Spontánní versus plánované psaní

Pořád přemýšlím nad tím, kde je ta moje hranice mezi plánováním a spontánností v psaní. Už se vám někdy stalo, že jste příběh naplánovali do posledního detailu, ale samotné psaní vás nebavilo? Nebo jste naopak všechno nechali na své intuici a prostě chrlili na papír svoje myšlenky, abyste později zjistili, že je to nehorázný blábol? Mě se stalo obojí.

 Jak moc plánovat a jak moc se spoléhat na spontánnost? To je otázka, na kterou doposud neznám odpověď, ale včera jsem se jí nejspíš dost přiblížila. Úplně na dně jsem si sedla k počítači a přemýšlela, jaký to má vše smysl. Jaký má neúspěch smysl. Jaký má smysl se vůbec snažit, když to mnohdy nikdo neocení. Znáte to, ty dny, kdy se nic nedaří. A pak jsem položila prsty na klávesnici, otevřela prázdnou stránku Wordu a začala psát. Jen tak abych odehnala černé myšlenky.

A ono to fungovalo. Naprosto jsem se do příběhu ponořila, protože jsem byla zároveň tvůrcem a čtenářem a sama jsem nevěděla, co se stane. Zapomněla jsem na to, že ještě před chvílí jsem měla hlavou plnou katastrofických vizí. Zapomněla jsem na všechna pravidla, rady, tipy, které jsem kdy četla o dialozích, tvorbě postav či zápletce. Zapomněla jsem na svět a ocitla se mimo něj. První stránky povídky se zrodily jen tak z ničeho, jen s vidinou hlavní postavy kráčející z neznámého důvodu po lesní cestě.

Nejspíš u mě přece jen vítězí spontánnost nad plánovostí, tedy alespoň u kratších útvarů, jako je povídka. Je krásné objevovat příběh zároveň s jeho vznikem, na druhou stranu ale není jednoduché ho ukočírovat. Vím, že se můžu nechat unést a dovolit příběhu, aby ovládal on mě, přesně jak jsem nad tím přemýšlela v tomhle článku. Ale i přesto je to úžasný pocit, jen tak se zapomenout ve svém světě. Ostatní můžu přece nechat na editování.

Jaké s tím máte zkušenosti Vy? Píšete spíše spontánně nebo si vše pečlivě plánujete? 😉

 

Jsem experimentátor, samouk a kreativec. Ráda se učím něco nového a inspiruji druhé. V hlavě si tvořím světy. Potěšíte mě šálkem kávy, dobrou knihou, cestovatelskými zážitky a nakažlivým nadšením. ;)

Komentáře
  1. Já myslím, že toto je silně individuální. Já jsem kupříkladu typický analytický plánovač, který si dokonce u delších útvarů dělá přísnou osnovu (a u kratších ji má v hlavě). U výpadků mi tato struktura značně pomáhá, mám v ní určitou jistotu, že se příběh ubírá správným směrem, přesto, že to zrovna nejde.

    Taktéž si ale myslím, že je vždycky rozdíl příběh od příběhu, něco se píše samo, něco potřebuje tvrdou disciplínu a překonávání vnitřních překážek.

    • Díky za komentář. 😉
      Souhlasím s tebou, každý to má jinak. Já si jednou zkusila vytvořit podrobnou osnovu a detailní poznámky – ten proces samotný mě bavil, ale když jsem pak začala psát, nadšení se vytratilo.
      A určitě záleží i na literárním útvaru. U povídky neplánuji skoro nic, u románu je ale potřeba mít to alespoň trochu promyšlené.

  2. Fabulátor napsal:

    Nějaký plán to chce mít určitě, jen tak něco bezmyšlenkovitě čárat je k ničemu. Obecně ale mám radši, když vím, co budu přibližně psát, ale ještě nevím, jak to celé dopadne. Takže mám raději právě tu spontálnost.

    • Bezmyšlenkovitě snad ani psát nejde, ne? 😉
      Když ale člověk nemá vymyšlené dopodrobna, co se stane, často pak překvapí sám sebe. Vždycky se divím, kde se to ve mně vzalo. 🙂

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *