Povídkář: Jedno osudové setkání

Moje tvorba

Znáte Povídkáře, skvělý nástroj pro spisovatele od Reného Nekudy? Pokud ne a nemáte zrovna inspiraci, pak ve vás s velkou pravděpodobností znovu vzkřísí jiskru. Já si Povídkáře vyzkoušela na druhém pisálkovském srazu, který se konal na sklonku srpna na chatě v krásných Krkonoších. Zadání: Proč sportovec se zraněnou nohou vytrhává poslední stránky v zapůjčených knihách? Výsledek? Čtěte dále. P.S. Pokud vás zajímají detaily a pikantnosti ze srazu, přidejte se k nám na Fórum (nejen) o tvůrčím psaní nebo si počkejte na chystaný článek. Teď už ale k povídce…

Napíná svaly, v obličeji soustředěný škleb. Tenisky buší do země, když se vší silou odráží k dalšímu skoku. Běžecká dráha pod ním ubíhá, jako by letěl. A pak se najednou kutálí v bezmocných kotoučích a cítí, jak se mu z kolen sdírá kůže. Jeho bolestný sten přeruší jakési kvílení.

            „Au, au, au, au! Ne, ne, ne, nezabíjej mě, prosím! Milost! Milost!“

            Stočí se na bok a vidí, že cosi maličkého se válí na zemi kousek od něj a hubenýma ručkama se drží za hlavu.

            „Co to sakra bylo?“ zavrčí sportovec a snaží se rozpoznat, s kým to vlastně měl tu čest.

            „Ne, ne, prosím! Já nechtěl! Byla to nehoda, nehoda!“ vede si stvořeníčko svou.

            „Však já ti neublížím,“ řekne sportovec, jen aby bylo konečně ticho.

            Mužík okamžitě zmlkne a hbitě vyskočí na nohy. „Zatraceně, už jsem si myslel, že to mám spočítaný,“ prohlásí, když se oprašuje. „No, co se dá dělat, jsem tvým dlužníkem. K tvým službám, však víš.“

            Ještě pořád se nemůže vzpamatovat z toho, že před ním stojí skřítek. Je to kostnatý mužíček oblečený v čemsi, co vypadá, jako neskutečně špinavá a otrhaná zelená kamizola, a na hlavě mu sedí nakřivo brčálově zelená čapka, z které vyčuhují dlouhá špičatá ušiska. Za zády kmitá pošramocenými křidélky.

            „Jak to myslíš, že jsi mým dlužníkem? A co se vůbec stalo?“ vypraví se sebe ohromený sportovec. Celé tělo mu pulzuje bolestí.

            „Nehoda, už jsem ti to říkal. Letěl jsem si zrovna na příkaz paní manželky na nákup, když jsem se málem srazil s tím zákeřným holubem. No a pak jsem to nějak neukočíroval a srazil se s tebou. Běhá ti to pěkně, ale nejni to zrovna příjemná záležitost, vběhnout ti do cesty,“ dal se skřítek do vyprávění. „Jsem dost překvapenej a taky neskonale vděčnej, žes mě něčím nepřetáh, protože já bych to udělal. Toho zmetka, co by mě srazil z oblohy, bych pěkně prohnal. No a jako projev mojí vděčnosti ti splnim jedno jediný přání.“

            Sportovec, pořád ještě v hlubokém úžasu, sice nevěří tomu, co teď vidí a slyší, zato si říká, že nějaké splněné přání přijde vždycky vhod.

            „Dobře, promyslím si to,“ řekne.

            „Ne, ne, ne, nic takovýho. Spěchám. Stará by vyváděla, znáš to. Řekni mi hned teď, co si přeješ a já ti to splním. Jinak to nepůjde.“

            Sportovec má po chvíli jasno. „Chci být nejlepší atlet na světě,“ prohlásí a je na sebe hrdý, že odolal svodu bohatství a krásy. Vždyť to se slávou stejně přichází ruku v ruce.

            „Oukej,“ přikývne skřítek a s heknutím se vznese do výšky, aby si se sportovcem hleděl do očí. „To by šlo zařídit. Teď mě ale móc dobře poslouchej. V tomhle nejsem zrovna zběhlej. Když moc často nekouzlíš, prostě vyjdeš ze cviku, že jo. Budu dělat, co je v mejch silách, a abys věděl, že to myslím opravdu upřímně, dám ti záruku.“

            „Záruku?“ opakuje tupě sportovec.

            „No jo, kdyby se moje služby… ehm, zvrtly,“ přisvědčí mužíček. „Tak a teď je to fakt důležitý, jo? Takže si to radši někam zapiš. Moje záruka trvá 365 dní včetně dneška. Škodu, pokud teda ňáká bude, posoudím já sám. Neboj, jsem férovej. Když se něco pokazí, stačí jen, abys řekl rumplcimprcamprsimsalabumbam, jednoduchý, ne? Já budu hned u tebe, sepíšem report a vyřešíme to. Hele, ale mám podmínku.“

            „Jakou?“ Sportovec tuší podraz.

            „No, jak jsem řek, mám trochu problém se soustředěním, takže nerušit, pokud to nebude nutný. Já tyhle chamtivý typy znám, řeknou si, že mě budou vydírat a vymáčknou ze mě další přání. Ani to nezkoušej, jasný? Já jsem sice malej, ale o to víc zákeřnej, když na to přinde. Bude to mít následky, takže se hezky spokoj s tím jedním přáním, co máš. Já to poznám, že mě nevoláš kvůli reklamaci, nemysli si.“ Skřítek varovně zahrozí nazelenalým prstíkem.

            „Dobře, to nebude problém.“ Sportovec si oddechne, tohle je přece hračka.

            „Fajn, takže jsme dohodnutí. Ruku na to.“ Skřítek si plivne do dlaně a napřáhne ji sportovci pod nos. Potřesou si na znamení souhlasu. „Tak já valím do Tesca. Ty se opatruj, dej si majzla na to, co sem ti říkal a užij si kariéru. Čau.“ S námahou zabere křidélky a odletí.

            Sportovec tam chvíli stojí, přemýšlí, jestli se to vážně stalo, a pak se vydá domů. Spěchá. Není si jistý, jak dlouho v hlavě udrží to šílené heslo.

            Rozrazí domovní dveře, a zatímco si neustále přemílá to slovo v paměti, hledá kousek papíru, na který by si ho napsal. Toaleťák nepřipadá v úvahu, ubrousky a pojistné smlouvy taky ne. Jak to, že nemá doma papír? Pak mu padne pohled na knihovnu plnou svazků, které nikdy nečetl a nejspíš ani nepřečte. Vytáhne z police jednu z knih (sotva pocítí zahanbení, když si vzpomene, že si ji kdysi od někoho půjčil a nevrátil) a nalistuje poslední stranu. Rumplcimprcamprsimsalabumbam, naškrábe a pak si konečně oddechne. Knihu odloží na psací stůj u okna, aby byla po ruce, a jde si ošetřit škrábance.

           

            Dny utíkají a sportovci se na stadionu daří čím dál víc. Vždy je nejrychlejší, nejhbitější, nejpružnější. Zanedlouho si jeho výkonů všimne jakýsi kouč z prestižního sportovního klubu a on se náhle ocitne mezi absolutní atletickou špičkou. Trénuje poctivě, ale zatímco ostatní sportovci se dřou v potu tváře, on překonává veškerá úskalí a překážky na dráze s nebývalou lehkostí. Začne vyhrávat každičký závod, jeden po druhém, a když se blíží letní Olympijské hry, s přehledem se stane kandidátem číslo jedna.

            Tehdy si po dlouhé době vzpomene na to prapodivné stvořeníčko v kamizole a zatouží po jistotě, že zlatou medaili opravdu získá on. Zatím vše probíhá tak hladce, až se v něm nejistota ozývá čím dál hlasitěji. Ochromuje ho, když přemýšlí o slávě, zlatě a úspěchu. Musí zavolat skřítka. Nebude ho do ničeho nutit, nic takového, jen se ho zeptá, jestli by byl ochotný přistoupit na výměnný obchod výhodný pro obě strany. Proč ne?

            Nalistuje poslední stranu půjčené knihy a vysloví heslo. Nic se však neděje, skřítek nikde. Sportovec se s nadávkami odebere do kuchyně, jenže v rozčilení o něco zakopne a ostrá bolest mu projede lýtkem jako šíp.

            „Já jsem ti to sakra říkal!“ ozve se za oknem udýchaný hlas. Tam se vznáší skřítek a vypadá opravdu naštvaně. „Proč, proboha proč, jsi mě neposlech? Vždyť se ti dařilo, no ne? Víš, jak je zatraceně těžký se od rána do večera soustředit, abys neuklouzl v koupelně, nechytl rýmu, doskočil daleko do písku a tak? Víš, jaký to je? A ty mě klidně vyrušíš a tady to máš! Sakra práce!“ Zelený obličejík nebezpečně rudne. „S tebou jsem skončil, máš smůlu, chlape! Já tě varoval.“

            Sportovec se vzpamatuje a otevře rozzuřenému skřítkovi okno, ten na něj ale vyplázne jazyk a odletí.

 

            Nebohý sportovec může sotva chodit, nato soutěžit na Olympiádě o zlato. Volá skřítka, ale ten nepřichází. Nakonec je pološílený zoufalstvím, jak mu medaile nevyhnutelně proklouzává mezi prsty.

            „Rumplcimprhernajs! Rumplsimsalabim! Simsalasakra! Ty zelená potvoro, okamžitě se vrať!“

            Skřítek to všechno pozoruje usazený na skříni v ložnici a vrtí hlavou. Zelená ouška se mu odírají o strop.

            „Kde je ta zatracená knížka?“ Sportovec přehází všechno na psacím stole a pak se vrhá ke knihovně. Vyhází několik svazků a hledá mezi nimi ty, které si půjčil. Matně si vzpomíná, že to heslo napsal do jedné z těch, které nejsou jeho. Ale kde je? A která kniha to byla? Vytrhává poslední stránky a ten zvuk naříkajícího papíru jen stvrzuje jeho šílenství. Všechny ty stránky jsou prázdné.

            „Kde je to heslo? Rumburaksimsalam! Skřítku! Sakra!“ Trh, trh, bílé listy létají vzduchem.

            Jo, jo, myslí si skřítek, to tak, do rány ti nevlezu. Tu knížku v životě neuvidíš. Luskne prsty a zmizí i s kouzelným heslem.

 

Komentáře k příspěvku “Povídkář: Jedno osudové setkání

  1. Mají to ale ti, co plní přání, těžké. A toho sportovce mi není ani trochu líto.. 😀 Skřítek (tak trochu mi připomínal toho klasického elfíka, esli se nemejlim..), to vyřešil moc pěkně. Nu, co dodat. Povedené. 🙂 Tleskám..

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *