyl příliš strohý, nebo naopak příliš přeplácaný.. Ach ouvej, je to těžké, těžké.. že? 😀

    • Taky si nad tím trochu zoufám. 😀 Jak to proboha udělat? 😀
      Jinak určitě máš pravdu, jako autor vidíš svůj text úplně jinak než čtenář, můžeš jen hádat, jak to na něj zapůsobí. Skvělé příběhy se zkrátka nepíšou samy. 😉

  3. Bára napsal:

    Srce čtenářovo je opravdu ideální cíl 🙂
    Momentálně jsem se konečně pustila do psaní rozsáhlejšího textu a všechny tyhle rady pak samozřejmě srovnávám s tím, jak postupuju a píšu. Některé mi nesedí, jiné mi naopak dokonale připomínají můj psací proces a sem tam se najde i nějaká, kterou následně úmyslně využiju 🙂
    Každopádně ono cílení na čtenářská srdce mi skutečně přijde jako jedna z top rad 🙂 Emoce jsou zkrátka silná páka a taky nejjistější způsob, jak se dostat čtenáři pod kůži. Proto pokaždé, když mi má pokusná čtenářka napíše „tahle scéna mě skoro rozbrečela“ nebo “ u toho jsem se fakt nahlas smála“, mám pocit, že jsem na dobré cestě 🙂
    Mimochodem, děkuji za další skvělý článek. Moc ráda k tobě chodím nasát tvůrčí atmosféru 🙂

    • I já děkuji, za podnětný komentář i přečtení, mám radost. 😉
      Přiznám se, že všechny Snoopyho (i jiné) rady mi také nesedí, často si je přetvářím, aby více zapadaly do mého stylu psaní. Ono vlastně všechna pravidla jsou tu od toho, aby se porušovala, jen jim člověk musí rozumět, aby je uměl porušit tím dobrým originálním způsobem. 😉
      Kdo se trefí čtenáři přímo do srdce, má vyhráno. Možná proto je to tak těžké. 😉

      • Markéta napsal:

        Co se týká podobných rad (hlavně té PIŠTE), o tom je hezký článek v poslední XB-1 🙂

        Já mám s těmi emocemi rozporuplné pocity. Pokud čtenář napíše „tohle mě skoro rozbrečelo“ tak je to samozřejmě super a není nic, co by autora potěšilo víc.

        Jenže je to zákeřné a nesmí se to dostat do fáze, že autor píše vyloženě jen kvůli tomu. Citové vydírání a podobně jsou největší zla.

        Třeba GRRM se mi zdá, že to dělá dobře, nepřijdu si vydíraná (ale většina ostatních ano:)), ale pak jsou různá filmová dramata, u kterých si jen přečtu popis a kouknu na fotky a už z toho cítím, že jim nejde o nic moc jiného, než diváka co nejvíc zničit, to nesnáším 🙂

        Takže všemu, co vypadá ubuleně, se vyhýbám velkým obloukem a chci psát raději béčkové fantasy do vlaku, než něco u čeho by měl čtenář pocit, že ho chci vydeptat 🙂

        Což je taky tím, že mírně trpím na deprese a myslím si, že je ve světě utrpení až až a vůbec nechápu lidi, kteří dramata vyhledávají (nemají dost neštěstí ve svém životě a potřebují to uměle simulovat? Fakt nevím).

        • Díky za tip. 😉
          Ono se to samozřejmě nesmí přehánět. Jak jsem napsala v článku, není to nic lehkého, je to skoro až umění. A pokud píšete jen s cílem útočit na city, čtenář to pozná a nenechá se oblbnout. Chce to hezky přirozeně vystavět nějakou silnou scénu s věrohodnými postavami. 😉
          A ubuleným scénám bych se taky ráda vyhnula. Tohle jsem tím „miřte na srdce“ opravdu nemyslela. 😀

          • Bára napsal:

            Markéto, taky nemám ráda „ubulené“ scény a ani je asi nedokážu napsat. Mylslela jsem spíš okamžiky, které člověka tak nějak přirozeně dojmou, rozněžní. Ale mnohem raději bych čtenáře rozesmívala 🙂 Podle toho taky píšu 🙂
            Takže emoce ano, ale nemyslela jsem tím dojáky a potoky slz a scény plné bolestného loučení, umírání a já nevím čeho. Spíš zkrátka psaní, které zkrátka člověka osloví na té niternější úrovni, kde to pocítí, ale ne nutně ve smyslu smutku.
            Sdílím tvůj názor, že tragédií je kolem až moc, takže se snažím psát tak, abych k nim nepřidávala další 🙂

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *