Podivné zvyky pánů spisovatelů II.

Není spisovatel jako spisovatel. Někdo si představí potem páchnoucího profesora v obleku podivné barvy a s pleší na hlavě, někdo zase bohémského podivína s mastnými vlasy. Věřte nebo ne, mezi spisovateli se najdou naprosto normální jedinci, kvůli kterým byste se v davu neohlédli, ale těch tenhle článek nebude. Posbírala jsem druhou várku zvláštních zvyků, bez kterých by se slavní psavci neobešli. Ano, je tu další pokračování Podivných zvyků pánů spisovatelů!.

Pusťme se do toho. Co říkáte na to, že…

Wallace Stevens psal své básně za chůze, což ho prý nesmírně kreativně nabuzovalo, a pak ty čmáranice dal své sekretářce, aby je přepsala do čitelné podoby?

Edgar Allan Poe psal hotové verze svých povídek na listy papíru, které potom opatřil pečetním prstenem a voskem?

Jack Kerouac byl zatížený na rule papíru? Jak už jsem psala jinde, Kerouac jako mistr spontánní prózy usedl za psací stroj a datloval a datloval. Aby se ve svém proudu vědomí nemusel zdržovat výměnou papíru, vytvořil jednu velkou roli. Literární redaktor se musel hodně divit, když mu pan spisovatel donesl místo obvyklého rukopisu něco, co připomínalo svitky ze středověku. A tak se zrodil jeho slavný román Na cestě. Trvalo však celých sedm let, než kniha vyšla, protože Kerouac tvrdošíjně trval na tom, aby se do jeho díla nijak nezasahovalo. Je to přece spontánní dílo, nebo ne?

James Joyce napsal svůj román Plačky nad Finneganem na kusu lepenky, když ležel na břiše ve své posteli? Zvláštní představa, nějak mi to s jeho dílem nejde dohromady…

Muž, který psával na břiše ve své posteli, a byl na sebe hrdý, když se mu za den podařilo vytvořit dvě dokonalé věty.

Virginia Woolf občas psávala ve stoje? Měla na to dokonce svůj speciální stůl. Nejspíš to ale nedělala kvůli pohodlí či nepohodlí, ale kvůli své sestře. Vanessa Bellová byla známou umělkyní, která si ke kreslení nikdy nesedla a Virginia nechtěla být pozadu. Stejně ale nakonec zůstala sama sebou a stání vyměnila za pohodlnější židli. 

John Steinbeck měl rád preciznost, řád a psaní tužkou? Ještě předtím, než usedl ke stolu a dal se do práce, musel mít všech svých dvanáct tužek perfektně ořezaných. Jeho editor mu dokonce poslal speciální tužky, aby chudák spisovatel tolik netrpěl mozoly, které mu jeho psací potřeby způsobovaly.

Truman Capote byl tak trochu paranoidní? Nikdy nezačal nebo nedokončil svoje dílo v pátek, neubytoval se v hotelu v pokoji, jehož telefonní číslo obsahovalo třináctku, nikdy nenechával v popelníku víc než tři nedopalky a ty ostatní si nosil po kapsách. Co ho k tomu vedlo, ví asi jen on sám.

Jack London napsal každý každičký den své kariéry 1000 slov? Takovou dovednost bych si měla osvojit. William Golding prý psal 3000 slov denně, Norman Mailer, Arthur Conan Doyle a Raymond Chandler dokonce víc než to. 

Anthony Trollope vstával pokaždé o půl šesté ráno a striktně dodržoval svých 250 slov každých patnáct minut. 

Naproti tomu tu máme opět Jamese Joyce, který hrdě napsal třeba dvě dokonalé věty denně. 

Co si o těchto výstřelcích myslíte Vy? Máte taky nějaký takový podivný zvyk? 😉

P.S. Jelikož jsou páni spisovatelé vážně podivíni, mám v záloze ještě další článek. Vyjde, až ho napíšu. 😉

 

Markéta Růžičková
Jsem experimentátor, samouk a kreativec. Ráda se učím něco nového a inspiruji druhé. V hlavě si tvořím světy. Potěšíte mě šálkem kávy, dobrou knihou, cestovatelskými zážitky a nakažlivým nadšením. ;)
Komentáře
  1. Roman napsal:

    zajímavé vrtochy…já musím mít třeba úplně prázdný stůl, nedokážu se rozhodnout, zda psát tužkou nebo na klávesnici, potřebuji k tomu kávu nebo víno, předem zhotovený playlist k celému příběhu a mohu se dát do psaní.
    Letos se také podruhé chci zúčastnit nanowrimo, momentálně probírám možné náměty a snad se zítra cestou do práce nějaký další objeví. Minulý rok jsem napasl „pouhých“ 20 000 slov, což není mnoho, ale zase jsem začal v polovině listopadu, snad to letos půjde lépe

    • Nejspíš máme každý taky nějaký ten svůj vrtoch. Já si třeba musím dopředu zajistit, aby na mě nikdo nemluvil, jinak bývám velmi nepříjemná. 😀
      Nanowrimo je určitě super zkušenost a 20 000 slov je víc než slušné skóre na to, že jsi začala v půlce měsíce. Budu držet palce. 😉

  2. Markéta napsal:

    Tak úchylku na tužky mám taky. A na psaní 1000 slov denně sice taky, ale k tomu ještě chybí ta morálka :))
    Vždy na pár týdnů vynechám a pak je špatné začínat znovu. Ale teď se k tomu po stovkách vracím a v listopadu plánuji vyhrát NaNoWriMo 🙂 (což nevyjde:))

    • Konečně někdo, kdo zná Nanowrimo a účastní se. Budu držet pěsti. 😉 A rozhodně bych to nevzdávala předem, loni jsem to zkoušela poprvé a říkala si, že není možné to zvládnout a nakonec jsem napsala ještě o pár stovek slov víc. Letos se asi zúčastním jen tak reprezentativně, protože už mám něco rozepsaného a během listopadu bych to ráda dokončila. 😉

    • Michal Havlíček napsal:

      Jojo, morálka, nemesis mnoha spisovatelů. Já se alespoň snažím dodržet 1000 slov denně v průměru (počítáno jednou týdně). A v NaNoWriMu budu držet pěsti…oběma! 🙂

  3. Michal Havlíček napsal:

    No, po přečtení obou článku si už nepřipadám tak zvláštní. Vlastně si zase připadám vcelku normálně. Mám takový zvyk, zaplnit si stůl vším, co budu následující hodinu až dvě potřebovat. Jakmile se totiž posadím ke psaní, nesmím se zvednout, pak všechno zapomenu. 🙂 Když přemýšlím, můžu dělat co chci, ale jak začnu psát, nemůžu si odskočit ani na záchod 😀 To jde vydržet, když si dám svou tradiční hodinku denně, horší je, když mě chytne psavá a tři hodiny se nedokážu odlepit od židle. 🙂 Díky za hezký článek, těším se na další!

    • Tak to jsme na tom podobně, Miku. Taky se vždycky obklopím spoustou „potřebných věcí“, jenže ani to mi nezabrání u psaní celou dobu vydržet. Jsem bohužel dost roztržitá a pokaždé se najde něco, co mi na tom stole chybí. 😀

Napsat komentář: Michal Havlíček Zrušit odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.